Vstupu Severní Makedonie do Evropské unie už nebrání spor s Řeckem. Komplikací by však mohly být méně známé, ale zato intenzivní neshody s Bulharskem. Tentokrát se ale jedná o víc než „pouhou“ úpravu názvu – jde o otázku hrdosti a národní identity. 

Bulharsko bylo první zemí, která uznala samostatnost země, kterou dnes známe jako Severní Makedonii. Jejich vztahy jsou však poznamenány problémy spojené s otázkou existence samostatného makedonského národa. Bulhaři tvrdí, že Makedonci jsou etničtí Bulhaři s bulharskou historií, kteří na konci druhé světové války padli pod ideologickou nadvládu Josipa Broze Tita. Makedonci to ale odmítají a vnímají se jako samostatný národ s vlastní historií. 

Tento spor ukazuje, jak komplikovaný je dnešní přístup k národní identitě. Spory o hranice zůstávají důležité, ještě důležitější jsou však narativy.

Jazyk versus dialekt

Prvním problematickým aspektem je makedonština. Názory degradující hodnotu tohoto jazyka se opírají o myšlenku, že jde o pouhý dialekt bulharštiny. Podle oficiálního postoje Sofie vznikl takzvanou sekundární kodifikací, kdy se spisovný bulharský jazyk obohatil o místní formy, takže se objevilo jakési nářečí. I podle oficiálního dokumentu „On the official language of the Republic of North Macedonia“, vydaného Bulharskou akademií věd roku 2020, se jedná pouze o „jihozápadní spisovnou regionální normu bulharského jazyka“. Dokument snahu Republiky Severní Makedonie o uznání samostatného jazyka rázně vyvrací a její historicky podložené argumenty posměšně označuje za politicky vykonstruovanou minulost.

Řešení lingvistického sporu je ovšem komplikovanější. Do jisté míry si jazyky sice podobné jsou, ale nejsou si tak blízké jako třeba bosenština, chorvatština, černohorština a srbština. Makedonština je vlastně podobná bulharštině do podobné míry jako například srbštině. I přesto Bulharsko od Evropské Unie požaduje, aby místo termínu „makedonský jazyk“ používala termín „úřední jazyk Republiky Severní Makedonie“ a to v jakýchkoli dokumentech, prohlášeních nebo oficiálních pozicích veškerých orgánů EU. Kompromis ani pokus o něj není k nalezení.

Rozšíření Evropské unie na Balkán bychom neměli podceňovat. Silný a rostoucí vliv Ruska lze cítit v celém regionu.

Kámen úrazu pak nastává v pojetí makedonského národa. Bulharský pohled na makedonskou národní identitu je jednoduchý: Makedonci jsou pouhou podskupinou Bulharů, ideu jejich samostatného národa uměle vytvořil Tito ve 40. letech minulého století. Nezávislost těchto dvou identit je podle Bulharů mylná, protože oba národy není možné oddělit. Vycházejí totiž ze stejných historických, kulturních, jazykových i etnických základů. 

Makedonci se v názoru na tuto problematiku dělí na dva hlavní proudy. První hlásá, že se makedonský národ na svém dnešním území vyskytoval dávno před bulharským. Příbuznost tedy zcela vyvrací. Druhý uznává, že existuje možnost vzniku makedonského národa z bulharských kořenů, nicméně zcela odděluje dnešní kulturu i jazyk. Poslední dva zmíněné rysy totiž vycházejí pouze z vývoje makedonského národa.

Tento palčivý problém se dotýká hrdosti obou států. Ani jeden se neplánuje vzdát své národní identity a pevně si za ní stojí. Důležité však je uvědomit si, že potenciální ústup Bulharska (tj. uznání makedonské legitimity, kterou tak dlouho popíralo) by se dotkl jen jeho ega. V případě Makedonie by změna její pozice musela znamenat celkové opuštění myšlenky nezávislosti.

S otázkou identity úzce souvisí i spor o historické osobnosti. Nejvýstižnějším příkladem a pravděpodobně i nejproblematičtější postavou je Goce Delchev. Ten se zapsal do historie jako významný revolucionář, který během osmanské nadvlády koncem 19. a začátkem 20. století působil především na území Makedonie a Thrákie. Byl také vůdcem paramilitární skupiny s názvem Vnitřní makedonská revoluční organizace. Přestože sám sebe považoval za nositele bulharských tradic, poté, co jej zklamala bulharská monarchie, se rozhodl bojovat za nezávislost Makedonie, kde si přál být také pochován. O „vlastnictví“ jeho odkazu a o to, kdo ho má právo více uctívat, se Bulharsko se Severní Makedonií přou řadu let. I takto marginální problém podkopává cestu Skopje k branám EU.

Po našem, nebo veto

Severní Makedonie požádala o členství v Evropské unii už v březnu 2004, Rada jí v prosinci následujícího roku přidělila status kandidátské země. Nastalo období sporů s Řeckem. V roce 2020 na ni Bulharsko uplatnilo právo veta. A jelikož je Severní Makedonie součástí speciálního plánu pro Západní Balkán, kde je jednou z podmínek jednomyslnost členů EU, musel být proces znovu pozastaven. Sofie ve svém formálním memorandu tvrdila, že Skopje ignoruje své závazky ze Smlouvy o přátelství, dobrém sousedství a spolupráci z roku 2017, která vešla v platnost během bulharského předsednictví EU. Díky ní si oba státy navzájem uznaly svou teritoriální integritu a na chvíli opomenuly historické nesrovnalosti s cílem soustředit se na spolupráci v ekonomice, kultuře a infrastruktuře.

Proces se znovu rozběhl letos, během francouzského předsednictví. Hlavní pointou francouzského návrhu je požadavek, že Severní Makedonie bude muset ústavně uznat bulharskou menšinu ve státě a Bulharsko na oplátku odblokuje její vstup do EU. Dohoda však neobsahuje povinnost Bulharska uznat makedonštinu jako úřední jazyk. Obě strany kompromis nakonec pod tlakem přijaly, i když s ním jejich občané nesouhlasili. Kvůli nedostatkům plánu a evidentně většímu ústupku Severní Makedonie se problémy spíše jen odložily. Každý stát EU má možnost uplatnit veto v jakékoli fázi přijímacího řízení, což Bulharsku poskytuje neomezený přístup k pomyslné brzdové páce. Vláda v Sofii je dlouhodobě nestabilní a ani říjnové volby nepřinesly kýžené řešení, což riziko jen zvětšuje.

Rozšíření Evropské unie na Balkán bychom neměli podceňovat. Silný a rostoucí vliv Ruska lze cítit v celém regionu. Jednou z hlavních starostí vlád Bulharska a Severní Makedonie by mělo být, aby integrační procesy nevyvolávaly pocit, že členství v EU je ve srovnání s příklonem k Rusku tou méně atraktivní variantou. Otázku identity sice není radno podceňovat, ale její hranice s čistým egocentrismem jsou často mlhavé.

---