Nechtěl bych prožít rok 1939. Po Mnichovu okleštění státu, změnu politického systému a posléze okupaci, zřízení Protektorátu Čechy a Morava a vytvoření satelitního Slovenského státu. A dál: upevnění Osy Berlín – Řím v květnu, sovětsko-německý pakt o neútočení v srpnu a konečně německý brutální útok na Polsko v září a následné rozbití východní Evropy. O japonské expanzi nemluvě. Tak temné časy, že na jaře třicátého devátého mnozí čekali na válku jako na smilování. To se těžko představuje, ale bylo to tak. Náš 15. březen je jeden kamínek v tehdejší mozaice tristních událostí, beznadějí a obav. Krásné dvacáté století…, chtělo by se ironicky dodat.

Vzhledem k české historiografii i veřejnému historickému vědomí byl 15. březen 1939 přeceňován, a to v letech 1945-1989. Komunisté vytvořili vlastní výklad moderních dějin. V něm hrál hlavní roli „boj proti fašismu“, ponořený do antiněmeckých afektů, vedoucí úloha SSSR a samozřejmě oslavování vlastních válečných i jiných zásluh, které byly výsledkem údajných dějinných zákonitostí. Dnes je jasné, že spíše ne jediná událost a nacistická okupace, nýbrž celé desetiletí 1938-1948 bylo sérií národních katastrof, které změnily situaci národa, stát i mezinárodně-politickou orientaci. Šli jsme z deště pod okap.

Úkol pro historika i psychologa

V současnosti je 15. březen standardním tématem české i středoevropské historiografie. Vznikají inspirativní knihy o německých plánech s Evropou, o nacistické a komunistické ideologii jako „jednovaječných dvojčatech“, o appeasementu, o Protektorátu i jeho vnitřních poměrech, o vztazích Čechů a Slováků, o význačných osobnostech i každodenních útrapách prostých lidí, o důsledcích okupace a války, k nimž patřil též odsun Němců: „konečné řešení“ svého druhu. Svobodně se diskutuje o tom, co konkrétní odborníci považují za podstatné. Kdyby nic jiného, změnilo se vnímání dvou skutečností: druhá republika už není jen rejdiště zlých, fašizujících duchů a Emil Hácha je osobnost toliko tragická – už to není národní zločinec, kterého je třeba vyhnat jako obětního kozla za město.

15. březen je naše i německá záležitost. Německá veřejnost si prošla na přelomu 80. a 90. let sporem o dějiny, který znamenal otevření bolestných otázek. Byla „německá vina“ díky Hitlerovi a holokaustu jedinečná, s ničím nesrovnatelná – a vyplývá z této skutečnosti i nějaký mírový úkol pro Německo v přítomnosti? Spor historiků již odezněl, přední revizionista Ernst Nolte již zemřel, ale otázka zůstala a do jisté míry stále ovlivňuje německou politiku, která má velký vliv i na politiku evropskou. Zde by historik potřeboval na pomoc psychologa: jako by se Němci stále báli své minulosti, a na druhé straně jsou v pokušení ji aktivně (ba aktivisticky) odčiňovat dobrými skutky. Ano, politika má svou iracionální tvář, dokonce se někdy zdá, že tu významnější.

---