Sněmovní volby 2021: předběžné poznámky

25. listopadu 2021, Stanislav Balík

Sněmovní volby 2021 se přiřadí k těm, které jsou nezapomenutelné, k těm, na něž budou příznivci konzervativně-liberálního směru politiky po letech vzpomínat se slzou v oku. Pomineme-li první dvoje volby po listopadu 1989, nemáme těch podobně památných v uplynulých třech dekádách tolik. Ponechme tentokrát bokem kvantitativní stránku věci, volební geografii či detailní analýzy po jednotlivých subjektech – věnují se tomu jiní a třeba se k tomu vrátíme někdy příště. Následující text nemá ambici komplexního pokrytí celých sněmovních voleb, spíš se zaměřuje na vybrané zajímavé fenomény.

Fialův risk, který vyšel

Volby 2021 přinesly potvrzení skvělé politické intuice Petra Fialy. Nechválím ho zde proto, že je jedním z editorů Kontextů, ale proto, že si to skutečně myslím. Sestavením SPOLU, předvolební koalice ODS, KDU-ČSL a TOP 09, šel do obrovského rizika. Nejenom samotnou myšlenkou, ale i jejím provedením. Zasloužil se tak ale o obrodu nejen české pravice, ale celého pojetí demokratické politiky.

Česká pravice a pravý střed se celým svým polistopadovým vývojem dostaly do prapodivné situace velké rozdrobenosti. Možná nejlépe to lze přirovnat k americké protestantské církevní scéně, kde v zásadě neexistují velké církve, sebemenší personální či ideové rozdíly vedou k zakládání nových a nových církví. Česká konzervativně-liberální scéna nebyla jednotná hned od listopadu 1989. Pomineme-li často lavírující lidovce, v zásadě od počátku jsme měli jednu velkou (ODS) a jednu menší (ODA) stranu. Po sarajevském atentátu a rozkolu v ODS došlo k odštěpení Unie svobody, která systémově nahradila uvadající ODA. Vytvoření Čtyřkoalice pak znamenalo další rozštěpení na pravé části spektra – a je jedno, že se Čtyřkoalice nedožila voleb 2002. Mirku Topolánkovi se podařilo dočasně učinit z ODS ještě silnějšího hráče – nicméně přece jenom ještě s tehdy Kalouskovými lidovci po ruce.

Poté však nastalo v důsledku takticky sice povedeného, nicméně strategicky chybného manévru se vznikem TOP 09 nešťastné desetiletí. Podivnou snahou přenést nepřenositelné – v německém federalismu zakotvenou předvolební koalici ­CDU/CSU – do českých podmínek nastala éra drobení. Nejenom že se od ODS a KDU-ČSL odloupla část elektorátu k třetí straně, ale ve stejné době vznikli také Svobodní, kteří deklarovali záměr s tehdy prezidentskou podporou vybudovat tu pravou pravici. A po nich další – tu ještě pravější pravici budoval Petr Robejšek se svými Realisty, po něm Václav Klaus mladší s Trikolórou… A to necháváme bokem subjekty, které ve vodách pravicových voličů lovily, aniž by se explicitně pravicově, pravostředově či konzervativně definovaly (STAN, Věci veřejné, Úsvit, v začátcích ANO, SPD…).

Výsledkem byla situace, kterou nejlépe charakterizuje volební výsledek senátních voleb v obvodu Náchod v roce 2012. Až do roku 2012 (a znovu od 2018) zde byl vždy senátor z pravicové strany, obvod byl svou povahou pravicový. V roce 2012 se o mandát utkalo jedenáct uchazečů, z nichž přinejmenším sedm, možná i víc, můžeme zařadit na ideové škále od středu doprava. Výsledkem bylo druhé kolo, v němž si voliči vybírali mezi sociálním demokratem (nakonec vítězným) a komunistkou (ta dokonce v prvním kole, v přirozeně pravicovém obvodě, zvítězila).

Normou na pravici se staly obrovské nároky ohledně ideové čistoty ne stran jako celku, ale každého jejího významnějšího i méně významného představitele. Pokud voliči nalezli někoho, s nímž se nemohli stoprocentně ztotožnit, byl to důvod pro hledání (a ideálně i založení, protože nikdo existující vyžadované čistoty nedosahoval) nové pravicové strany. Komu to připomíná fungování sekt, moc se neplete.

Jistě, karikuji to, nicméně ne až tak přehnaně. Vzdálili jsme se západním modelům pravostředových stran, kde vedle sebe běžně existují i poměrně vzdálená křídla, jež ale spojuje přes všechny rozdílnosti respekt ke svobodě jednotlivce – tato hodnota přebíjí ostatní. I voliči to většinou chápou a důvodem pro volbu strany pro ně není vyžadovaný soulad se všemi proudy, ale alespoň s jedním z nich.

A právě v tomto ohledu udělali Petr Fiala s Marianem Jurečkou a Markétou Pekarovou Adamovou ohromný krok, když zformovali koalici, která by s ohledem na historické bolístky nikdy vzniknout nemohla. Přesto vznikla a vyhrála. Odpustit si museli vzájemně hodně – menší strany musely uvěřit, že s nimi ODS bude jednat jinak než v minulosti; ODS a TOP 09 musely odpustit lidovcům jejich angažmá v Sobotkově vládě, které přivedlo k moci Babiše; KDU-ČSL musela odpustit TOP 09, že ji svým vznikem vyřadila v roce 2010 z parlamentního života apod. Nic z toho nebylo samozřejmé a banální, naopak, díky tomu byla, je a ještě nějakou dobu jistě bude situace vnitřních vztahů v tomto bloku hodně křehká. Snad je to ale první vlaštovka k obnovení normálního stavu, kdy nemáme na stranu, na niž přenášíme svou voličskou preferenci, nároky morálně-politicko-ideového maximalismu. Že pro svou volbu nepotřebujeme souhlasit se všemi jejími představiteli a třeba ani programaticky stoprocentně.

Nesmírně riskantní byla i procedura vzniku – že nebyl vznik SPOLU podroben projednávání a schvalování na všech úrovních jednotlivých stran. Tak by totiž – vzhledem k vnitrostranické mentalitě přinejmenším ODS a KDU-ČSL právě s ohledem na historické bolesti – pravděpodobně nevznikla. Riskantní tato forma byla v tom, že v případě prohry a nevýrazného volebního zisku by zcela jistě byla hlavním argumentem pro vystřídání zaangažovaných předsedů, Petra Fialy na prvním místě. Jak zvláštně s tím kontrastuje ticho, které se na profilech jeho vnitrostranických kritiků na sociálních sítích po volbách rozhostilo… Je z toho patrné, jak velkým překvapením byl úspěch koalice nejen pro A. Babiše (jeho vykolejenost byla znát ještě několik dní po volbách), ale i pro mnohé členy ODS.

Co bude se sociálními demokraty a komunisty?

Rozdrobenost, jež donedávna trápila českou pravici a pravý střed, dolehla před časem i na českou levici. Dost možná právě ona může za to, že po několika letech levicového kokainového večírku (jinak než drogovým opojením totiž nelze vysvětlit ono neuvěřitelně amatérské vedení našeho státu) bude muset řízení země, již mezitím stihli zplundrovat, předat levicový premiér držený levicovými stranami chtě nechtě právě integrované pravici.

Stále se domnívám, že platí to, co jsem veřejně navrhoval po loňských krajských volbách a o čem se krátce mediálně diskutovalo a bylo to odmítnuto jako zbytečné či nemožné. Tedy že takticky (a zřejmě i strategicky) nejvýhodnější pro českou levici by bylo její sjednocení do širokého bloku – ať již ve formě předvolební koalice či přímého sloučení. Otázka, jak bude vypadat sněmovna, když v ní nebude zastoupena levice, není totiž namístě. Ona v ní zastoupena je, a to hodně výrazně, hned dvěma (ANO a SPD), možná i třemi (plus Piráti) stranami.

O tom, že v případě úzké spolupráce přinejmenším ANO a ČSSD nejde o fantasmagorii, svědčí existence jejich společného senátorského klubu (nazvaného PROREGION). Kdyby Andrej Babiš předvolební koalici udělal, měl by odhadem volební výsledek alespoň o pět procentních bodů lepší, možná i víc, a situace by byla zcela jiná.

Anebo budou sociální demokraté a komunisté následovat osud jiné slavné české levicové strany – národních socialistů. Ti patřili k pilířům prvorepublikové politiky, z jejich řad vzešel druhý československý prezident, měli přízeň i toho legendárního prvního, před Únorem působili jako jediná reálná protiváha komunistů, vlastně si bez nich nešlo českou politiku představit. Přežili, byť zmrzačeně, i éru reálného socialismu v Národní frontě. Po Listopadu, byť měli organizační strukturu, peníze, noviny, slavnou historii, však skončili bez úspěchu, moci a vlivu…

Zajímavá je také otázka kádrová – je vůbec reálné, aby ČSSD a KSČM mimoparlamentní karanténu přežily? Co bude s jejich současnými i potenciálně budoucími představiteli? Kde politicky a ekonomicky přežijí, případně vyrostou? V politice nejspíš ne, nepřejdou-li z jiné politické síly. Ani jedna z obou těchto stran totiž nemá příliš politických arén, kde by byla vlivně přítomna, a kde by tak mohly přežít dobu parlamentního půstu její kádry, kam by se mohly stáhnout. Situace KDU-ČSL a ODS po roce 2010, resp. 2013 byly odlišné – ty měly Senát, byly silné na komunální úrovni, měly své krajské zastupitele, radní. KSČM v Senátu není vůbec; v krajích má jen 13 zastupitelů, přičemž nikdo z nich není politicky zajímavý; komunální úroveň je silnější, nicméně bez větších měst a významnějších obcí.

Sociální demokraté jsou na tom o chlup lépe – senátory mají tři (dvěma z nich ale končí mandát už za rok), krajských zastupitelů 37, jsou zastoupeni ve čtyřech krajských radách. Lokálně ještě sem tam drží starostenské pozice v okresním městě. Budou zřejmě ale v násobně horších finančních problémech než komunisté.

Personální problém možná budou mít i Piráti – vzhledem k jejich vnitřní politice o zákazu kumulace funkcí se ti jejich poslanci, kteří kvůli kroužkování vypadli ze sněmovny, nemají politicky kde v mezičase uchytit. Podobně jako někdejší sněmovní komunisté a sociální demokraté zřejmě odejdou z profesionální politiky a budou ji dělat jen jako koníček – přičemž je otázkou, kolik na ni budou mít energie a jak se budou moci poměřovat s těmi, kdo ji dělají jako zaměstnání. Možná se stane cosi podobného jako po roce 1992, kdy zanikl federální parlament a většině stran zmizela jejich „prvoligová poslanecká liga“. Než dostaly po necelých čtyřech letech příležitost se volebně vrátit, už to často nešlo, neboť se v pozicích upevnili a zakopali někdejší poslanci České národní rady, kteří dostali nečekanou příležitost namísto krajského přeboru hrát onu první ligu. Mnozí porevoluční poslanci prvního sledu už se ani vracet nechtěli, příp. nevyhráli vnitrostranické boje a z politiky se definitivně stáhli.

Dokud ČSSD a KSČM nevysvětlí svým potenciálním voličům, v čem hájí jejich zájmy lépe než Andrej Babiš či Tomio Okamura, do nejvyšších politických pater se nevrátí.

Pirátský omyl

Piráti zopakovali v jiné podobě chybu ODS z let 2009/2010. Když tehdy Ústavní soud zrušil předčasné volby a řádné se konaly až za dalšího tři čtvrtě roku, ODS nechtěla rozjitřovat vnitrostranické vášně. Každé sestavování kandidátek znamená zvýšené napětí uvnitř strany, riziko poškození vztahů, tenze ve vztahu k vedení strany apod. Vcelku pragmaticky tehdy ODS řekla – kandidátky máme sestavené, byť pro jiné volby, použijeme je později. V tu chvíli se ale odpoutala od společenských nálad, které by ve zdravé straně členové měli zprostředkovávat, byť třeba nevědomě. Do kampaně mezitím dramaticky vstoupily Věci veřejné se svým sloganem boje proti dinosaurům, který zčásti mířil právě na vládnoucí ODS. ODS na to už ale neměla jak personálně zareagovat. Tak se stalo, že (bez ohledu na další dění uvnitř strany projevující se např. Topolánkovým odstraněním, což byl ale částečně jiný příběh) voliči kroužkováním kandidátky ODS nemálo přeskládali. Symbolem se stala v běžných dobách nevídaná věc – vykroužkování lídra jedné z krajských kandidátek (Ivan Langer).

Rovněž Piráti se na podobě a logice sestavování koalice se STAN domlouvali v trošku jiné situaci, než v jaké se volby na podzim odehrály. Důležitá byla rovněž skutečnost, že tuto koalici neměli vyzkoušenou z jiných úrovní volební soutěže (s nepatrnou výjimkou koalice v krajských volbách 2020 v Olomouckém kraji).

Jako problematický se ukázal třeba klíč pro sestavování kandidátek 2:1 ve prospěch Pirátů. Ti byli na konci roku 2020 přesvědčeni, že oni jsou tím dvojnásobně silnějším partnerem, hlavním tahounem. Tak to možná s ohledem na preference bylo, nicméně pro uvěřitelnost koalice není důležitý přesný matematický poměr, ale spíš étos, který přináší. Navíc se relativně brzy zjara ukazovalo, že obě strany přispívají k budoucímu zisku dost možná vyrovnaně – nicméně už na to nechtěly/nedokázaly zareagovat při sestavování kandidátek. Ty pak na první pohled vypadaly jako dominantně pirátské, což přivádělo mnohé potenciální podporovatele nebabišovské, ale také „ne-SPOLU“ politiky do úzkých, když měli problém s Piráty. Již zevrubná analýza preferenčního hlasování ukazuje úspěch taktiky kroužkování prvních čtyř nepirátských kandidátů. Dost možná by při vyrovnanější podobě kandidátek jednak méně voličů odešlo ke SPOLU a ti zbylí by kroužkovali méně. Ale vím, že to je ono nemístné „co by, kdyby…“

Cui bono?

Osobně by mě hodně zajímalo, jak to bylo s březnovým průzkumem agentury Kantar CZ pro Českou televizi, který katapultoval koalici Pirátů a STAN do téměř nadpozemských výšin, když jim přiznal podporu 34 %. Připomeňme jen, že to je hodnota, která se v zásadě rovná rekordu politických zisků v historii České republiky, který udělala ODS s Mirkem Topolánkem v čele v roce 2006 (35 %). Předtím ani potom se tomuto magickému číslu nikdo nepřiblížil. A tady se to stalo najednou, z ničeho nic, nikoli po mnohaměsíčním postupném růstu po půl procentech či procentech… Od dob nově vzniklé Unie svobody či o pár let mladší Cesty změny jsem nesmírně skeptický k tak náhlým výkyvům voličských nálad údajně naměřených v předvolebních průzkumech. Naopak, věřím trendům pomalejším – právě takovým, jaké zaznamenávaly průzkumy letos při pomalém růstu SPOLU či pomalém poklesu ANO.

Ve chvíli, kdy se z průzkumu Kantaru o vystřelení koalice PirSTAN vzhůru stala zpráva, o níž se věřilo, že popisuje novou skutečnost, získaly volby úplně jinou dynamiku. Z původně očekávané selanky, kdy zajímavostí měla být jen velikost odstupu vítězného ANO od ostatních, se stala napínavá podívaná. A byl to také tento okamžik, který konečně pro média postavil – zřejmě falešný – druhý pól politické soutěže. Zcela ignorovány totiž byly výsledky minulých voleb nižšího řádu (Senát, kraje, europarlament), z nichž kdo chtěl, viděl, že pro voliče je hlavním protihráčem Andreje Babiše ODS, a to zvlášť v situaci společné koalice s KDU-ČSL a TOP 09. Nyní byl nalezen kýžený, neódéesácký vyzyvatel. Každopádně výzkum Kantaru dal jednak naději, že volby nejsou rozhodnuté, hlavně ale proměnil mentální nastavení Pirátů a narýsoval volební strategii Babišova ANO.

Pirátům jednoznačně uškodil. Najednou se začali vidět jako hlavní vládní síla, vše vsadili na „premiérskou“ kampaň Ivana Bartoše, a především se z protestní síly, kdysi dravé štiky, enfant terrible, posunuli do role standardnější strany, která o sobě ví, že může vyhrát volby. Právě to jim ublížilo možná víc než soustředěné babišovské útoky plné dezinformací. Jiné je dostat se k vítězství útokem zespodu, kdy každé procento navíc je odměnou a milým překvapením, než právě z pozice jasného favorita a vyzyvatele.

Uškodil jim i v jiném ohledu – umožnil Andreji Babišovi vytvořit si do značné míry umělého fackovacího panáka, nepřítele, proti němuž lze mobilizovat, když do té doby využívaný faktor „Kalousek“ zmizel z politického kolbiště. Není pochyb o tom, že do Pirátů se mu trefovalo výrazně lépe než do SPOLU, že mu k tomu čas od času i sami nabízeli munici, kterou stačilo naládovat. O tom, jak fixovaný je na soupeře právě v podobě Pirátů, svědčily i poslední týdny, kdy bylo stále zřejmější, že hlavním soupeřem mu je koalice SPOLU, a on přesto nedokázal (nechtěl, nemohl, neuměl?) přesměrovat hlavní vyznění své kampaně.

Nedá mi to, abych se neptal starým latinským Cui bono? Komu mělo prospět naráz získané falešné sebevědomí Pirátů jako už už premiérské strany a jejich instalace do role druhého z hlavních pólů stranické soutěže.

Podoba poslaneckého klubu STAN

Trošku mimo hlavní mediální zájem zůstává podoba nového poslaneckého klubu STAN. Zatímco u většiny ostatních úspěšných sil je nečekaných zvolení minimum a omezují se na pár jednotlivců, u STAN přivedla kroužkovací revoluce do sněmovny i ty, kteří to zřejmě nečekali. A rozhodně to nečekala stranická centrála.

Jde o skutečně pestrou směs: od „starých“ harcovníků STAN Petra Gazdíka či Jana Farského přes novou sílu z komunálu, např. v podobě bývalého dlouholetého pacovského starosty Lukáše Vlčka, po v zásadě bizarní politické kariéry bývalého sociálně­demokratického plzeňského hejtmana Josefa Bernarda, Hany Naiclerové, která ještě v roce 2014 vedla prostějovskou komunální kandidátku ANO (kterou sestavoval Jaroslav Faltýnek), či Petry Quittové, bývalé političky Věcí veřejných. A to v případě zmíněných bizarních kariér zmiňuji jen některé.

Je otázkou, jak soudržný takový klub bude, zvlášť když se tam ne zrovna málo jeho členů dostalo zřejmě v důsledku obecné kroužkovací strategie „kroužkuj první čtyři nepiráty“. Byla to podobná vlna, jaká v roce 2010 vynesla do tehdejší sněmovny kandidáty z posledních míst (ti totiž měli být ti nejslušnější, neboť se je tzv. dinosauři báli pustit dopředu) – tak třeba tehdy začala dnes přerušená politická kariéra Jana Chvojky, tehdejšího asistenta poslance, pozdějšího ministra a předsedy poslaneckého klubu ČSSD.

Klausovy fatální minely

Kolikáté volby jen to byly, v nichž fatálně pohořel Václav Klaus a v nichž se jeho aktuální politická intuice ukázala jako slabá, resp. neexistující? Vzpomeňme na jeho podporu podivného bloku Hlavu vzhůru Jany Bobošíkové v roce 2013. Získali tehdy necelé půl procento hlasů. Když předtím stál v roce 2009 jako sudička u kolébky Svobodných, dávalo to alespoň jakýsi smysl ve vztahu k silně deklarovanému ekonomickému liberalismu – přesto už tehdy vsadil na mrtvého koně, neboť Svobodní získali asi tři čtvrtě procenta hlasů.

I když ve volbách 2017 volil ODS a svému synu Václavovi dal preferenční hlas (ten prý využil poprvé v životě), už v roce 2019 stál spolu s ním u vzniku Trikolóry, subjektu, který i po volebním spojení se Svobodnými a Soukromníky do nepřiznané předvolební koalice získal jen 2,8 % hlasů. Přestože se z čela Trikolóry stáhl V. Klaus ml. (zřejmě i poté, co krátce po zformování zmíněné předvolební koalice oznámil jeho otec, že tou pravou silou a nadějí je SPD), stále se v ní V. Klaus a lidé z jeho světa (Petr Štěpánek apod.) angažovali. Volební neúspěch jde tedy i za Klausovým politickým světem. Nevypadá to ani, že by Okamurova SPD, na niž exprezident přenesl své sympatie, byla na vzestupu a hlavně že by mu chtěla vytvořit prostor.

Vyloženě směšné jsou pak jeho výroky o tom, kterak „předvolební koalice jsou fatální omyl“. Zapomněl, že sám jednu takovou sestavil a zvítězil s ní – podobně jako Petr Fiala – ve volbách? Bylo to roku 1992 a šlo o předvolební koalici ODS–KDS. Typově vlastně téměř totéž, jako je dnešní SPOLU. Zapomněl také, že to byl jeho nejlepší volební výsledek, jehož dosáhl právě v předvolební koalici?

A jelikož se chce Václav Klaus zesměšnit ještě víc, pokračuje mudrováním o koaliční vládě: „Pět stran nejde řídit.“ A co čtyři, pane exprezidente? V čem je rozdíl mezi vaší první vládou složenou ze čtyř stran se čtyřmi poslaneckými kluby (ODS, KDS, KDU-ČSL, ODA) a chystanou vládou? Vážně si někdo myslí, že čtyři řídit jdou, a pět už nikoli? Aby bylo jasno, osobně považuji první Klausovu vládu za úspěšnou. A ano, dost možná nebude případná nová vláda obou koalic „esteticky pohledná“, bude plná sporů – ale nejde předem chytrácky vědět, že to nepůjde řídit. Koneckonců, jak vypadala končící vláda dvojkoalice? A ví vůbec Václav Klaus, že pět našich krajů řídí v současnosti koalice pěti a více stran? A to nemluvím o řadě obcí a měst. Zkrátka, náš stranický systém se na všech svých úrovních nesmírně rozdrobil (viz výše), z čehož také plyne (bohužel) nutnost vícečetných koaličních exekutiv. Na tomto rozdrobení má ale sám V. Klaus nemalý podíl.

Politicky „úspěšný“ tak byl v posledním desetiletí pouze v podpoře Miloše Zemana v obou prezidentských kandidaturách a při výkonu jeho prezidentských mandátů. Je ale otázkou, zda právě toto je něčím, co bude zdobit historický obraz prvního premiéra samostatné České republiky a jejího druhého prezidenta.

Jiné světy

Podívejme se na závěr na volební střet i jinak než optikou jednotlivých kandidujících aktérů. Mnohokrát jsem v textech podobného typu v Kontextech poukazoval na příklady jednotlivých vesnic. Nahlédněme i nyní do několika málo z nich, abychom spatřili úplně jiný svět, než jaký ukazuje optika celo­státních výsledků.

A nemusíme přitom chodit do Sudet či do zvláštního světa zanedbaných středočeských periferií. Zůstaňme u pár vesnic v okrese Jihlava, tedy na Vysočině. Nejde o někdejší německé, vysídlené a dosídlené oblasti. Naopak, jsou to původně české zemědělské obce, bez velkého průmyslu v minulosti i současnosti. V obci Jersín získaly ANO a SPD 50 % hlasů, doplníme-li je o KSČM a ČSSD, jsme na 61,8 %. Oproti nim obě opoziční koalice nezískaly ani čtvrtinu odevzdaných hlasů – přesně 24,5 %. Podobně je tomu v sousedním Arnolci, rodišti číhošťského mučedníka Josefa Toufara. Tam strany babišovského světa získaly 55,3 %, když k nim přidáme Šlachtovu Přísahu, jsme na dvou třetinách odevzdaných hlasů. S tím obě koalice s 26,5 % věru nemohou soupeřit. Tyto a podobné obce se mezi sebou drobně liší v tom, jestli měl Babiš 32 % a Okamura 18 % (Jersín), nebo Babiš 27 % a Okamura 11 % (Arnolec) a zbylé procentní body dodali nadprůměrnými zisky komunisté a sociální demokraté.

Zajímavé rovněž je, že v obou zmíněných obcích získala koalice SPOLU menší procentní podíl než v roce 2017 její jednotlivé koaliční strany celkem.

Jistě, dá se namítnout něco o zvláštním světě venkovské Vysočiny, který si žije svým životem. Tak jednoduché to ale evidentně není. Nedaleko od Arnolce a Jersína, za městečkem Polná, jsou dvě sousední vesnice, propojené řadou příbuzenských vazeb: Brzkov a Hrbov. Jsou podobně velké (mírně přes dvě stě voličů). Přesto vidíme dramaticky rozdílné volební výsledky. Hrbov je variací výše zmíněného Arnolce a Jersína (ANO 38 %, KSČM 10 %, ČSSD 8 %, SPD 5 %, Přísaha 6 % – celkem tedy dvě třetiny hlasů; proti nim jen 21 % pro SPOLU a 8 % pro PirSTAN; a i zde Babiš mezivolebně nezanedbatelně narostl). Oproti tomu sociodemografickými charakteristikami v zásadě podobný Brzkov volil zásadně jinak. Zvítězila koalice SPOLU s 31 %, a přidáme-li 16 % PirSTAN, jsme téměř na polovině odevzdaných hlasů. Babišovský svět politiky zde získal o jediný hlas víc, ovšem započítáno i se Šlachtou. Samotné ANO ale mělo jen 26 %, komunisté necelá 4 %. Kdybychom ale sečetli zisky členských stran obou koalic z roku 2017, mělo zde SPOLU získat přes 40 % hlasů a PirSTAN 6,5 % – evidentně došlo k velkým přelivům.

Nicméně porovnáním obou vesnic mezi nimi vidíme dramatický rozdíl (výší volební účasti jej jednoduše nevysvětlíme, neboť probabišovský Hrbov ji měl ještě o pět procentních bodů vyšší než Brzkov, který v zásadě zkopíroval celostátní trend). Nechme teď stranou otázku, čím to je způsobené. Pro tuto chvíli je důležité, že nejde o jednoduchý střet město vs. vesnice či střet regionů. Vidíme, že zde vedle sebe existují zcela jiné politické světy, které však do svých voličských vzorců možná nejsou zakleté navěky. Chtějí-li obě koalice, jež ve střetu se světem Andreje Babiše v roce 2021 zvítězily, udělat ze svého úspěchu trvalejší fenomén, měly by uvažovat, jak si získat důvěru třeba i zmiňovaných vesnic na Vysočině. Na jednom z příkladů je vidět, že by to možné být mohlo.

štítky: # #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin odebírat newsletter