Ministerstvo školství připravuje novelu, která by měla výrazně regulovat počty ředitelů a tím napomoci k zefektivnění celého systému. Změny by se dotkly zhruba 1895 škol, z čehož by 70 % měly tvořit mateřské školy.

Školství, školství a zase školství. Opakovaně se o něm vede debata v nejrůznějších skupinách společnosti. Někteří by rádi posílili přežitý socialistický model školství, zatímco jiní by udělali razantní kroky k jeho konkurenceschopnosti v tržní ekonomice 21. století. Tyto dvě skupiny se sice neshodnou na koncepci reformy, ale moc dobře si uvědomují, že je nutná. To ostatně dokazují mnohá evropská srovnání, ve kterých český systém výrazně pokulhává za zeměmi jako Slovinsko nebo Estonsko.

Pravděpodobně jeden z největších problémů českého vzdělávání tkví v samotné bázi systému, konkrétně v jeho roztříštěné struktuře. Rozvrstvení je totiž velice neefektivní a, jako by nestačilo, že zahlcuje ředitele obrovským množstvím administrativy, produkuje i významné rozdíly mezi jednotlivými regiony České republiky. O změnu se aktuálně snaží ministr školství Mikuláš Bek. Podle jeho připravované novely by mělo dojít k výraznému omezení množství podlimitních škol stanovením minimálního počtu žáků na 200 (v posledních 3 letech), což by mělo za následek sloučení necelých 1900 škol a zrušení stejného množství ředitelských pozic. Omezení by se pak nemělo týkat obcí, ve kterých je pouze jedna škola. Naopak instituce, které do výčtu uvedeném výše zmíněnou reformou spadají by měly fungovat jako odloučená pracoviště.

Tato snaha se opírá o stále narůstající důležitost školních psychologů a speciálních pedagogů, kterých je zejména na menších školách akutní nedostatek.

Otázkou pak je, jaké zlepšení reforma přinese. Jasné je, že počet malých škol je v České republice enormní (v systému základního vzdělávání tvoří školy pod 50 žáků čtvrtinu všech škol) a na tvrzení, že každý 15. učitelem je ředitelem asi také něco bude. Sloučení zhruba 1900 škol je v tomto ohledu tedy malou, ale vítanou změnou.

Rád bych však viděl reformu zajít ještě dál a zaměřit se i na enormní administrativní zátěž ředitelů. Zhruba 30 hodin týdně totiž věnují tzv. nepedagogické administrativě, což úzce souvisí s velkým počtem zřizovatelů škol, tedy obcí. Ideálním řešením by zde mohlo být sdružování samospráv do tzv. dobrovolných svazků obcí (DSO), které by podle nové studie Jakuba Fischera a Petra Mazoucha mohlo přinést úspory až 2,2 miliardy korun a výrazně ušetřit čas ředitelům díky technickému zázemí na úrovni DSO.

---