Poslední rok Rogera Scrutona

18. března 2020, Martin Fiala

Sir Roger Scruton byl nepřehlédnutelnou a inspirativní osobností, jeho úmrtí po půlročním boji s rakovinou bylo ránou pro mnohé z nás. Útěchou nám může být, že i po více jak měsíci od filozofova odchodu neubývá množství nových příspěvků, vzpomínek a analýz jeho díla. Koncem ledna byla zveřejněna dokončená zpráva vládní komise „Stavějme lépe, stavějme krásněji“, v jejímž čele působil od roku 2018. V květnu vyjde jeho poslední kniha, analýza Wagnerova Parsifala. Ať už je řeč o jeho románech, filozofických, muzikologických nebo politických knihách, Scrutono dílo je nadčasové a stále živé. Stejně jako poslední text, který napsal pro vánoční číslo magazínu The Spectator. Popisuje v něm poslední rok svého hektického života.

Scrutonův rok 2019 začal poměrně klidně. Jeho jmenování do čela zmíněné komise koncem roku 2018 provázela řada hlasitých protestů radikální levice. Nový rok ale přinesl uklidnění a Roger doufal, že si „onen velký inkvizitor, dosazený na trůn sociálními sítěmi, najde jiný terč“. V únoru oslavil Scruton pětasedmdesáté narozeniny. Shodou okolností v ten stejný den probíhal poslední lov sezóny: „Navzdory protestům mé ženy Sophie jsem se rozhodl lovu zúčastnit a držím se svého předsevzetí, že se v pětasedmdesáti vzdám lovu, znovu počítám zlomené kosti, podvrtnutí a zranění svalů, které jsem nasbíral během pětatřiceti let v sedle, nebo spíše mimo něj. S radostí podotýkám, že na svém úplně posledním lovu jsem zůstal celý den v sedle.“

Kdo sledoval Scrutonovu kariéru, viděl, že každý jeho měsíc byl nabitý přednáškami po celém světě, a ani únor nebyl výjimkou: „Prezentuji svoje teze o Parsifalovi na zaplněné schůzi Wagnerovy společnosti. Wagner krásně propojuje vykoupení a utrpení a ukazuje, že naše nejvyšší aspirace vyrůstají z našich nejtemnějších zármutků a že brána k naplnění stojí na cestě plné ztrát. Sděluje to prostřednictvím hudby, i když slova a zápletka toto poselství zahalují tajemstvím. Jeden z diváků mi pokládá bystrou otázku. Otázku sice zapomenu, ale toho člověka ne, protože o pět měsíců později mi zachrání život.“ Tato pasáž je zrovna jedním z dobrých příkladů, proč jsem Scrutona vždy tak rád četl. Ať už šlo o muzikologii, román, politiku či pouhý esej, vždy dokázal udržet čtenářovu pozornost díky dobře vypointovaným textům.

V dubnu se odehrála známá a medializovaná kauza, která výrazně poznamenala poslední měsíce Scrutonova života, ale zároveň vyburcovala mnoho jeho příznivců, aby se za něj postavili: „Moje vydavatelství Bloomsbury souhlasilo s rozhovorem pro New Statesman, časopis, pro který mám jistou slabost, neboť jsem pro něj několik let pracoval jako kritik vín. Bohužel se zástupce z vydavatelství nemůže dostavit, takže se ocitám sám s horlivým mladým mužem, který se nepřišel dozvědět moje názory, ale pouze se utvrdit v těch svých […] Rozhovor byl následně publikován – lstivá směs mých z kontextu vytržených výroků a vyložených výmyslů. Podařilo se nám však získat nahrávku. Na základně nahrávky a díky podpoře (nejen) časopisu The Spectator a jednoho z jeho editorů Douglase Murrayho jsem se nakonec od New Statesman dočkal omluvy […] Tou dobou už je však škoda napáchána. Byl jsem propuštěn z komise konzervativci, stranou, která si očividně nevšimla tisíců slov, kterými jsem argumentoval pro její podporu. A samozřejmě se přidala i řada architektů, aby mě rituálně poplivali.“

Scruton se po svém nespravedlivém vyhození zasadil o to, aby práce komise pokračovala. Nedlouho po omluvě od New Statesman se dočkal i omluvy od ministra pro bydlení a komunitní záležitosti Jamese Brokenshira a navrátil se do funkce. I přesto, jak Scruton poznamenává, bylo smutné si uvědomit, jak snadno ho zavrhla politická strana, které obětoval tolik energie. „Ptám se sám sebe – patřím sem? Zjištění, že i někteří významní členové konzervativní strany jsou v pokušení říct ne, je pro mě těžká rána. Ale je tu i světlá stránka. Dopisy s podporou mi chodí z celého světa a na chvíli mám pocit, že poslouchám projevy na vlastním pohřbu, kterým mohu souhlasně přikyvovat.“

Během minulého roku se Scrutonovi dostalo řady ocenění – první přišlo v červnu, přímo od polského prezidenta: „Jsem v Polsku na zahájení parlamentní konference připomínající první víceméně svobodný parlament v bývalém Sovětském bloku, který vznikl před 30 lety. Jsou tu zástupci všech postižených zemí a mým úkolem je všechny sjednotit kolem původní ideje svobody a nehrát tolik na rozdíly, které se mezi nimi od té doby vytvořily. Přítomno je mnoho obětí – staří lidé, kteří vzpomínají na dvaceti či třicetileté tresty ve vězení a uvažují podobným způsobem jako já. Jejich dojemná svědectví mnou otřásají a připomínají mi, jak málo tohle všechno znamená pro mladé lidi v Británii, jejichž znalosti historie a kultury v Evropě se postupně vytrácejí. Poláci mě považují za hodného získat jejich Řád za zásluhy, který mi uděluje prezident. Se špetkou polského humoru mi zároveň udělují cenu Ministerstva kultury za architekturu. Netřeba dodávat, že britský ambasador se takovýchto trapných událostí neúčastní, a já se vracím zpět do Anglie se srdcem plným vděku za další zemi, která mě uvítala jako uprchlíka.“

„Češi udělují pamětní medaili jednomu euroskeptikovi, a sice mně. Byl to dojemný ceremoniál, který mi připomíná, že navzdory všem půvabům Poláků, Maďarů, Rumunů a mnoha dalších, byli to nesmělí, cyničtí Češi, pro které jsem ztratil své srdce, jež jsem pak už nikdy nezískal zpět…“ – Roger Scruton

O měsíc později pak Scruton vyráží vůbec poprvé do Brazílie, kde, jak se ukáže, má mnoho podporovatelů. Zde se poprvé potýká s únavou a bolestmi, jejichž původ se rozhodne zjistit po návratu do Londýna – a zde přichází na scénu onen muž z přednášky o Wagnerově díle: „Vracím se do Londýna a konečně jdu na vyšetření u svého revmatologa. Povídáme si o mé přednášce o Parsifalovi, kde mi položil onu zapomenutou otázku. A také mi delikátně naznačí, že by bylo vhodné si co nejrychleji zajít na vyšetření magnetickou rezonancí. Je zděšen tím, co zjistil, a okamžitě mě svěřuje do rukou onkologa, jehož závěr je, že pokud mě okamžitě nezačne léčit, do týdne zemřu.“

Srpen a září prožil Scruton ve znamení nepříjemných chemoterapií a intenzivní četby. Četl Homéra, George Eliota, Josepha Conrada, Seamuse Heaneyho.

V listopadu Scruton zavítal do Prahy. Na dojemném slavnostním ceremoniálu v Žofínském paláci dostává Stříbrnou pamětní medaili Senátu PČR od (bohužel nedávno rovněž zesnulého) předsedy Jaroslava Kubery:  „Chystám se do Prahy na 30. výročí sametové revoluce. S chemoterapií a ochromenýma nohama to není jednoduché, ale neutuchající podpora Sophie a také naší ambasády mě nakonec přesvědčí. Tam, kde jsem kdysi rebeloval, jsem nyní diplomaticky přínosnou osobou. Akci organizují lidé, kteří jsou vděční za někdejší britskou pomoc, a nálada je výborná. Nepřistupujme na propagandu EU, že slavíme pád Berlínské zdi, jako by všechno jednoduše stálo jen na svobodě pohybu. Slavíme obnovu národní samostatnosti lidu, který byl pohlcen a utlačován cizí říší, která nedbala na žádné zákony. Fakt, že nás nyní pohltilo impérium, které zákony dodržuje, na tom nic nemění.“

A zde přichází pasáž, která nepochybně každého českého čtenáře zahřeje u srdce: „Češi udělují pamětní medaili jednomu euroskeptikovi, a sice mně. Byl to dojemný ceremoniál, který mi připomíná, že navzdory všem půvabům Poláků, Maďarů, Rumunů a mnoha dalších, byli to nesmělí, cyničtí Češi, pro které jsem ztratil své srdce, jež jsem pak už nikdy nezískal zpět…“

Následující měsíc Scruton obdrží medaili také od maďarského premiéra Viktora Orbána na ambasádě v Londýně. Svůj rok zakončuje slovy: „Přišel jsem letos o hodně. O svou reputaci, o své postavení veřejného intelektuála, o svou pozici v konzervativním hnutí, o duševní klid i o zdraví. Ale zároveň jsem hodně získal: šlechetnou obranu Douglase Murrayho a spousty přátel, kteří se za mě společně s ním postavili. Ve vlastní zemi jsem spadl až na dno, ale jinde mě vynesli do výšin. Když se na to všechno dívám, mohu být jen vděčný za to, že jsem to zažil. Když se blížíte konci svého života, začnete chápat, co život znamená – je to vděčnost.“

Po Vánocích strávených v rodinném kruhu filozof začátkem ledna opustil tento svět. Jeho poslední rok byl plný nepříjemných událostí, ale i zasloužených ocenění a vyhraných bitev. Byl to turbulentní rok hodný tak velké osobnosti, jakou Scruton byl a v našich myslích stále bude.

Tento článek najdete v časopise Kontexty.

Fiala Martin

Martin Fiala

redaktor v nakladatelství Books & Pipes

štítky: # #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter