Brexit podle Nialla Fergusona
17. března 2019, Martin Fiala
Debata o tom, kdo způsobil brexit a kdo může za současný stav, bez ustání čeří politické vody. Všichni víme, že to jen tak neustane. Pojďme se dnes na brexit podívat z trochu jiného úhlu pohledu, očima historika Nialla Fergusona, který současnou situaci dlouhodobě předpovídal.
Za vše může David Cameron?
Ferguson brexit často přirovnává k rozvodu manželů: „Trvá to dlouho a pro obě strany je to dražší, než původně čekaly.“ V tomto případě tu navíc není jedna ex-manželka, ale hned dvacet sedm. Ferguson se původně postavil na stranu ‚Remainers‘. Teprve několik měsíců po referendu veřejně prohlásil, že to byla chyba, za kterou stálo jeho osobní přátelství s tehdejším premiérem Davidem Cameronem a ministrem financí Georgem Osbornem.
Právě Cameronovi se často připisuje primární zodpovědnost za to, co se děje. Vypsáním referenda prý dal prostor rasismu a xenofobii a zničil budoucnost mnoha mladých lidí. Ferguson ovšem poznamenává, že i když Cameron určité chyby udělal, vypsání referenda mezi nimi nebylo.
Nedělní ráno Martina Fialy
Pokud vám právě zazvonil budík, pokud jste si spláchli chladnou vodou z očí sny (a z tváře závoj šedivý), pokud vám pohled pouhý z okna řek, že nedělní je den a lenivý, vítejte!
Téměř každý týden vám v tento čas nabízím výběr toho nejlepšího z americké a britské politiky. A jednou za čas se podíváme i do Hollywoodu, jednoho z nejdůležitějších epicenter kulturní války.
Všichni si jistě vzpomínáte na přelom roku 2015 a 2016, kdy se Cameron rozhodl posílit svou pozici kampaní, aby Británie Unii neopouštěla. Už v roce 2013 navrhl sadu změn, které měly změnit postavení země uvnitř EU a uklidnit tak britské občany. Mezi jeho požadavky byla možnost deportace ilegálních imigrantů nebo vícerychlostní integrace, tedy kroky k větší flexibilitě EU. Téměř žádný návrh se mu však nepodařilo prosadit. Ferguson tvrdí, že Cameron měl následně (v roce 2016) oznámit, že pokud Brusel není ochoten vyjednávat, podpoří kampaň za vystoupení. Kdyby to byl udělal, mohl dnes být stále premiérem.
Británie, a nikdo další
Ferguson připomíná, že Británie si jako jedna z mála zemí může odchod dovolit (navzdory komplikacím), protože se nemusí vyrovnávat s výstupem z eurozóny. Tam, kde euro platí, by tato možnost nepřicházela v úvahu. Byla tedy chyba předpokládat, že po brexitu nastane hromadné opouštění EU. Důvěra v Unii naopak vzrostla, což se samozřejmě hodí jejím současným vrchním představitelům.
Budoucnost EU však navzdory dnešnímu optimismu není nijak zářivá. Problém jsou především nevyrovnané finanční struktury. Existence měnové unie bez fiskální koordinace podle Fergusona povede k tomu, že příští finanční krize, která nevyhnutelně přijde, Evropě způsobí podobné problémy jako ta předchozí. Nejvážnější následky opět ponesou jižní a periferní členské státy.
Pokud tedy EU neprojde zásadní změnou, dost reálně hrozí, že až se za pár let Britové budou ohlížet za brexitem, budou si ťukat si na čelo a ptát se, proč byl vlastně kolem jejich odchodu takový humbuk. Vždyť přece opouštěli něco, co už bylo dávno v rozkladu…
Jednání, které nemá vítěze
Příměr, že brexit je jako rozvod, používá kdekdo. Málokdo si ale uvědomuje, co to ve skutečnosti znamená. Lidé na obou stranách (někteří britští poslanci i někteří vrcholní eurokraté) si stále naivně myslí, že můžou vyhrát, že z toho vyjdou lépe než jejich oponenti. Nemůžou, mýlí se. Brexit poškodí jak Británii, tak Evropskou unii.
Paradox ovšem je, že zatímco řada britských politiků už následky vyvodila, z eurokratů to zatím nikdo neudělal. Lidé, kteří za brexit nesou minimálně poloviční odpovědnost, stále zůstávají v popředí vyjednávání. A když odpovědnost nevyvodí sami, měli bychom to udělat my, občané členských států. Asi není třeba připomínat, že lídr evropské kandidátky ODS je tentokrát i lídrem reformní frakce v Evropském parlamentu. Šance na změnu tu tedy je, jen je potřeba se jí chopit.
