Čína: cesta zpět uzavřená, vepředu minové pole

25. října 2019, Petr Kostka

Čína je prastará, několikatisíciletá poříční rolnická společnost, jakou třeba původně byl i Egypt či Mezopotámie, s jádrem osídlení ve sprašových povodích veletoků Žluté a Dlouhé řeky. Čínské vědomí bylo vždy formováno neustálou nutností čelit opakujícím se přírodním katastrofám, především suchu a povodním, čínská duše tudíž tíhne k animismu. Čína byla kosmologickou společností. Materiální existenci v přelidněné zemi zajišťovalo kolektivní úsilí. Dominantní ideologií, jenom občas přerušovanou, je už dva a půl tisíce let konfucianismus s výchozí ideou patriarchální společnosti, jejíž entitou je rodina, se striktním a propracovaným vymezením vztahů podřízenosti a nadřízenosti, hlubokou loajalitou a principem sledování kolektivního cíle. Číňané byli vždy zvyklí podléhat zájmům celku: každý jedinec je kolektivu bezpodmínečně podřízen. Tomuto paradigmatu odpovídá po všechna staletí neměnné paternalistické politické zřízení. (Kosmologickému a holistickému vnímání světa vždy odporovala idea křesťanství, jež je založena na transcendentální, neredukovatelné morální hodnotě každého člověka. Důvod perzekuce křesťanství v Číně je zřejmý: učení o individuální mimozemské spáse je pro čínský imanentismus, materialismus a kolektivismus nepřijatelné.)

Čínu vždy ovládala byrokratická oligarchie organizovaná hierarchicky. V historii říše středu se vždy jednalo o úzkou intelektuální a vysoce vzdělanou elitu, která se propastně odlišovala od homogenního rolnictva. Současná komunistická strana se považuje za jejího pokračovatele. Hlavním posláním oligarchie bylo udržování stability. Každé její narušení vyvolávalo sociální otřesy, často spojené s ničivými migračními vlnami. Byrokracie měla za úkol centrálně řídit budování zavlažovacích a protipovodňových zařízení a organizovat obyvatelstvo při častých přírodních katastrofách. Úřednická oligarchie nahrazovala dědičnou šlechtu, i když samozřejmě měla tendence k vytváření vlastních rodových klanů. Byla však relativně otevřená: o přijetí do úřednické funkce rozhodovalo složení náročných zkoušek, obrovský význam v nich mělo literární vzdělání, příprava na ně trvala i dvacet let a studia mohl teoreticky podstoupit každý. Totální byrokratické řízení však provázejí negativní systémové atributy, především korupce a nepotismus. Absolutní moc nakládat se všezahrnujícím státním majetkem absolutizuje i korupci. Tento jev je zvláště markantní v provinciích, v obrovské říši různě vzdálených od centrální moci. Charakteristickou součástí politiky centra jsou periodická, kampaňovitá a spektakulární protikorupční tažení s udělováním výstražných trestů, což má utlumovat sociální napětí a společenskou nevoli.

Byrokratická hegemonie se projevovala i rozsáhlou regulací měšťanských ekonomických aktivit, které podléhaly přísnému licenčnímu řízení. Rozsáhlá byla státní monopolizace výrobních činností. Úředníci vykonávali i manažerské funkce, což platí do velké míry i dnes. Ve středověké Číně přišlo na svět mnoho vynálezů, které však nemohly nalézt širší uplatnění, protože tvrdě regulované ekonomické vztahy neumožňovaly vznik volného trhu, a tedy komerční využití čínské vynalézavosti. Hospodářství Číny bylo v podstatě dvoufaktorové – jednoznačně v něm dominovaly dva výrobní faktory, půda a práce. Faktor kapitálu se nemohl rozvinout, jelikož jeho předpokladem je působení svobodných a nezávislých tržních subjektů (zde lze najít analogii s Ruskem). Nástup maoismu tento trend potlačování ekonomické svobody brutálně završil. Velký vliv na utlumování rozvoje měšťanstva měl i konfucianismus, jenž pohrdal komerčními profesemi. Obchodníci byli považováni za parazity.

Vnucená průmyslová revoluce

Trvalou systémovou změnu, s eliminací výbuchů násilí, lze v Číně uskutečnit pouze direktivní cestou suverénní byrokratickou mocí, která se musí racionálně vyrovnat se staletými zakořeněnými předsudky a stereotypy. K tomuto pokusu došlo v osmdesátých letech minulého století pod vedením reformního vůdce Teng Siao-pchinga. Tehdejší komunistická moc, jako postmaoistická forma čínské byrokratické oligarchie, s tíživou zkušeností kulturní revoluce, přijala rozhodnutí uskutečnit monumentální industrializaci a urbanizaci zaostalé rolnické země a sociálně inženýrským, racionalisticko-konstruktivistickým projektem ji transformovat na průmyslově-agrární společnost.

Reforma vycházela ze čtyř hlavních tezí: Za prvé se ani na okamžik nesmí ztratit ze zřetele fundamentální zásada, že primárním úkolem čínského byrokratického systému bylo vždy udržování sociální rovnováhy a že s každou destabilizací bývají spojeny živelné otřesy. (Posledním ničivým obdobím chaosu byla kulturní revoluce šedesátých let minulého století.) Dále si byla vědoma, že zamýšlená transformace nutně vyžaduje zavedení nezbytných prvků kapitalismu, které byly dosud čínskému socialismu naprosto cizí. Třetí tezí je axiom, že úzká komunistická, klanově strukturovaná oligarchie, kde necelých devadesát miliónů komunistů ovládá téměř jeden a půl miliardovou populaci, nemůže opustit svoje politické a mocenské pozice a že transformace musí být neustále pod její kontrolou a dominantní role státu musí být zachována. Ten tudíž musí i neustále reálně ovládat výrobní faktory. Architekt reformy Teng Siao-pching chtěl přitom zamezit návratu nějaké nové formy děsivé maoistické autokratické diktatury, kterou byl i on sám osobně postižen. Všechna opatření, jako princip obměny kádrů, určité oddělení stranických a vládních funkcí, či dokonce oficiální vyškrtnutí vedoucí úlohy strany z ústavy, měla ale jen dočasnou váhu nebo trvání. Pod tlakem nutnosti opět totálně koncentrovat moc v současném přelomovém období se stupeň její centralizace prakticky zase vrátil do Maovy éry. Čtvrtá zásada vychází z racionální nezbytnosti, že při transformaci je nutno se řídit pouze pragmatickými, deideologizovanými kritérii. Teng to vyjádřil jednoznačně: „Nezáleží na tom, jestli je kočka bílá, nebo černá, hlavně že chytá myši.“ Čínská transformace je racionalistický konstrukt, tedy plán, v jehož rámci je tudíž obtížné pružně reagovat na vznikající disproporce a rozpory.

Tuto řízenou průmyslovou revoluci nelze vůbec srovnávat s anglickou průmyslovou revolucí první poloviny 19. století, která byla evolučně tržním fenoménem tehdejší liberální společnosti. Není ani analogická se stalinskou industrializací a urbanizací třicátých let minulého století, jejímž paralelním záměrem byla likvidace reakčního rolnictva jako třídního nepřítele. Určité společné rysy můžeme nalézt s německou, státem podporovanou industrializací poslední třetiny 19. století, která však byla přímo spojena s militarizací společnosti jako hlavní příčinou následného světového válečného konfliktu.

Města rostou do nebes, ale ne nadlouho

Od devadesátých let minulého století se dávají do pohybu obrovské masy pracovní síly proudící z čínského venkova do překotně rostoucích měst. Každým rokem absorboval převážně zpracovatelský průmysl dvacet pět miliónů sociálně nezajištěných lidí. Jsou skromní, pracovití, disciplinovaní, zaměření do budoucnosti s dychtivou touhou radikálně zlepšit svoje osobní materiální postavení. Téměř všichni mladí Číňané očekávají, že se budou mít lépe než rodiče, zatímco jejich vrstevníci v západních demokraciích si o sobě myslí pravý opak. Jedná se o přerod, který bude mít důsledky nejenom ekonomické, ale rovněž hluboké sociálně-kulturní. Čínská společnost je však paternalisticko-kolektivistická, to znamená, že lepší budoucnost je zároveň vnímána i kolektivisticky, to je z hlediska rozkvětu rodiny, komunity či celého státu.

Vzedmutí migračních vln směřujících z venkovských oblastí do městských osídlení není v čínské historii nic neobvyklého, dosud ale jejich příčinou byly společenské otřesy. Současný grandiózní přesun je však centrálně řízeným projektem. Jelikož se nejedná o dlouhodobý spontánní proces, postrádá i samoregulační mechanismy. Vznikající strukturální nerovnováhy a disproporce musejí být korigovány či odstraňovány zase pouze plánovanými zásahy. Reakce tudíž bývají pomalé a často nedostatečné či dokonce chybné. Zásadní obtíž spočívá v tom, že cílem tohoto konstruktu je implementace určitých prvků kapitalismu, který však nesmí vybočovat z vyprojektovaného schématu. A rozpory se začínají kumulovat.

Masové a permanentní vytváření nových pracovních míst ve zpracovatelském průmyslu vyžaduje udržování vysokých temp růstu a při slabě rozvinutém vnitřním trhu i paralelní navyšování objemů exportu. Specifickým problémem je stavební výroba, jejíž růst musí ale absorbovat domácí poptávka. Nezbytným předpokladem pro úspěch tohoto modelu průmyslové transformace jsou příhodné vnější, tedy neovlivnitelné podmínky. A ty byly donedávna pro Peking velice příznivé. Čínský levný vývoz do vyspělých zemí, týká se to především Spojených států, sice vytváří tlak na importérův tradiční průmysl s nižší přidanou hodnotou, ale na druhou stranu má mocný protiinflační efekt, což pomáhá oslabovat negativní dopady západní expanzivní měnové a fiskální politiky.

Hospodářská sféra je zatížena systémovou strukturální nerovnováhou: postrádá segment rozvinutého vnitřního trhu a rozvinuté domácí spotřeby.

Žádný příznivý trend však netrvá věčně. Především nelze trvale udržet uměle stimulovaná tempa růstu. Na přelomu první dekády tohoto století to bylo ještě impozantních 10 %, v roce 2014 pouze 7,4 %, nejméně za čtvrt století. A potom vždy už pokles pod sedm procent, vloni 6,9 %. Prognózy na další roky predikují další snižování. Rychleji sice roste sektor služeb, ale jeho podíl je stále nízký. Odhady se shodují, že hraniční růst HDP je šest procent. Potom by následoval výrazný vzestup nezaměstnanosti a pokles využívání kapacit. Tedy sociální nepokoje a společenská destabilizace, historicky největší čínské hrozby. Zde se však vyhrocuje rozpor, protože velmi silné argumenty přesvědčují o nezbytnosti tempa růstu naopak utlumit.

Čínská ekonomická expanze je totiž závislá na dluhu. Ve skupině největších světových ekonomik má Čína nejprogresivnější nárůst podnikového zadlužení. Celý čínský dluh je prakticky zároveň uzavřen uvnitř tuzemského finančního sektoru, když většina společností je ovládána státem. Provinční vlády i státní podniky dluží státním bankám. Celý proces je řízen prioritami komunistické strany. Čínské banky obrovsky narostly, stejně tak ale narostla i jejich špatná aktiva. Nutně potřebují navýšit kapitál o miliardy dolarů. Vloni přitom napůjčovaly rekordní objem peněz, o návratnosti těchto úvěrů se dá velmi pochybovat. Čínská centrální banka přitom dále přitápí pod kotlem, letos již bankám třikrát snížila limit minimálních rezerv, čímž stimuluje další emise úvěrů. Signifikantní je, že současné čtyři největší banky světa jsou banky čínské. Podle odhadů polovina investičních nákladů na rozvojové a infrastrukturní projekty byla vynaložena neefektivně. Města duchů jsou proslulým čínským fenoménem. Přitom čínský realitní trh je doslova přetopený. V roce 2008 Čína poskytla ekonomice stimul ve výši asi 700 miliard dolarů. Od roku 2009 se přitom ztrátově proinvestovalo 7 biliónů dolarů. Na druhou stranu má Čína přes velmi nízké úroky největší úspory na světě, kolem poloviny HDP. Sociálně nezajištění Číňané musejí spořit na nemoc a stáří. Čína nezadržitelně stárne, v roce 2030 bude 300 miliónů obyvatel starších 65 let. Zavést penzijní pojištění je naprosto nezbytné.

Do úzkých se dostává i export, nejdůležitější segment ekonomiky. Peking vždy manipuloval svou měnou jüanem, ale tu nelze donekonečna změkčovat. Zaprvé to budí nevoli partnerů, v roce 2018 měla Čína v obchodu s USA nejvyšší historický přebytek – 419 miliard dolarů, zadruhé oslabování měny stimuluje domácí inflaci a odliv kapitálu ze země. Číňané sice masově skupují americké dluhopisy, jsou dnes největším americkým věřitelem ve výši asi 1,12 biliónu dolarů, avšak v investicích do ekonomiky Spojených států se nevejdou ani do první desítky. U čínských investorů často ani nejde o skutečné investice, ale o ukrývání kapitálu, mnohdy se jedná o investice prestižní. Čínské úřady proto přistupují ke kapitálovým kontrolám, slučují bankovní dozor a navyšují pravomoci centrální bance. Čína také ztrácí konkurenceschopnost, čínské mzdy za posledních deset let stouply pětkrát. Číňané už nevyrábějí nejlevněji.

Riziko vnějších i vnitřních konfliktů

Vztahy mezi Čínou a USA se velmi vyostřují, což má samozřejmě celosvětový vliv. Těžiště konfliktu však již není v manipulaci s měnou, ale v přímé státní podpoře čínského vývozu, dumpingových cenách a výrazné diskriminaci zahraničních investorů. Propuká tichomořská obchodní válka. Ať to dopadne jakkoliv, Čína už těžko bude těžit z výhod její obchodní politiky. Spor se posunul do politické roviny. Konfliktní je i postoj k Severní Koreji. Čína si nemůže přát její pád, protože by tak v přímém sousedství měla asijský liberální kapitalismus. Ten by pak vládnul na celém východním pobřeží Žlutého moře a jako prstenec by obklopoval Japonské moře. Číňané pronikají na Dálný východ i Sibiř, mezi Pekingem a Moskvou je tiché napětí, Putin však neustále mluví o přátelství, ze země středu má evidentně strach. Čína se silně angažuje ve Střední Asii, Latinské Americe a Africe, kde korumpuje místní autoritativní režimy. Ve svých zahraničních vztazích obecně stupňuje agresivitu, přitom se Číňané z důvodů historických reminiscencí bojí válečného násilí, ale i chaosu z uvolnění centralizované moci a zatím se bojí i demokracie. Spoléhají na silného vůdce, což vyhovuje současným komunistickým záměrům.

Útlum průmyslové výroby si vyžaduje i katastrofální stav životního prostředí, na který komunistické orgány dlouhá léta nereflektovaly. Dnes se tomu však již nelze vyhnout, v důsledku otráveného ovzduší narůstají i nepokoje. Vláda přistupuje ke dříve nemyslitelným krokům. Například nařídila dvěma největším zpracovatelům mědi omezit výrobu. Výrazné snížení produkce postihuje i těžbu uhlí. Stoupá napětí ve strukturálních diskrepancích: Čína je přesycena vnitřními rozpory, tlačí komunistickou oligarchii ke zlomovému rozhodnutí. Čínská ekonomika je tažena exportem průmyslové produkce a investicemi, tedy sektory, kde státní moc jako suverénní vlastník může uplatňovat svůj rozhodující vliv. Hospodářská sféra je však zatížena systémovou strukturální nerovnováhou: postrádá segment rozvinutého vnitřního trhu a rozvinuté domácí spotřeby.

Při přechodu z klasické komunistické totality na formu státně kapitalistického korporativismu, v čínském modu tedy s naprostou dominancí státu, se mohli čínští komunisté inspirovat Západem, přesněji poválečným modifikovaným kapitalismem. Keynesiánský intervencionismus a poválečný státně průmyslový, respektive pozdější státně bankovní korporativismus svojí podstatou odpovídají čínským projektovaným záměrům. Západní trh ale vznikl spontánně a evolučně a teprve v poslední třetině devatenáctého století a zejména pak po druhé světové válce do něho vlády, jak sociálně demokratické tak později progresivisticko-liberální, začaly intervencionisticky zasahovat a instrumentálně ho využívat pro svoje politicko-sociální cíle. V centralistické Číně se však svobodný trh nemohl evolučně vyvinout. Jediným funkčním řešením je vymezení obecných neutrálních pravidel, v rámci kterých se nezávislé tržní subjekty mohou efektivně rozvíjet. Aby tyto autonomní subjekty vznikly, museli by komunisté přistoupit k rozsáhlé privatizaci a odstranění diskriminačních privilegií státních podniků. To jsou však sebedestrukční akty.

Obyvatelům země je oktrojována společenská smlouva: rezignace na svobodu výměnou za státem řízený materiální vzestup. Zatím tento konsenzus v nesaturované, historicky fundamentálně neliberální společnosti funguje. Otázkou je na jak dlouho.

Direktivně konstruktivistické zformování tržních institucí tedy zároveň vyžaduje následnou nutnost, pro tržní funkčnost nezbytnou, vzdát se přímé kontroly a vlivu, protože svobodný trh není jenom jediným efektivním tvůrcem bohatství, to je jeho sekundární funkce, ale primárně je řádem individuální svobody. Nerespektování tohoto určujícího principu paralyzuje tržní schopnost účinně generovat bohatství. Svoboda nepodmíněného vlastnictví je však zdrojem nezávislosti, ze které pak kauzálně vyplývá i svoboda intelektuální a následně pak požadavek na politická práva. Přebírání cizích myšlenek a kopírování cizích objevů svobodu nepotřebují. Avšak inovativní myšlení, vlastní věda, konkurenční střetávání myšlenek a rozvoj lidského kapitálu vyžadují mimo erudice, kterou jistě Číňané mají, autonomii individuí i vědeckých institucí. Individuální svoboda je předpokladem svobodného projevu a tudíž i svobodné prezentace vlastních invencí a objevů. Ty pak mohou být plně využity pouze ve svobodném tržním prostředí.

Čínští komunisté sice mají v podnicích jako mocenské převodové páky stranické organizace, ale na prahu zásadních systémových rozhodnutí svoji moc maximálně integrují a prostřednictvím časově neomezeného vůdcovství Si Ťin-pchinga dokonce totálně koncentrují do jednoho bodu. Komunistický monopol moci se ve své vnitřní struktuře do krajnosti centralizuje, dochází k absolutizaci vertikálního mocenského modelu. Budoucí kroky nesmějí být ani v nejmenším relativizovány, nijak oponovány, či dokonce zpochybňovány. Centralizuje se i cenzura a propaganda. Kultura i média budou pod přímou kontrolou oddělení propagandy Komunistické strany Číny. Největší státní televizní a rozhlasové stanice se spojují pod jedinou agenturou s názvem Hlas Číny. Ta má po světě šířit tradiční čínské hodnoty, které kontrastují s „dekadentním“ západním liberalismem. Zavedením systému totálního sledování chování obyvatel i korporací a udělováním sociálních kreditů se Čína stává modelem moderního, represivního „technologického“ totalitního státu. Obyvatelům země je oktrojována společenská smlouva: rezignace na svobodu výměnou za státem řízený materiální vzestup. Zatím tento konsenzus v nesaturované, historicky fundamentálně neliberální společnosti funguje. Otázkou je na jak dlouho. Brutálně zabraňovat emancipaci rostoucí střední třídy nelze navždy. Buď zmizí blahobyt i střední třída, nebo se rozpadne systém.

Komunistická oligarchie stojí před dilematem. Aby udržela svoji moc, musí na ni z důvodu ekonomické efektivnosti z podstatné části rezignovat. Tržní liberalizace však časem nutně podněcuje požadavky na politická práva. Liberalizovat znamená pro komunisty existenční ohrožení, neliberalizovat ale to samé. Klasický problém kvadratury kruhu.

Kostka Petr

Petr Kostka

ekonom

štítky: #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter