Pomáhat dětem je normální. V Česku debatu ovládl cynismus a vypočítavost

25. září 2018, Petr Fiala

Emoce patří k životu, ale neměly by nás ovládat. Nesmějí se zmocnit ani politiky. Možná tu plavu proti proudu, jenže ten proud nás nese do kalných vod společenské nespokojenosti. Pokud nad rozumem převládnout pocity, budeme vůči problémům bezbranní. Ztratíme schopnost je řešit a zlepšovat náš život. Nakonec se z bezradnosti a frustrace shodneme na jediném pocitu, který nás všechny zajme a zničí. A to je hněv. Nebylo by to v dějinách poprvé.

Pocitům se ale nelze bránit, můžeme je jen ovládat. Tak třeba pocit trapnosti, který jsem intenzivně prožíval při politické debatě na téma 50 syrských sirotků. Míra emocionální vypočítavosti, politického cynismu a zneužití citlivého tématu dosáhla míry, jež musí vadit každému slušnému člověku, kterého ještě neopustil zdravý rozum. Nebo docela obyčejný stud.

Téma je od počátku hypotetické. Nikdo nám nedokázal říci, které děti to jsou, odkud konkrétně a jak by se jejich příchod měl provést. Možná je to celé příliš komplikované a vzdálené. Nebo je to neproveditelné. Ale pokud to možné je – pokud padesát dětí, které ztratily rodiče a jsou postiženy válkou, máme přijmout – pak je to otázka humanitární a nikoli politická. Na osiřelých dětech nemůže přece nikdo demonstrovat svůj sebezásadovější postoj vůči migrantům. V české politice panuje navíc shoda na základních parametrech přístupu k současné migrační vlně. A to je dobře. Toto je ale něco úplně jiného. Jistě zamknu svůj dům, když se necítím v bezpečí – a je to racionální a pochopitelné. Ale kdo z vás neotevře, když mu na prahu pláče opuštěné bezbranné dítě a nepomůže mu? I ve Starém zákoně se sirotkům dostává zvláštního postavení, sám Hospodin jim „zjednává právo“ a je jejich ochráncem. Žádná kulturní společnost neodmítne pomoc osiřelým dětem. O čem se to u nás proboha bavíme?

V normálních politických poměrech by se padesát syrských sirotků stalo maximálně tématem pro diplomaty, úřady a dobrovolníky. Zjistilo by se, zda existují, kdo a kde to je a hledala by se cesta, jak jim pomoci. Ústřední politické téma před komunálními a senátními volbami z nich udělal předseda vlády.

Premiér Babiš poskytl v této – stále jen hypotetické – záležitosti během několika dnů více rozhovorů, než kdy měl k důchodové reformě nebo ke snižování byrokracie. Šel v nich do takových detailů, jaké jsme od něj nikdy neslyšeli třeba u tématu zlepšování podnikatelského prostředí nebo strategie rozvoje vzdělávání. Předseda vlády spustil doslova kulometnou palbu a vytáhl do boje proti padesáti sirotkům, kteří navíc ani nemají konkrétní podobu. Politický cynismus a hledání zástupného předvolebního tématu zde dosáhly nového vrcholu. Zlaté lithium.

Udělat z otázky válečných sirotků migrační téma je trapné. O to více, když si vzpomeneme, jak právě současný premiér ve věci migrace lavíroval a měnil názory podle toho, zda mu do plachet vlál zrovna bruselský nebo vlastenecký vítr. Není to tak dlouho, co v migrantech viděl levnou pracovní sílu pro naše podniky a tisíce jich sem chtěl přijmout. Na pozice, které před třemi lety k řešení migrační krize zformulovala ODS, se přesunul až v poslední době. Samozřejmě mi nevadí, že dostal rozum. Budu ale vždy vystupovat proti tomu, když vede zástupné debaty a kryje se umělými tématy. Když ve svých stranických novinách bojuje před komunálními volbami palcovými titulky proti migrantům namísto hodnocení výsledků své primátorky Krnáčové v Praze. To je jen podvod na voličích. Síla jeho propagandy potlačuje fakta emocemi a ve výsledku tak devastuje zdravý rozum a zdravé instinkty naší společnosti.

Zdravý rozum je potřeba bránit stejně jako správné ambice České republiky. Před několika měsíci jsem – i v souvislosti se stým výročím naší moderní státnosti – představil politické cíle, ke kterým bychom měli směřovat. Aby naše oslavy nebyly pouze patetické, ale měly obsah. Abychom jen necitovali pořád dokola pár výroků zakladatelů našeho státu, ale abychom navázali na jejich úsilí a převzali jejich ambice, které dostaly první republiku mezi 10 nejvyspělejších zemí světa. Mezitím předseda vlády tuto ideu převzal. Kudy chodí, tudy vykládá, že i on chce udělat ČR jednou z nejúspěšnějších zemí v Evropě. Jsem rád a o copyright nestojím.

Jenom je potřeba už konečně začít. Uvedu příklad. Když o přílišné byrokracii, snížení daní, odstraňování regulace mluvíme jako konzervativní politici, někdo může říct, že jsou to jen takové politické řeči. Povinná pravicová agenda, nespokojenost opoziční strany, když se naší zemi přece tak daří…Věděli jste ale, že Česká republika je v žebříčku konkurenceschopnosti na 31. místě? V podkategorii infrastruktura jsme na 49. místě, v zátěži vládních regulací na 119. místě, v efektivitě a přehlednosti regulačních procedur na 112. místě, v kategorii infrastruktura jsme s kvalitou silnic na 74. místě. A do očí bije nepružnost zákoníku práce (108. místo) a celkové daňové zatížení podnikatelů (110. místo). Není to opoziční rétorika, to jsou to data ze zprávy World Economic Forum (The Global Competitiveness Report 2017–2018).

Možná někde najdete i odlišné hodnocení, ale pochybuji, že bude dramaticky jiné. Proč nesměřujeme naše úsilí tímto směrem, zcela klíčovým pro budoucnost naší ekonomiky? Proč neusilujeme o vyšší platy, o důstojné udržitelné důchody, o efektivnější financování zdravotnictví? Předsedou vlády je přitom podnikatel, který ještě nedávno tvrdil, že problém je jen v tom, že nás „řídí nemehla“. Nyní prý už ne. Tak kde je po roce od voleb vládní program na zvýšení konkurenceschopnosti? Kdy o něm uslyšíme a začneme diskutovat?

Zatím se zdá, že vládě a premiérovi stačí, že uspokojí některé zájmové skupiny a bezpečnost svého dominantního holdingu a veřejnosti bude předhazovat zástupná témata. Zlepšení konkurenceschopnosti ČR nejspíše nebude možné dosáhnout tím, že premiér povede kampaně proti migraci, a že bude marnit čas debatami o padesáti syrských dětech, kterým zvládnou zorganizovat pomoc řadoví diplomaté a úředníci.

Předseda vlády bohužel neřídí žádné procesy, které by vrátily Českou republiku tam, kam kdysi patřila a k čemu máme dnes předpoklady. Dělá kampaně, vede monology, odmítá diskutovat s oponenty. Ve skutečnosti jde o politickou sabotáž ambicí České republiky a zájmů jejich občanů.

Fiala Petr

Petr Fiala

předseda správní rady

štítky: #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter