Sto let lidové strany

6. května 2019, Jiří Hanuš

Politický katolicismus v Čechách a na Moravě se vyvíjel velmi zajímavě od bouřlivých devadesátých let 19. století. Vznikala různá uskupení, zejména z podnětu papežské encykliky Rerum novarum (křesťansko-sociální proud) a z domácích konzervativních tradic (tradiční politický tábor, vedený buď přímo představiteli katolické hierarchie, nebo konzervativními laiky).

Různá uskupení měla i rozmanitý program: od boje proti antikatolickým náladám přes hledání „třetí cesty“ mezi komunismem a kapitalismem až po konkrétní starost o rolníky, řemeslníky a také dělnictvo. Jedním z předních politiků oné doby byl vzdělaný olomoucký právník Mořic Hruban, vynikající postava, později zastíněná Janem Šrámkem, křesťanským sociologem na brněnském bohosloví.

Různá uskupení se pokoušela o jednotný postup – v Čechách bylo dosaženo sjednocení v roce 1906, „silná“ Morava se přidala v podstatě až po vzniku republiky.

Kněžím už odzvonilo

Lidová strana vznikla v roce 1919, a slaví tedy sto let své existence. Patrně to byl Machiavelli, který vyslovil zásadu, že státy (a patrně i další organizace) žijí myšlenkami, na nichž vznikly. To u lidovců platí jen zčásti – dnes už nefunguje základní idea tehdejší doby, že stranu v podstatě vedou kněží, a že je tudíž v úzkém sepětí s církví. Jakkoli se dnes tato svázanost občas objeví (autor tohoto článku zachytil v posledních čtyřech letech tři-čtyři případy, kdy kněží doporučovali při nedělních bohoslužbách lidovecké kandidáty), celkově se dá tvrdit, že tomuto modelu již odzvonilo. Změnila se totiž církev, je v zásadě v politice opatrnější.

Při vzniku republiky bylo velmi podstatné, že Šrámek začal spolupracovat s Antonínem Švehlou a vyjadřoval se také proti Vídni. Po založení ČSL bylo jasné, že Šrámek převezme otěže strany. A nutno říci, že to tehdy vůbec nedělal špatně. V prvních parlamentních volbách strana získala 21 mandátů, což bylo páté místo, z něhož se v roce 1925 vyhoupla na místo třetí. Když uvážíme, že to byla doba „kulturního, antiklerikálního boje“, tak se jednalo o velmi slušný výsledek. K tomu je třeba přičíst, že s výjimkou tzv. rudozelené koalice a úřednických vlád byla ČSL zastoupena v každé vládě první republiky – na rozdíl od slovenské ľudové strany Andreje Hlinky, která byla naopak většinu času v opozici.

Jan Šrámek byl mistr taktiky, vyhýbal se konfrontacím a ostrým střetům. Byl houževnatý a vytrvalý, což jsou dodnes významné politické ctnosti. Jeho podíl na budování státu, řečeno s Peroutkou, byl nezpochybnitelný. Uhrál i několik secesí uvnitř vlastní strany; s Bohumilem Staškem, též významným lidovcem tehdejší doby, našel přes určité spory modus vivendi. Zásluhou Šrámka a jeho lidí nedošlo k odluce státu od církve a byly navázány přerušené diplomatické styky s Vatikánem. (Mimochodem, i v tom je vidět historický posun – dnešní situace je taková, že lidovci usilovali od devadesátých let o mírnou formu odluky, které se podařilo dosáhnout s podporou pravicových stran až dlouho po revoluci v roce 1989.)

Před zjevnou kolaboraci lidoveckých špiček se strana držela alespoň ve své bázi, na úrovni místních organizací.

Jakýsi vrchol v době první republiky zažila ČSL v roce 1935, na prvním celostátním sjezdu katolíků z celého Československa, na němž byly přítomni vedle Slováků Němci, Poláci, Maďaři a Podkarpatští Rusíni.

Přišly ovšem těžké chvíle, a to nejen pro lidovce. Po Mnichovu odešel Šrámek za hranice a jistě není náhodou, že se stal předsedou exilové vlády – a byl jím až do ustavení tzv. košické vlády v dubnu 1945. Tragický byl ovšem závěr jeho života – v době poválečné již jeho hvězda skomírala, ostatně podobně jako celý demokratický režim. Předseda strany už také nedokázal usmiřovat staré lidovce s novými osobnostmi typu Heleny Koželuhové nebo Bohdana Chudoby, silně antikomunisticky vyhraněnými. Po roce 1948 byl Šrámek zatčen při pokusu o opuštění republiky, zemřel v roce 1956. Jeho spolustraník a názorový oponent Bohumil Stašek odešel již v roce únorového puče – na něm se zajisté podepsal nacistický koncentrák.

Strana pak zažila čtyřicetiletí velkého ponížení – s výjimkou pokusu o obnovu v pozdních šedesátých letech. Byla ocáskem KSČ v systému národní fronty, který si vydržoval několik vytunelovaných politických stran, aby jimi dokládal údajnou pluralitu svého režimu. Před zjevnou kolaboraci lidoveckých špiček (snad všichni znají ministra Josefa Plojhara, exkomunikovanou kreaturu s kolárkem) se strana držela alespoň ve své bázi, na úrovni místních organizací. Zejména po roce 1968 se právě v této bázi udržovalo základní povědomí o svobodné činnosti a – opět ve vazbě na církevní farnosti – byla možná i omezená aktivita, která přímo nesouvisela s propagací komunistické moci. Exilové aktivity byly, jako ostatně i u jiných politických skupin, velmi fragmentované.

Od ocásku k jazýčku

Rok 1989 znamenal nádech a novou naději i pro lidovce – na rozdíl od Československé strany socialistické, která změnu nepřežila. Předsedou strany byl zvolen Josef Bartončík, který byl později obviněn ze spolupráce v StB a odstoupil – a přišla budoucí hvězda strany, Josef Lux. Ten vedl stranu (již pod názvem KDU-ČSL) spíše napravo, do středopravicové vlády Václava Klause, která absorbovala též část nově založené Křesťanskodemokratické strany. Během následujících let se ale lidovci začali posouvat spíše do politického středu a usilovat o existenci pověstného „jazýčku na vahách“, bez něhož nelze sestavit jakoukoli vládu – a opět, až do roku 1998, se jí podařilo být ve všech vládních koalicích. Velké triumfy zaznamenávala v senátních volbách – v tomto kontextu stačí připomenout známé jméno Petra Pitharta, který stál dlouhá léta v čele parlamentní horní komory.

Od roku 1998 a od nečekaného úmrtí jejího talentovaného předsedy Luxe se strana začala spíše hledat. Znovu se projevily názorové proudy: tradicionalistický v čele s Janem Kasalem a liberální v čele s Cyrilem Svobodou. KDU-ČSL byla tudíž vnitřně poněkud nekonzistentní – spolu s dalšími uskupeními, které se ukázaly méně životaschopné (projekt Čtyřkoalice). Velmi zajímavou osobností v čele strany se stal razantní Miroslav Kalousek, který se pokoušel „vyrovnat“ vnitrostranické názorové rozdíly a rozpory tím, že svou stranu chtěl uschopnit k tomu, aby byla otevřena případné spolupráci nalevo i napravo politického spektra. Své snahy však nedokázal dostatečně komunikovat uvnitř strany, což znamenalo jeho pád a hledání jiného politického angažmá. Další vývoj, od předsedy-starosty Vsetína Jiřího Čunka a poklesu voličské podpory v roce 2010, se už nedá nazvat historií – a vnitrostranické události spojené s předsednictvím Pavla Bělobrádka mají ještě všichni v paměti.

Přes všechny rozpory je KDU-ČSL stranou s tuhým kořínkem a má pověstných devět životů jako kočka.

Dalo by se říci, že přes všechny rozpory je KDU-ČSL stranou s tuhým kořínkem a že má pověstných devět životů jako kočka. Je dokladem toho, že mezi pravicí a levicí (a dnes oligarchicko-marketingovými strukturami) je stále určité místo pro politický střed, v tomto případě křesťanský a demokratický proud. Strana nyní může těžit spíše ze své konzervativní tradice – podpory rodinné politiky, drobných živnostníků a řemeslníků a v neposlední řadě silnější podpory zdevastovaného venkova. S tímto programem může zčásti uspět i v sekularizované české společnosti, která lidovce přece jen stále vnímá  jako křesťany „z kostela“, zvláště pak na Moravě.

Další parlamentní volby nepochybně zjeví pravdu i tomuto starému politickému hráči. Pokud lidovci dokážou překročit pětiprocentní hranici, není vyloučeno, že budou znovu hrát jistou roli i v postbabišovském období.

Hanuš Jiří

Jiří Hanuš

místopředseda správní rady

štítky: #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter