Ve Visegrádu jsme hleděli na západ

6. března 2019, Kateřina Hloušková

Eurooptimismus, nebo euroskepticismus? Za tímto slovíčkařením se skrývá zásadní debata ohledně dalšího směřování naší země v Evropské unii. Odpověď je přitom jinde.

V rámci EU patříme mezi největší skeptiky. Podle posledního Eurobarometru unii nedůvěřuje 56 % dotazovaných Čechů, ale zájem o eurovolby, a tedy touhu něco změnit, podle stejného průzkumu deklarovalo pouze 21 % z nás (evropský průměr je 49 %). Není se co divit, 69 % Čechů je přesvědčeno, že jejich hlas v Evropské unii nemá váhu, což je podle většiny z nich také hlavním důvodem, proč nevolí. Podle čerstvého výzkumu Europea si přesto 54 % našeho národa přeje v EU setrvat a svou ekonomickou situaci v návaznosti na EU hodnotíme obdobně jako dotazovaní ze zemí E15, v některých aspektech i lépe.

Co to všechno znamená? V naší zemi je nejvíce těch, kteří jsou víceméně spokojení, naše členství v EU vnímají jako potvrzení přináležitosti k Západu, jako určitou garanci bezpečnosti a prosperity. Unii leccos vyčítají, ale zároveň nemají pocit, že by na tom mohli cokoliv změnit (a ani o to, zdá se, příliš nestojí). Skutečně zapálené až naivní eurooptimisty v naší zemi příliš nenajdeme, spíše převládá jakýsi okázalý nezájem, který kombinujeme se společensky očekávaným protiunijním reptáním. Pobuřují nás útoky na náš rum, pomazánkové máslo, žárovky či GDPR, ale skutečně nás nadzvednou pouze kvóty pro imigranty. Ovšem dokud z EU tečou peníze, cestujeme si jen s občankou, máme levnější roaming a neproudí nám sem muslimové, není moc co řešit.

Inflace historických nálepek

Jsou jistě situace, kdy něco neřešit je to nejlepší, co se dá dělat, ale v tomto případě je to naopak naše velká slabina. Bruselská rozhodnutí na nás dopadají, ať chceme, nebo nechceme, a budeme-li v tomto zdánlivě pohodlném postoji pokračovat, můžeme být později hodně nepříjemně překvapení. Nechat o sobě rozhodovat znamená smířit se i s tím, co rozhodně nechceme. Třeba s místy skutečně absurdními pravidly, která si pod heslem „nedá se nic dělat, přišlo to z Bruselu“ ještě aktivně opentlíme vlastními, většinou mimořádně byrokratickými absurditami.

Závažnější je ale fakt, že se tím dobrovolně vystavujeme pocitu frustrace, že se opět rozhoduje o nás bez nás. Mindráků z toho, že se někde něco určilo a my pak na to doplatili, si česká společnost nese více než dost. Tady ale s lacinou analogií Evropské unie a Sovětského svazu, tak oblíbenou v diskusích na sociálních sítích, opravdu nevystačíme. Jako králíky z klobouku vytahujeme různé historické nálepky a bezmyšlenkovitě jimi plýtváme na současnost. Evropská unie ale prostě není Sovětský svaz, a pokud máme pocit, že s námi někdy jedná podobně přezíravě, pak je také třeba se zeptat, co s tím děláme a zda jsme skutečně tak bezmocní. Jaké jsou vlastně naše zájmy? Co prosazujeme a jak? Definovali jsme si vůbec někdy nějaké priority? Usilovali jsme nebo usilujeme vůbec o něco?

Dlouhodobým neřešením vlastních záležitostí se stát, stejně jako jakýkoli jednotlivec, vystavuje hrozbě, že jednoho dne původně malé problémy narostou do takových rozměrů, že s nimi opravdu nejde vůbec nic dělat. A pak budou znít všechny ty hlasy, které volají po alternativách: My jsme vám to říkali! EU je zlo a teď se musíme zachránit, ať to stojí, co to stojí! Bez EU bude sice možná chvilku hůř, ale potom o hodně líp…

Středoevropská alternativa?

Budiž, řekněme, že máme i jiné možnosti než EU. Zkusme prozkoumat tu nejčastěji zmiňovanou: Rezignujeme na vizi Česka v EU a pustíme se místo toho do stále užší spolupráce v rámci Visegrádské skupiny, která by snad jednou mohla vést ke vzniku zcela samostatné unie národních států Polska, Maďarska, České republiky a Slovenska (a kdo ví, třeba jednou i Rakouska a Slovinska). Takové nové, lepší Rakousko-Uhersko. Zastánci této cesty předkládají na první pohled relevantní argumenty: pohybujeme se v jednom geopolitickém prostoru, máme obdobnou historickou zkušenost, v posledních desetiletích jsme prošli velmi podobným přerodem, naše ekonomiky i životní úroveň jsou srovnatelné, tři ze čtyř partnerů si bez větších problémů rozumí i jazykově atd. Vznik takového partnerství se jeví jako naprosto přirozený, téměř nevyhnutelný a dějinami vlastně prověřený.

A máme tu i slibný historický precedent, rok 1335 a slavné dohody středoevropských mocností stvrzené podpisem ve Visegrádu. Piastovci tehdy definitivně získali polskou korunu a pokračovali na cestě úzké spolupráce s Uhry, která vyvrcholila personální unií. A na své si přišli i Češi, kterým se uvolnily ruce k realizaci dlouhodobých plánů v Říši, a Karel IV. si mohl roku 1355 konečně nasadit i císařskou korunu. V roce 1991, při podpisu Visegrádské deklarace, jsme na tuto slavnou etapu našich dějin symbolicky navázali. Je ale dobré si připomenout, že jak v roce 1335, tak i 1991 jsme ve Visegrádu jednali se zrakem upřeným na Západ, nikoliv s vidinou vzniku nějakého nového středoevropského mocenského centra.

Jak v roce 1335, tak i 1991 jsme ve Visegrádu jednali se zrakem upřeným na Západ, nikoliv s vidinou vzniku nějakého nového středoevropského mocenského centra.

Jsem přesvědčená, že takový postoj bychom měli zastávat i dnes. Spolupráce jistě, ale především v rámci existujících struktur Evropské unie. Mimo ně jsme kompatibilní jen velmi těžko, na tom se po staletí téměř nic nezměnilo. Dnešní V4 je všechno jiné, jen ne jednotně vystupující celek. Češi jsou největší euroskeptici, Slovensko si naopak přeje patřit do evropského tvrdého jádra. Mimořádně eurooptimistické Polsko, které je však s EU v dlouhodobém vážném konfliktu, je polarizované jako ještě nikdy. A Maďarsko je kapitola sama pro sebe. Orbán zcela otevřeně mluví o „novém řádu“, jehož ideologie je nám velmi vzdálená. Jde mu o koncentraci moci, jejímž hlavním prvkem je maďarský nacionalismus a vzorem asijští tygři. A v Asii, jak známo, osobní svobody zrovna nekvetou. „Starý světový pořádek, ve kterém kapitál a znalosti proudily ze Západu na Východ, se zhroutil, nový světový pořádek budou určovat státy, které se nacházejí na Východě.“ To není stalinská rétorika 30. let, to je Orbán dnes.

Ani eurooptimismus, ani euroskepticismus

Bruselská arogance, těžkopádnost, přebujelá byrokracie, bezkrevná hyperkorektnost a progresivistická rétorika jsou místy nesnesitelné. Není se co divit, že nám rebelské hlasy z Polska nebo Maďarska někdy připadnou jako svěží vítr, máme pak pocit, že nám mluví z duše a konečně někdo hájí naše zájmy. Ale pozor: agresivní nacionalismus, mesianistický katolicismus, velkohubost nebo poklonkování chimérám spásy z Východu se už většině z nás líbit nebude.

Z úst současné české reprezentace, které jde opravdu jen o to, „ať to teče“, ani z úst radikálních euroskeptiků, připravených EU pranýřovat i za to, za co ve skutečnosti ani nemůže, nezaznívají žádné návrhy na řešení. Jsme svědky buď mlžení a rezignace, nebo neplodné kritiky. Musíme se probudit z letargie, přestat naříkat, konečně si definovat naše zájmy a cílevědomě, dlouhodobě se snažit je prosazovat. To je bytostně konzervativní přístup, to je smysluplné řešení, to je eurorealismus.

Hloušková Kateřina

Kateřina Hloušková

manažerka vnějších vztahů

štítky: #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter