Koho všeho jsme mohli mít… a máme Ursulu von der Leyen

22. července 2019, Petr Kaniok

V jednom z nejvíce sledovaných vidí, které se na Youtube věnují problematice EU, britský europoslanec Nigel Farage v roce 2010 komentoval instalaci Hermana von Rompuye do funkce prvního předsedy Evropské rady slovy „slibovali nám státníka, skutečného politika… a dostali jsme vás“. Letos to bude podobné s volbou předsedkyně Evropské komise. Od loňského podzimu létala politickým éterem jména jako Manfred Weber, Frans Timmermans či Margaret Vestagerová, dirigentskou taktovku nad Berlaymontem ale nakonec převezme Ursula von der Leyen. Bývá sice zdvořilé dopřát každému novému politikovi alespoň 100 dnů hájení, ale už nyní můžeme říct, že to je z mnoha důvodů mimořádně špatná volba.

Za prvé, instalace nové předsedkyně popřela pravidla, které si evropské elity samy vymyslely a prosazovaly. Systém vedoucích kandidátů proto zůstal v půli cesty (stejně jako řada dalších institucionálních inovací). Jakkoliv lze s myšlenkou vedoucích kandidátů dlouze a z řady úhlů polemizovat, způsob, jak byl samotný princip obětovaný, transparentnosti a věrohodnosti evropské politiky příliš nesvědčí. Výrok „Chci, aby evropští občané hráli aktivní a vedoucí úlohu v budování naší Unie,“ kterým se nová předsedkyně prezentovala záhy po svém zvolení na Twiteru, se v procedurálním kontextu její nominace pohybuje na hraně parodie a cynismu.

Za druhé, ve snaze získat souhlas Evropského parlamentu Ursula von der Leyen slíbila všechno všem – ovšem s výjimkou těch stran a politiků, kteří příliš nesouhlasí s dnešním mainstreamem evropské integrace. Zásadních politických ústupků se dočkali evropští liberálové, socialisté, ale také zelení. Bohužel se tak opět ukázalo, že na úrovni elit je evropsko-unijní politický mainstream takřka identický: mezi kontinentálním liberálem, zeleným, socialistou a křesťanským demokratem nejsou žádné zásadní rozdíly. Ve snaze uchránit evropskou integraci v post-maastrichtské podobě všechny tyto strany potlačily své někdejší rozdíly. Navzdory rostoucímu a vcelku zřetelnému nesouhlasu řady občanů členských států. Podobný mišmaš ale z dlouhodobého hlediska nemá šanci na úspěch – údiv stejných politiků nad rostoucí oblibou populistů se tedy podobá výrazu pštrosa, který čas od času vytáhne hlavu z písku.

Zklamání pro federalisty i reformátory

Za třetí, byť lze politické cíle hodnotit až po konci volebního období (zajíci se počítají až po honu), některé vyřčené ambice Ursuly von der Leyen budí velké otazníky. Bývalá německá ministryně obrany se ráda prezentuje jako eurofederalistka, ale její směr odkazuje spíše k tuhému centralismu. Společným jmenovatelem ambicí, které prezentovala před volbou a v jejím průběhu, je totiž přenášení dalších pravomocí na supranacionální instituce. Příkladem jsou záměry posunout integraci v politice nezaměstnanosti, ambiciózní cíle v ochraně klimatu či příslib nové paktu pro oblast migrace a azylu. Řada zmíněných cílů, například posílení Evropského parlamentu o právo navrhovat legislativu, by navíc vyžadovala změnu základních smluv, což je v současné politické konstelaci pověstná Pandořina skříňka. Nehledě na to, že předseda či předsedkyně Komise nemá postavení absolutistického vládce či vládkyně. V pečlivě balancovaném a konsensuálním rozhodovacím systému Evropské unie je 90 % ambicí nové předsedkyně z říše sci-fi a vzbuzuje pouze falešná očekávání.

Velkou neznámou, od které se budou plány designované předsedkyně Komise odvíjet, je samozřejmě složení kolegia. Byla-li volba předsedkyně složitým procesem, který nevyslal právě nejlepší zprávu o budoucnosti evropské integraci, dohodování o portfoliích a jejich obsazení bude ještě špinavější hra. Jedno je v tuto chvíli ale jisté. V Evropské unii se neustále hovoří o potřebě změny či nějakého silného symbolického impulsu – ten ale Ursula von der Leyen, při veškeré úctě k dámě, nabídnout nemůže. Lze tak očekávat, že její Komise bude patřit k těm v nejširším smyslu nejslabším. Nebude vyhovovat ani těm, co by chtěli s integrací dále, ani těm, co by ji chtěli reformovat racionálnějším směrem. O rostoucím táboře likvidátorů ani nemluvě.

Kaniok Petr

Petr Kaniok

Expert na politický systém EU

štítky: #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter