Texty

Jak vnímají ruskou agresi vůči Ukrajině naši polští sousedé: Rozhovor s Maciejem Ruczajem

Ruská invaze na Ukrajinu započatá 24. února 2022 přišla mnohým jako rána z čistého nebe, přitom vše nasvědčovalo tomu, že válečný útok je více než pravděpodobný. Předcházelo mu masivní hromadění ruských – a pod pláštíkem společného cvičení také běloruských – vojsk na ukrajinských hranicích. Lukašenko navíc zhruba před půlrokem za pomoci údajných emigrantů podnikl hybridní útok na Polsko. Kromě těžce zkoušené Ukrajiny válečné dění nejvíce doléhá na sousední Polsko. Polsko je také jednou ze zemí EU, které přímo sousedí s Ruskou federací.

O brutálním ruském vpádu, ale i o kořenech polsko-ukrajinské vzájemnosti jsme hovořili s ředitelem Polského institutu v Praze Maciejem Ruczajem.

Polsko-ukrajinské vztahy představují odlišnou kvalitu než vztahy obou zemí k Rusku. Ukrajině a Polsku je třeba společné to, že jsou ve své současné podobě, která byla výsledkem Stalinova poválečného „hýbání škatulaty“, považovány za umělé a v podstatě nežádoucí státní útvary. Kde to v posledním třicetiletí mezi oběma národy nejvíce drhlo?

S Ukrajinou nás rozdělují dlouhé a složité dějiny, ale spojuje nás současnost. Začnu raději u současnosti. Polsko se snažilo působit jako advokát Ukrajiny na mezinárodních fórech – občas s lepšími, občas s horšími výsledky, ale také s větším či menším nadšením samotné Ukrajiny. Dělo se tak s výjimkou období tzv. resetu polských vztahů s Ruskem za vlády Donalda Tuska. Postranním efektem tohoto resetu bylo nijak neskrývané přehlížení našich tradičních partnerů Vilniusu a Kyjeva. Nicméně vzdor těmto drobným potížím, vzdor historickým reminiscencím i rostoucímu rozdílu materiální úrovně života, převládlo přesvědčení, že pro Polsko je dobré, aby byla Ukrajina nezávislá. Toto přesvědčení se týkalo nejen elit, ale po mém soudu i stále větší části naší společnosti. Projevovalo se výbuchy solidarity v okamžicích krize, ať už během Oranžové revoluce, nebo později během Majdanu. V roce 2014 přišla vlna imigrace z Ukrajiny, která nás výrazně sblížila nejen abstraktně, ale i konkrétně lidsky.

Jak živé a bolestné jsou historické reminiscence?

Maciej Ruczaj – politolog, publicista, ředitel Polského institutu v Praze. Editor a spoluautor řady publikací o polských dějinách, politickém myšlení a kultuře.

Co rozdělovalo a rozděluje, jsou právě dějiny. „Nenávist zapustila hluboké kořeny v této půdě a otrávila bratrskou krev,“ čteme v závěru Sienkiewiczova románu Ohněm a mečem, který líčí velká kozácká povstání proti polskému králi a polsky mluvící šlechtě v 17. století, ačkoli její velká část byla „ukrajinského“ původu. Moderní ukrajinská identita – stejně jako identita litevská – se do velké míry utvářela v opozici k té polské. Pro Poláky je zase klíčovým traumatem genocidní operace UPA proti polskému obyvatelstvu na Volyni a Červené Rusi v letech 1943–1944. Traumata spjatá s obdobím 2. světové války nebyla ještě zdaleka zapomenuta a právě ona byla v polsko-ukrajinských vztazích hlavní překážkou. Ale jsem přesvědčen, že ani v oblasti historické paměti situace není beznadějná. V Polsku už dlouhá léta platí tzv. „Giedroycova doktrína“, pojmenovaná podle tvůrce exilového časopisu Kultura, a sice důraz na to, že je potřeba se povznést nad všechny resentimenty, protože nezávislá Ukrajina je nezbytná pro existenci nezávislého Polska. V posledních letech nastal obrat na Litvě, která společné kapitoly dějin (polsko-litevská Rzeczpospolita) dlouho nahlížela velmi negativně, ale nyní stále zřetelněji objevuje, že právě v tomto dědictví může hledat jeden ze zdrojů své identity, který je zároveň dobrou připomínkou její civilizační odlišnosti od Moskvy. Řekl bych, že i „kozácká svoboda“, o které zpívají Ukrajinci v hymně, ukazuje na podobnost s polským národním étosem, nikoli ruským samoděržavím.

Že si putinovské Rusko nepřeje silnou a suverénní Ukrajinu, je jasné. Ale i Polsko, pokud nechce být překladištěm nebo tankodromem mezi Západem a Východem, ale naopak přichází se svým civilizačním projektem pro celou oblast (Trojmoří), vyvolává nevoli – ať už u evropských mocností v. v., nebo u evropských velmocí in spe…

Musíme mít na paměti, že současná i bývalá impéria mají silně zakódovanou představu, že by měla jednat především s jinými impérii. Proto i mocnosti Západu ve svých dějinách mnohokrát dávaly přednost Rusku, které je sice hrozivé a odlišné, ale nepochybně zůstává impériem, před nepřehlednou a chaotickou změti malých národů středovýchodní Evropy. Toto je přístup, který razilo západní Osvícenství, nikoli náhodou do velké míry financované rubly ruských carů a careven. Podle této představy může být náš prostor ovládán některým z impérií, která si jej mohou rozdělit na sféry vlivu, ale rozhodně si nemůže vládnout sám. Z tohoto důvodu koncept spolupráce zemí „mezi Ruskem a Německem“, tzv. Trojmoří, vyvolal velké znepokojení nejen v Moskvě, ale i v Berlíně. Je ovšem záměrně formulovaný tak, aby nevyvolával dojem politické aliance. Klíčovou myšlenkou Trojmoří je posílení naší infrastruktury na ose Sever – Jih. Navíc jeho vznik podpořil Donald Trump a USA, a tak se pomalu rozvíjí. Je to pro naše země obrovská šance, i v psychologické rovině: je to projekt, který jsme si sami zde ve středo-východní Evropě vymysleli a sami ho také realizujeme. Kdo ví, jak hluboké jsou naše postkoloniální komplexy evropské periferie, nemůže docenit, jak velká věc to je.

Jak se v současné mezní politické situaci osvědčují polští politici – nejen prezident a premiér?

Charles Michel, Ursula von der Leyen, Olaf Scholz, Anthony Blinken, Boris Johnson, Nicolae Ciuca, Denys Smyhal. K tomu na dálku Joe Biden a Volodymyr Zelenskyj. Víte, co to je? Jde o seznam lídrů, s nimiž pouze polský prezident a premiér bilaterálně jednali od začátku invaze – často jménem Ukrajiny, případně jako hlavní hlas tzv. východního křídla NATO. S některými opakovaně. Určitě jsem na někoho zapomněl. Polsko vyvinulo maximální úsilí, aby přesvědčilo většinu protivníků tvrdších sankcí v rámci EU. Polsko jako první navrhlo použití Evropského mírového nástroje pro nákup zbraní pro Ukrajinu. A právě přes polská letiště prochází téměř veškerá vojenská a humanitární pomoc Ukrajině. Procházela tudy ještě předtím, než se západní Evropa vůbec začala tímto konfliktem vážněji zajímat. Je to vzácný pocit, ale ano, musím to říci – jsem na svou vládu hrdý.

A co opozice?

To jsou ty vzácné okamžiky, kdy polsko-polská válka, jinak zuřivá a nelítostná, jde stranou. Solidarita s Ukrajinci a pocit vlastního ohrožení jsou na prvním místě.

Ale jak dlouho to tak vydrží?

V Polsku není žádná reálná politická síla, která by byla promoskevská. Velkým nebezpečím může být pouze, jako mnohokrát předtím, upřednostnění krátkodobých vnitropolitických zájmů před dlouhodobě stabilní zahraničněpolitickou vizí. A vzhledem k hloubce vnitřních štěpení v polské politice toto samozřejmě nelze vyloučit. Snad budou ponaučením události posledních měsíců na hranici Polska a Běloruska, které vyvolaly ostrý vnitřní konflikt, a přitom dnes bude jen těžko někdo tvrdit, že nešlo o součást ruské předehry k současné válce.

Nikolaj Berďajev napsal, že tragédií Ruska je, že Rusové nemají ve své povaze nic „budujícího“, že jsou na rozdíl od Evropanů buď apokalyptiky, nebo nihilisty. Kam asi zařadit Putina? Co by bylo lepší – pro něj, ale hlavně pro nás?

Fascinace ruskou duší, a vůbec celé to vábení Východu, jak o něm píše Marek Cichocki, představuje prvek, který je v polské kultuře stále přítomný. A mnozí polští myslitelé také nahlas uvažovali, zda nemáme povahově blíže k oněm „apokalyptikům a nihilistům“ než k racionalismu západní Evropy. Polská kultura má ovšem – opět se odvolávám na Cichockého a jeho skvělou knihu Północ – Południe  (Sever – Jih) – i druhou a mnohem silnější kotvu, která nás pojí s latinským katolickým Středomořím.

Polsko přesvědčilo většinu protivníků tvrdších sankcí v rámci EU. Polsko jako první navrhlo použití Evropského mírového nástroje pro nákup zbraní pro Ukrajinu. A právě přes polská letiště prochází téměř veškerá vojenská a humanitární pomoc Ukrajině.

Představuje ona civilizační osa Sever – Jih alternativu k běžnému čtení našich dějin výlučně na ose Východ – Západ?

Ano, dělení Východ – Západ pochází až z 18. století a objevuje se právě ve chvíli, kdy polský stát na více než sto let mizí z mapy Evropy. Samozřejmě v jedné i druhé perspektivě představuje náš region periferii, nebo snad předsunutou „noční hlídku“ na hradbách civilizace, jak bychom se raději vnímali my sami. Ale zpátky k Rusku: klíčovou součástí toho latinského dědictví je étos občanství a vize státu jako sebeorganizace občanů, nikoli Leviathana, který pohlcuje jednotlivce a vytváří z nich beztvarou masu otroků Impéria. Tento rozdílný přístup k věcem veřejným je asi ta hlavní propast, která nás rozděluje. Při veškeré úctě k Berďajevovi: hovoří-li o apokalypticích a nihilistech, myslí tím jednotlivce. Stejně tak pravoslaví, které nás fascinuje svou mystikou a duchovní hloubkou, ale když se vyjadřuje ve společensko-politické dimenzi, tak ona úžasná hloubka mizí a místo ní máme ohavný úlisný projev moskevského patriarchy na podporu vraždění pravoslavných obyvatel Charkova či Mariupole. Jediným kolektivním, politickým zastřešením je Impérium.

Putin zešílel? 

On je jen dalším vtělením ducha onoho Impéria. Někdo před pár dny na Twitteru publikoval nótu, kterou obdržel polský velvyslanec v Moskvě 17. září 1939. Celé její úseky jako by byly opsány z Putinova proslovu z 22. února 2022, jen místo Polsko dosadíte Ukrajina. Není to proto, že je Putin „komunista“ (ač má v sobě bolševismus zažraný opravdu hluboko), jde o to, že se tímto způsobem projevuje Moskevské impérium v každé své inkarnaci. Nemá tedy smysl do Putinovy psychoanalýzy zatahovat Berďajeva.

Takže je spíš apokalyptik, což je horší. Nihilista Stavrogin z Běsů se nakonec oběsil. Putin svou imperiální káru nejspíš potáhne až k hořkému konci. Co by pro nás, ale i pro něj mělo být to nejlepší?

Snad si přece nemusíme říkat, jaký osud je vhodný pro tyrany…

Teď jenom skřípeme zuby, když slyšíme, že NATO přece nemůže uzavřít vzdušný prostor nad Ukrajinou, neboť by to mohlo mít nedozírné následky. Vždyť ony následky tu přece už jsou? Umírají děti, nevinní civilisté…

Teď si mnohem intenzivněji uvědomujeme, jak obrovské štěstí měla poslední generace Středoevropanů, jež plně využila onoho window of opportunity, které se nám otevřelo v roce 1989. Zároveň se ukazuje, jak liché byly liberální sny o konci dějin. Geopolitika, hlupáku, mohli bychom parafrázovat nechvalně známý výrok Billa Clintona. A kromě geopolitiky také národní mýty a identita – to jsou věci, jež nyní hýbou mezinárodním děním. Polsko, nacházející se na hranici „bezpečného světa“, ono vědomí křehkosti liberálního řádu nikdy neztratilo. Proto tolik let bojovalo za to, aby se stejné okno příležitosti otevřelo pro Ukrajinu, Bělorusko, Moldavsko či Gruzii. Jak z pocitu solidarity, tak samozřejmě i kvůli vlastní bezpečnosti. Bohužel jsme naše partnery nepřesvědčili. A bohužel a bohudík zároveň – smyslem aliance je společné rozhodování i ve věci pomoci Ukrajině. Nemůžeme v tom všem ztrácet ze zřetele, že případná válka s Ruskem nepředstavuje pro Polsko abstraktní a vzdálenou otázku. Polsko by se nacházelo na frontové linii. V situaci, kdy se nejbližší stanoviště ruských Iskanderů s jadernými hlavicemi nachází v Kaliningradské oblasti, zhruba 100 km od Gdaňsku a 300 km od Varšavy.

Často také slyšíme, že i kdyby Putin válku proti Ukrajině vojensky vyhrál, politicky ji prohrál už nyní. To zní hezky, ale není jasné, že když Putin Ukrajinu obsadí, scvrkne se nakonec (naše) politické vítězství na tzv. vítězství „morální“, které si můžeme při vší úctě strčit za klobouk?

To, čeho se bojím, není ani tak čistě „morální“ vítězství, ale spíše nějaký shnilý kompromis mezi Západem a Moskvou, který ponechá Ukrajinu zničenou a neschopnou samostatné existence. Tlak na takové řešení bude narůstat: možná to teď bude znít cynicky, ale za týden dva začne veřejnost neustálé omílání Ukrajiny nudit. A tím se otevře prostor pro všechny, kteří stále doufají v „konstruktivní dialog“, „návrat k normálu“, „business as usual“. Testem bude to, zda se podaří zpřísnit současné sankce v situaci eskalace vojenských operací ze strany Ruska. Zatím bohužel ze Západu na Východ stále teče více eur do Ruska než zbraní pro Ukrajinu.

V tuto chvíli překročilo polské hranice kolem tři čtvrtě milionu uprchlíků z Ukrajiny. Kolik jich je Polsko schopno přijmout? A pokud se ve vaší zemi rozhodnou usadit natrvalo, budou představovat problém, nebo požehnání?

Nejde se připravit na příchod 800 tisíc lidí během jednoho týdne. Zatím to Polsko zvládá s obrovským vypětím sil, jak státních orgánů, tak statisíců dobrovolníků. Obrovskou práci třeba vykonávají farnosti a katolické organizace. Je jasné, že po této fázi „plného nasazení“ se objeví únava, obavy, možná i zoufalství. Je také jasné, že naši nepřátele budou intenzivně pracovat na tom, aby se co nejdřív objevily „problémy s uprchlíky“ a – v opačném gardu – „nesnášenlivé projevy“ ze strany hostitelské země. Přesto nezbývá než vidět věci v pozitivním světle: Polsko v poslední letech přijímalo nejvíce občanů ze zemí mimo EU, pochopitelně šlo v obrovské většině o Ukrajince. Každý rok, počínaje rokem 2017. Samozřejmě se o tom skoro nikde nedozvíte. Zprávy, které by mohly Polsko ukazovat v pozitivním světle, jsou v liberálním mainstreamu tabu. Příchod Ukrajinců je v posledních letech na první pohled největší demografická změna polských měst během mého života. Přesto u nás prakticky nikde nevznikly žádné vážnější problémy. Pevně doufám, že tomu tak bude i nadále.

Rozhovor vedl Josef Mlejnek.



štítky: # #
sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin odebírat newsletter