Od popírání rizika k omezování svobod. Koronavirová krize v ČR

25. května 2020, Pravý břeh

V posledním půlroce zasáhla svět pandemie virového onemocnění, která se nevyhnula ani naší zemi. Vláda České republiky na to reagovala zavedením relativně restriktivních opatření: Vyhlásila nouzový stav, který je primárně založen na omezení volného pohybu (obecně jde o zákaz chodit ven s četnými výjimkami), uzavřela školy a odložila zkoušky, omezila provoz úřadů, zakázala většinu maloobchodního prodeje atd. Smyslem této strategie bylo omezit mezilidský kontakt, a docílit tak pomalejšího nástupu epidemie, aby počet lidí vyžadujících intenzivní péči nepřesáhl kapacity českého zdravotnictví.

Opatření, která v mnoha oblastech fakticky vedla k zastavení ekonomické aktivity v zemi, vláda kompenzovala několika mimořádnými kroky (např. úvěrové programy, dočasné odpuštění povinných záloh a bonus pro živnostníky, odložení EET, uvolnění podmínek pro ošetřovné).

V následujícím textu nabízíme stručný přehled prvního dějství krize a souvislostí, na něž bychom v dalších fázích boje s virem neměli zapomenout.

1. Analýza vývoje

Epidemie nového koronaviru se do světa rozšířila z Číny počínaje zřejmě posledními týdny roku 2019. V českém kontextu má smysl sledovat vývoj od ledna 2020.

Leden

Jako první na možné ohrožení zareagoval trh. Lidé v průběhu ledna začali skupovat roušky, zájem o toto jindy specializované zboží se zvýšil o stovky procent a distributoři začali hlásit, že na skladech jich není dostatek. 26. ledna Evropské středisko pro prevence a kontrolu nemocí (ECDC) upozornilo na akutní hrozbu přenosu v rámci EU. Ve stejný den proběhla tisková konference ministra zdravotnictví, ze které vyplynulo, že pražské letiště je připravené na případnou mimořádnou situaci. 28. ledna Poslanec za ODS Bohuslav Svoboda ve Sněmovně vyzval ministra zdravotnictví, aby poslancům sdělil širší informace, zejména jak je na tom Česko se zdravotnickým materiálem a zda je celkově připraveno na boj proti koronaviru. Ministr zdravotnictví ho ale odbyl slovy, že „se vytváří trošku panika“, že stát je údajně připraven, a odmítl se tématu dále věnovat.

„Prověřoval jsem u dodavatelů roušek, že jich bude dostatek, že se připravuje další dodávka 25 tisíc roušek, a jeden český výrobce jich má v tuto chvíli celkově milion na skladě, takže roušky skutečně budou. Možná byl jeden den výpadku, kdy byl nějaký run na lékárny v některých částech, ale jinak by s rouškami žádný zásadní problém být neměl.“ – ministr zdravotnictví Adam Vojtěch 28. ledna 2020

Únor

Pokračuje masivní nakupování zdravotnického materiálu. 7. února ECDC doporučilo členským státům EU, aby se připravily na možnou epidemii těžkého akutního respiračního syndromu a opatřily si nutné ochranné prostředky pro zdravotnický personál. Česko na tuto výzvu nedokázalo několik týdnů reagovat. Na konci února už řada nemocnic požaduje ochranné prostředky. 27. února se poprvé schází Ústřední epidemiologická komise. Správa státních hmotných rezerv chce ve zrychleném režimu nakoupit 200 tisíc respirátorů (o deset dnů později se záměr zruší, stát začne vybavení nakupovat centrálně). Ministr zdravotnictví taktéž 27. února na Twitteru oznamuje, že zajistil dostatek zdravotnických pomůcek pro zdravotníky (o měsíc později však přizná, že to nedokázal). 28. února Předseda vlády Andrej Babiš tvrdí, že „jsme připraveni“. Ministr zdravotnictví slibuje, že jedná s dodavateli roušek, které budou doručeny do několika týdnů. Čína v téže době zvládá nejhorší nápor epidemie.

Březen

1. března jsou potvrzeny první tři oficiální případy nákazy koronavirem v Česku. Vláda posílá ochranné pomůcky Číně, zatímco po nich sílí poptávka i u nás. Předseda vlády na Facebooku varuje před cestami do Itálie. 2. března ministr Hamáček navrhuje vyhlásit nouzový stav, předseda vlády na to však nereaguje. 3. března vláda vyhlašuje přechod na centrální nakupování ochranného materiálu. Do konce března následuje několik ujištění, že roušky brzy přijdou a bude jich dostatek. Ministr Vojtěch teprve v této době veřejně vyzývá komory, aby upřesnily, kolik zdravotnického materiálu potřebují. 12. března Andrej Babiš na Facebooku ujišťuje, že se nebudou zavírat obchody (o dva dny později se však zavřou veškeré obchody kromě výjimek). Od 9. do 16. března vláda postupně zavádí sérii mimořádných opatření (zákaz návštěv v nemocnicích, uzavření škol, zákaz cestování do rizikových oblastí, uzavření státních hranic a konečně formální vyhlášení nouzového stavu). 16. března je konečně zřízen krizový štáb, ovšem ne pod vedením ministra vnitra, jak předepisují pravidla, ale náměstka ministra zdravotnictví Romana Prymuly. Následuje vyhlášení plošné karantény a zákazu přicestování do ČR pro všechny cizince. O dva dny později štáb vyhlašuje povinnost nosit venku ochranu obličeje (roušky). 22. března umírá v Česku první pacient nakažený koronavirem. 31. března Romana Prymulu v čele krizového štábu střídá Jan Hamáček (Prymula přechází do Centrálního řídicího týmu covid-19).

Duben

7. dubna Poslanecká sněmovna schvaluje prodloužení nouzového stavu do 30. dubna. Vláda hovoří o postupném uvolňování opatření po Velikonocích, které ovšem reálně probíhá chaoticky. S účinností od 27. dubna Pražský městský soud ruší čtyři opatření ministerstva zdravotnictví, která v souvislosti s koronavirovou pandemií omezila volný pohyb, maloobchod a služby, coby nezákonná. 28. dubna vláda ohlašuje chystané změny v zákonech, které by jí umožnily problém vyřešit a snadněji zavádět další opatření. 30. dubna Sněmovna souhlasí s návrhem KSČM a prodlužuje nouzový stav až do 17. května, konkrétní průběh útlumu nouzových opatření zůstává nejasný…

2. Politické chyby a rizika nouzového stavu

Součástí strategie české vlády je několik problémů, které si zaslouží pozornost. Za prvé jsou to rozhodnutí, za která vláda nese především politickou odpovědnost. Jde zejména o nepřesně definovaná opatření, která provázely četné výjimky a poměrně široké možnosti interpretace. Chaos v době počátku nouzového stavu je do jisté míry pochopitelný – i když pro podobné případy existují protokoly, které vláda jednoduše mohla aktivovat, musíme brát ohled na nejasnost situace. Zcela jinou otázku nicméně představuje průběh karantény a chaotické rozvolňování opatření od konce dubna dále, na které se vláda mohla několik týdnů připravovat. Opatření také nakonec mohla být účinnější, kdyby byla lépe konzultována s experty, které má vláda k dispozici, kdyby o nich vláda byla ochotna diskutovat s opozicí a kdyby se při řešení krize nepokoušela tradičně řešit osobní problémy předsedy vlády.

Chaotické krizové řízení

Součástí systému krizového řízení je aktivování Ústředního krizového štábu v čele s ministrem vnitra nebo obrany. Politická propaganda ale nemohla připustit, aby krizové řízení převzal někdo jiný než předseda vlády Andrej Babiš. Vláda tedy vyhlásila stav nouze asi s týdenním zpožděním, předseda vlády se navíc patrně snažil upozadit ministra vnitra, a tak v čele krizového štábu stanul náměstek ministra zdravotnictví Roman Prymula. Ten přitom postrádá jasnou politickou odpovědnost, která je v této době tolik potřebná. (Ministři z ANO schválili změnu statutu, kdy premiér může pověřit vedením kteréhokoli člena štábu, ministři za ČSSD se zdrželi hlasování).

Právě v mimořádných situacích je škodlivé, když se ministři téže vlády veřejně přetlačují o pozornost kamer nebo se osočují a nemohou se shodnout na vážných tématech – například zda už vláda schválila, nebo neschválila návrh na prodloužení nouzového stavu. Jak se třeba mohlo stát, že vláda na klíčové jednání krizového štábu vůbec nepozvala ministry z koaliční ČSSD? Pokud nedokážou nalézt společnou řeč členové vlády, jaké poselství pak chtějí předat občanům?

Dostupnost zdravotnického materiálu

Vláda po občanech požadovala plošné nošení roušek – povinné opatření, jehož plnění nebyla schopna zajistit. Lidé si tedy roušky museli obstarat sami.

„Některé roušky tu jsou, ale ty jdou primárně do zdravotnických zařízení. My jsme vedli debatu, jestli čekat, až roušky přiletí. Ale když jsme viděli tu obrovskou vlnu, která se vzedmula mezi lidmi, kteří se pustili do šití roušek, tak jsme do toho šli. Ty filtrační schopnosti klasické chirurgické roušky a té, co si šijí občané, nejsou až tak rozdílné.“ – ministr vnitra Jan Hamáček 19. března 2020

Předseda vlády měl rovněž dost informací k tomu, aby situaci začal řešit dřív. BIS jej nejpozději na začátku března informovala o tom, že Čína už několik měsíců skupuje materiál, který budeme dost možná brzy potřebovat sami. Fakt, že premiér nařídil centrální nákup roušek, také zbytečně pokřivil trh: na konci února, kdy byl materiálu dostatek, jej distributoři nemohli dodávat nemocnicím, ale pouze státu. Vize centrálního zásobování přitom byla vždy nereálná, trh by byl situaci zvládl lépe. Vláda také až do poloviny dubna rezignovala na to, aby se ochranné prostředky snažila odebírat od českých firem. Pokud jde o ostatní materiál, u koupených čínských rychlotestů se prokázala vysoká chybovost (podle moravskoslezských hygieniků vykazovalo problémy osm z deseti testů) a vláda fakticky znemožnila testování soukromých laboratořím.1

Zneužívání nouzového stavu

Premiér Babiš se dále očividně snažil zneužít nouzový stav k osobnímu prospěchu, vyřešit tak svůj bezprecedentní střet zájmů a tyto kroky překrýt masivní propagandistickou kampaní. Během nouzového stavu se na stůl dostal například vládní dodatek k návrhu zákona o evidenci skutečných majitelů, díky němuž by svěřenské fondy nemusely dokládat, kdo je jejich finální majitel. Ministryně Benešová a Schillerová jej zařadily na program vlády pouhých pět dnů před jednáním, ačkoli taková lhůta je vyhrazena pouze pro „výjimečné a zvlášť naléhavé případy“.

Návrh počítal s tím, že u obchodních společností spravovaných svěřenskými fondy znesnadní určování skutečných majitelů (za ty jsou v současnosti považovány všechny zapojené osoby, které ze společnosti mají majetkový prospěch větší než 25 %). Právník Transparency International Jan Dupák v rozhovoru pro Info.cz k tomu uvedl:

„Místo toho se má zjišťovat, kdo skutečně získává majetkový prospěch. Touto ‚výjimkou‘ se docílí toho, že u společností vložených do svěřenského fondu se nedá automaticky předpokládat, že jejich skutečným majitelem je kdokoliv zapojený do svěřenského fondu.“

Není snad třeba dodávat, že zrovna tato změna by významně pomohla vyřešit střet zájmů v případu svěřenských fondů AB Private trust I a AB Private trust II, kvůli němuž je Andrej Babiš momentálně vyšetřován.

Vláda Andreje Babiše také investovala nemálo času do posilování vlastního mediálního obrazu, často s pochybným pozadím. 20. března například proběhla servilní děkovná kampaň Číně, kterou se vláda i prezident snažili maximálně mediálně vytěžit. (Od Číny jsme přitom nedostali žádný charitativní dar, ale regulérně zakoupené zboží – dost možná totéž, které Česká republika předtím Číně darovala nebo které si tu na začátku roku nechala skoupit.) 28. března pak Andrej Babiš na sítích poučoval amerického prezidenta Trumpa, aby se s nákazou vypořádal podobně jako Česko, tj. povinným nošením podomácku vyrobených roušek, i když očividně neměl žádný plán, co by mělo následovat. Závažným problémem v této oblasti je také podezření z nákupu falešných účtů, které se v souvislosti s marketingem ANO zdaleka neobjevuje poprvé. V průběhu března se na Twitteru objevila řada nově založených účtů, které sledují pouze hlavní vládní představitele a útočí na opozici, případně na další známější osobnosti, které Babiše kritizují…

3. Právní nedostatky a ohrožení občanských svobod

Největším rizikem při zvládání této krize jsou však nikoli politické přešlapy, ale kroky, kterými vláda omezuje svobodu. Opatření provázející nouzový stav představují největší zásahy do občanských práv a svobod v dějinách moderní české demokracie. V souvislosti s koronavirovou krizí bylo jen za první měsíc nouzového stavu vydáno nebo novelizováno na sedm desítek právních předpisů. U řady z nich přitom není jasné, zda jsou tyto zásahy adekvátní a přiměřené.

Vládní opatření bez veškerých pochybností omezují řadu základních občanských práv a svobod: svobodu pohybu a pobytu (čl. 14 Listiny základních práv a svobod), právo podnikat (čl. 26) nebo právo shromažďovací (čl. 19). Právní expert Jan Wintr upozorňuje, že nepřímo jsou postižena i další práva, např. právo na vzdělání podle čl. 33, náboženskou svobodu podle čl. 16 a možná i právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10. Nouzový stav vždy kumuluje moc v rukou vlády, o to důležitější je tedy fungování kontrolních mechanismů. Ani v rizikové situaci nesmíme rezignovat na záruky právního státu. Např. Listina základních práv a svobod u podobných rozhodnutí zaručuje jejich soudní kontrolu a případně možnost zrušení, pokud se ukáže, že nejsou v souladu s ústavním pořádkem.

Jmenujme několik nejzávažnějších problémů, které takto rozsáhlá omezení práv provázely.2

Vyhlašování krizových opatření bez pravomocného rozhodnutí

Zákon vyžaduje, aby vládní rozhodnutí ani v době krize nezůstala bez kontroly. Zprávy, které měl občan možnost v průběhu nouzového stavu sledovat, byly v tomto ohledu poněkud znepokojivé. Roman Prymula např. na začátku února tvrdil, že ministerstvo zdravotnictví má při vysoké míře nebezpečí možnost udělat „v rámci legislativy prakticky cokoliv“ (sic!), jednotliví aktéři se nicméně nedokázali shodnout na tom, jaké konkrétní postupy by měli nasadit. Prymula měl například za to, že stav ohrožení budou vyhlašovat krajští hejtmani. Nezávislá média ovšem správně podotkla, že postup podle zákona vypadá jinak (tj. nesmí za něj nést odpovědnost nikdo jiný než vláda).

Vláda může svobodu občanů omezit jen v zákonem definovaných mimořádných případech. Zákon o krizovém řízení je vázán na nouzový stav a nouzový stav na rozhodnutí Poslanecké sněmovny. Vláda Andreje Babiše však tento princip porušila. Obešla krizový zákon a zvolila si režim rozhodování samotného ministerstva zdravotnictví. O některých opatřeních, zejména o prodloužení zákazu prodeje v pondělí 23. března, tedy fakticky nerozhodla vláda jako celek, ale „jen“ ministerstvo, opíraje se o § 80 Zákona o veřejném zdraví. Jedním z rozměrů celé kauzy je ten, že tento zákon (na rozdíl od krizového zákona) nijak neupravuje náhrady škody. Jak v rozhovoru pro Deník N uvádí ústavní právník Jan Kysela:

„Vláda si v první chvíli myslela, že je pro ni výhodnější režim krizového zákona, ale zřejmě si uvědomila, že by krizový zákon mohl být spojen s neomezenými náhradami škod… Krizový zákon a všechna ta opatření navázala na nouzový stav a ohrožení státu, ale opatření ministra zdravotnictví na nouzový stav vázaná nejsou. Pak je otázka, proč potřebujeme nouzový stav a ten zákon, když je to prázdná množina…“

Shrnuto, nižší právní síla byla tedy patrně zvolena záměrně, protože se vláda začala obávat právních následků svých vlastních rozhodnutí a případných žalob, a navíc před občany nedůstojně kličkovala.

Soud nakonec 23. dubna potvrdil, že tento postup byl protiprávní: Ministerstvo zdravotnictví nemá na základě zákona o veřejném zdraví pravomoc plošně omezit základní práva a svobody lidí. I za mimořádné situace je nutné jednat s ohledem na základní pravidla: „Soud plně respektuje, že byl vládou vyhlášen nouzový stav, jakož i důvody, pro které byl vyhlášen. Soud však nemohl pominout, že napadená opatření představují svým rozsahem dosud bezprecedentní omezení základních práv, zejména svobody pohybu a svobody podnikání…“ O několik dnů později pak vyšlo najevo, že ministr zdravotnictví Adam Vojtěch reaguje přípravou novely zdravotního zákona, která umožní restriktivní opatření zachovat na základě rozhodnutí ministerstva, tedy i bez nouzového stavu, a podle posledních zpráv ministerstvo vnitra nakonec připravuje novelu ústavního zákona, která by vládě dala více prostoru.

V této souvislosti je nutné poukázat na ostudné útoky na právní stát z nejvyšších míst, např. když ministr obchodu, průmyslu a dopravy Havlíček prohlašoval, že forma, kterou vláda rozhodla, je podružná. Vláda přece buď může vládnout v souladu se zákonem, nebo nelegálně, žádné další možnosti nejsou. Jak může vláda po občanech požadovat, aby se podřizovali (nota bene často nelogickým, prvoplánově zavedeným a pro premiérův byznys vstřícným) zákonům, když sama nectí ani ty nejzákladnější?

Odložení doplňovacích voleb do Senátu

Doplňovací senátní volby v Teplicích měly proběhnout v termínech 27.–28. března3.–4. dubna. Vláda je však v rámci nouzových opatření odložila. Jakékoli omezení voleb je mimořádně citlivá oblast, která se dotýká podstaty právního státu. Veškerá opatření v této oblasti by proto měla být konzultována s experty, a hlavně by s nimi měl souhlasit parlament. 1. dubna Nejvyšší správní soud nakonec rozhodl, že vláda jednala mimo svou pravomoc, protože parlamentu nepředložila zákon o odložení voleb. „Chránit je třeba nejen zdraví, životy a hospodářství, ale i demokratický ústavní a právní stát,“ stojí ve zveřejněném rozhodnutí soudu. Vládní usnesení označuje za akt, který je nutné považovat za „natolik vadný, až je nicotný“.

Pro zajímavost, 6. dubna s ANO spojený Institut pro politiku a společnost rozeslal doporučení, jak s volbami naložit. Navrhuje, že „konat by se měly pouze volby nezbytné pro zajištění bezproblémového chodu státu (tzn. prvořadé volby), a to jen v případě, že přichází jejich řádný termín“ a že „předvolební kampaň by měla být omezena“.

Zákaz vycestovat ze země

Patrně nejproblematičtějším opatřením nouzového stavu je zákaz opustit Českou republiku, který platil od 31. března. Zákaz vycestovat ze země je bezprecedentní, neproporcionální a nemá pro českou populaci žádné bezpečnostní nebo epidemiologické opodstatnění. Samotné vycestování není rizikové chování, rizikový by byl až případný návrat v době trvání nouzových opatření, který však lze ošetřit samostatně (buď zákazem, nebo třeba povinnou karanténou a splněním dalších podmínek). Také proto podobné opatření ve srovnatelném rozsahu nacházíme jen v ojedinělých případech. Ačkoli rozsah nouzových opatření je v řadě evropských států podobný jako v Česku, omezení pohybu, do kterého patří i faktický zákaz opuštění státu, zavedlo jen několik západních států, v jiných jde jen o doporučení. Proto je nutné se ptát, na jakém základě vláda něco takového vyhlásila.3

Advokáti a právní experti se vesměs shodují, že pro takový krok vláda nemá oprávnění. Jan Wintr v Právu 16. března napsal, že „osobám nacházejícím se na území ČR zákazy v rámci nouzového stavu ukládat lze, při širokém výkladu krizového zákona možná může být vymezenou oblastí i oblast mimo území ČR, těžko ale celý svět.“ Podobně se vyjádřili další právníci pro web Forum24: Václav Vlk míní, že „při návratu do země je předepsaná karanténa, což považuji za legitimní. Ale zákaz vycestování legitimní není.“ Aleš Rozehnal: „První je problém jurisdikční, tedy ten, že vláda může omezit výkon základních lidských práv a svobod pouze na území České republiky, nikoli za jejími hranicemi. Dalším problémem je to, že krizový zákon nic takového neumožňuje.“ Petr Toman: „Zákazem vycestování je svoboda pohybu fakticky omezena mimo území České republiky, což je mimo pravomoci svěřené vládě krizovým zákonem v době trvání nouzového stavu.“ Právníci Vendula a David Záhumenští se v této věci dokonce obrátili na vyšší soudy a na Evropskou komisi.

Kontroverzní pokusy o systémové změny

Tato kategorie by si zasloužila samostatnou analýzu; vláda připravila např. změny v pravomocích České národní banky nebo návrh na rozšíření pravomocí vlády v nouzovém stavu. Zmiňme prozatím alespoň návrh na změnu zákona o Vojenském zpravodajství z 16. března, který počítal s rozšířením pravomocí této instituce v kybernetickém prostoru. Návrh VZ ukládá, aby vyhledávalo a vyhodnocovalo případné kybernetické hrozby pro Českou republiku, a přiznává mu také pravomoc aktivního zásahu (byť se souhlasem ministra obrany). Návrh také rozšiřuje možnosti detekce podezřelých jevů, což v praxi neznamená nic jiného než monitorování komunikačních služeb.

I když Vojenské zpravodajství podle návrhu není oprávněno zaznamenávat samotný obsah dat, musíme pochybovat, zda takto vágně definované pravomoci v dnešní době dostatečně chrání občanské svobody, protože by bylo velmi jednoduché zneužít je k cílenému i plošnému sledování lidí. Je také nutné zvážit, zda takové úkoly přísluší Vojenskému zpravodajství a proč je celá záležitost načasována právě do nouzového stavu, který bychom měli využít pro zvládnutí epidemie a poté jej zase urychleně deaktivovat.

4. Shrnutí

Vládu je nutné ocenit za to, že v reakci na nákazu zvolila proaktivní postup, její opatření však často provázely závažné chyby, v některých případech navíc překračovala své kompetence, jak už ostatně potvrdily dokonce i soudy.

Celkově se postup vlády vyznačuje tím, na co jsme byli zvyklí už před krizí, tj. chaotickým vládnutím a snahou vyřešit osobní problémy premiéra. Jsme přesvědčeni, že Česká republika si zaslouží víc.


1 Viz případ firmy Tilia Laboratories, která odhalila dva rané případy nákazy v Česku, načež vláda a šéf krizového štábu podnikli faktické kroky k tomu, aby podobným pokrokům, nezapadajícím do centrálního plánu, napříště zamezili.

2 Nejde o kompletní výčet, od některých křiklavých snah rozšířit svou pravomoc a pozici vláda po kritice opozice a médií mezitím upustila. Šlo např. o návrh na rozšíření pravomocí premiéra a vlády, který by předsedovi vlády umožňoval za určitých okolností rozhodovat bez parlamentu. Z návrhu se po kritice stalo pouhé „doporučení k diskusi“.

3 Roman Prymula přitom například 22. března spekuloval, že hranice budou uzavřené dlouhodobě, až na dva roky. Podobná prohlášení nás fakticky vracejí do dob, kdy záleželo na libovůli státní moci, zda někomu daruje svobodu vycestovat.

štítky: #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter