Srpen 1968 a všechny události Pražského jara jsou oprávněně považovány za mezník moderních československých dějin, a jsou proto dlouhodobě sledovány a nestranně posuzovány historickou komunitou. Cíl tohoto zamyšlení je jiný: pokusit se stručně vystihnout, oč v tomto roce šlo a jaký význam může mít připomínka tohoto výročí pro naši současnost, a to zejména pro aktuální politickou situaci.

O co šlo?

Československé jaro 1968 a následné události, především obsazení armádami Varšavské smlouvy a normalizační „nastolení pořádku“, bývá v současné době dáváno do širších souvislostí, a to s revoltami v západní Evropě. Přes některé vnějškové podobnosti je zapotřebí trvat na tom, že tyto dva fenomény lze srovnávat jen velmi obtížně. Z hlediska společnosti šlo v Československu o neúspěšný, ale oprávněný a logický pokus vymanit se ze sevření totalitního režimu, instalovaného v roce 1948, v západní Evropě o pokus rozrušit stávající, i když někdy nepružné demokratické politické instituce a akademické organizace. Tento zásadní rozpor je třeba mít na paměti.

V Československu v roce 1968 nešlo jen o spor mezi stalinisty a „liberály“ uvnitř KSČ, ani o povahu socialismu. Šlo – na což se stále zapomíná – o celospolečenský pokus o návrat k demokratickým poměrům a právnímu státu. Na roce 1968 je mnohem zajímavější rychlá obnova demokratických, nekomunistických aktivit než spory uvnitř komunistické strany. Jakkoli přiznáváme některým členům a sympatizantům tehdejší KSČ upřímnou snahu o reformy, je podstatnější, že se tehdy projevil pluralitní charakter společnosti, který je jediným možným základem pro netotalitární společenský řád.

Československé jaro 1968 bývá dáváno do širších souvislostí s revoltami v západní Evropě. Přes některé vnějškové podobnosti je zapotřebí trvat na tom, že tyto dva fenomény lze srovnávat jen velmi obtížně.

Proklamované heslo „socialismus s lidskou tváří“, jakkoli tehdy rezonující, je možno dnes považovat za naprosto nerealistické a nereálné hledání pomyslné „třetí cesty“ mezi socialismem a kapitalismem. Absurdita tohoto hledání byla dána nejen tím, že je sporné, zda tzv. reálný socialismus bylo možné „humanizovat“ a „demokratizovat“, a také tím, že na rozdíl od kapitalismu, který vykazuje znaky reálného systému, respektujícího skutečnost, je socialismus do značné míry utopický projekt, který se snaží člověka a svět pouze změnit, nikoli respektovat jeho „přirozený svět“.

Rok 1968 představuje další příklad selhání Komunistické strany Československa jako politického subjektu, který jako celek představoval destabilizující a nedemokratický faktor v českých a československých dějinách, a to od svého založení v roce 1921. Tím nechceme tvrdit, že by se i v dějinách KSČ nevyskytly některé zajímavé osobnosti a charakterní činy. Chceme tím říci, že zajímavost těchto osobností a charakternost jejich činů byla dána většinou odporem proti totalitním stranickým praktikám a často díky „zradě“ původních ideálů z padesátých let. Tito revizionisté v řadách KSČ se sice probudili díky okupaci a normalizaci, jen někteří z nich však pochopili, jaké nebezpečí spočívá v proklamaci marxismu – a to i v jeho jemnějších, kulturnějších variantách – a stali se přesvědčenými demokraty.

Rok 1968 jasně prokázal agresivní a koloniální povahu sovětského režimu, na němž bylo Československo fatálně závislé – díky politice KSČ, která předstírala, že vládne samostatné a svéprávné zemi.

V roce 1968 se projevilo také jedno z dalších znamení, že se rozcházejí společné cesty Čechů a Slováků v jednom státě, jakkoli normalizace ještě tento proces zdržela. Ukázalo se již tehdy, že Slováci usilují o samostatnější politiku, ústící k vytvoření samostatného státu. Tento vývoj (a především děje let 1991-1992) ukázal, že Slovensko a jeho politické elity dlouhodobě touží po cíli národní emancipace – po vlastním státě. Je absurdní přehánět úlohu české a slovenské politické reprezentace na začátku 90. let. I rok 1968 prokázal hluboké rozdíly politické, společenské a mentální, které dělí českou a slovenskou národní komunitu.

Rok 1968 jasně prokázal agresivní a koloniální povahu sovětského režimu, na němž bylo Československo fatálně závislé – díky politice KSČ, která předstírala, že vládne samostatné a svéprávné zemi. Spatřujeme „historickou spravedlnost“ (či působení pověstných božích mlýnů) v tom, že i československá zkušenost byla jedním z příčin budoucího pádu imperiálního kolosu s názvem SSSR, i když to bylo zřejmé až na sklonku 80. let. V této souvislosti zaslouží naši vděčnost všichni, kteří se postavili okupační moci, kteří pracovali pro udržení základních humanitních a politických hodnot po roce 1968, a to jak doma, tak v zahraničí. Zvláště si naši pozornost zaslouží často pozapomenutí exulanti, kteří pracovali pro vlast, i když to někdy mohlo vypadat beznadějně.

Tolik k historii. Co však s odkazem roku 1968, s jeho aktuálností?

Za prvé: V českém politickém systému stále ještě existuje a je velmi aktivní KSČM, přímá nástupkyně KSČ, která se stále jednoznačně nevzdala ani marxistické nauky včetně jejich destruktivních prvků, ani své pragmatické touhy po moci, ani své kritičnosti polistopadového demokratického vývoje. Díky amébovité politice současného předsedy vlády se jí navíc dostalo v tomto „výročním“ roce znovu významného podílu na vládní moci, což může znamenat jediné – že český politický a společenský systém bude znovu otravován radikálně socialistickými nápady. To je neblahý vývoj: měli bychom si i s ohledem na rok 1968 připomínat, jak problematicky a rozporuplně působila KSČ v našich moderních dějinách.

Za druhé: V českém politickém prostředí je znovu aktuální radikálně levicové myšlení, tentokrát ovšem nikoli jako odkaz domácího komunismu, ale západních levicových proudů, které se po roce 1989 (nikoli tolik v roce 1968) dostaly postupně na českou scénu a stále silněji v ní působí, a to v různých politických stranách, hnutích a organizacích. Toto levicové myšlení se projevuje destruktivními pozicemi v mezinárodní politice, v ekonomii, v kultuře i v antropologii. Dnešní Česká republika patří k Západu (na rozdíl od roku 1968), ale nikoli pouze v dobrém, ale i ve zlém. I sjednocování Evropy, které se mohlo v šedesátých letech zdát nemožným a jednoznačně pozitivním snem, se ukázalo v průběhu posledních dekád jako rozporuplné.

V českém politickém prostředí je znovu aktuální radikálně levicové myšlení, tentokrát ovšem nikoli jako odkaz domácího komunismu, ale západních levicových proudů.

Za třetí: Sovětský svaz naštěstí zanikl a střední Evropa může znovu politicky dýchat. To ovšem neznamená, že zaniklo Rusko se svými imperiálními touhami a ambicemi. Příklady Gruzie a Ukrajiny ukazují, že Rusko využívá svých sil, aby vojensky a ekonomicky ovládlo své nejbližší okolí. Pro Českou republiku nepředstavuje dnešní Ruská federace naštěstí tak velké nebezpečí jako SSSR v letech 1945-1989, jeho vliv nelze na druhé straně ani podceňovat. Pro českou politiku to znamená, že jsou pro ni stále nebezpečné iluze o „mostu mezi Východem a Západem“ a o slovanském bratrství, které je cennější než demokracie založená na humanitních a křesťanských principech. Politicky naivní vzhledem k Východu byly naše elity – i v roce 1968 – již dostatečně.

Za čtvrté: Rok 1968 je již uzavřenou kapitolou, vhodnou ke studiu historických souvislostí a detailů. Obecně se však dá říci, že představuje jedno významné poučení pro přítomnost: Slibný vývoj není automatický. V tomto světě působí síly dobra i zla, přičemž ty negativní se často „halí do závoje světla“, aby odmítly realitu světa a člověka. Síly zániku a negace stále působí a zapotřebí jim stále čelit, v roce 1968 i dnes. Nebezpečí jsou jistě do značné míry jiná, některá přežívají z oné doby. Bránit se jim dá pouze trváním na demokratickém pojetí politiky, na právním státě a na křesťansko-humanitních hodnotách. Socialistický ráj budovaný po roce 1948 nepřišel, přišly komunistické koncentrační tábory. Nedostavil se ani ráj postavený na „socialismu s lidskou tváří“ v roce 1968, protože i ten obsahoval totalitární substrát. Rok 1968 představoval chvíli „historického vystřízlivění“ z utopických snů. V roce 1968 jsme se také mohli vymlouvat na sovětskou okupaci, dnes se nemůžeme vymluvit na nic. Naše budoucnost je v našich rukou.

---