První debata nedávné Zimní univerzity Mladých konzervativců a ODM se věnovala budoucnosti pravicové politiky v Česku a na Slovensku. Na následujících řádcích si můžete přečíst úvodní teze obou hostů – senátora a děkana FSS MUNI profesora Stanislava Balíka a poslance Národní rady Slovenské republiky Alojze Hliny. 

Tématem naší dnešní diskuze bude budoucnost a aktuální stav pravicové politiky v České republice a ve Slovenské republice. Na úvod bych Vás oba rád požádal o úvodní tezi, nad kterou následně povedeme diskuzi. Nejdříve bych rád poprosil pana profesora.

Stanislav Balík: Začnu trošku netradičně pro debatu o budoucnosti a současnosti, a to minulostí. Chci zmínit něco, o čem mám pocit, že je součástí genetické výbavy české pravice. Něco, co jí v určitých situacích může dávat sílu, ale z mého pohledu ji také hodně omezuje – a to je jakási sektářská roztříštěnost. My jsme vlastně nikdy neměli skutečně silnou, pravicovou, jednotnou stranu. Už od 19. století byli čeští konzervativci odsouzeni ke spolupráci s liberálními stranami – protože prostě neměli jinou možnost – tak to, co by v Anglii či Americe znělo jako nesmysl, tedy konzervativně-liberální aliance, se u nás stalo realitou už takřka 200 let.

To ale neznamenalo, že bychom si navykli na něco, co je – nebo alespoň bylo – v anglosaských zemích běžné: silnou, velkou pravicovou stranu, která v sobě zahrnuje různé proudy. To jsme nikdy neměli. Už od 90. let 19. století, kdy se v českých zemích utvářela moderní stranická politika, byla pravice roztříštěná minimálně do tří hlavních proudů: agrárního, katolického a ekonomicko-liberálního s národoveckými prvky. Tento model přetrval až do konce první republiky. A když jsme v 90. letech 20. století znovu zakládali českou politiku, zopakovali jsme stejnou roztříštěnost, která trvá dodnes. Pokus s koalicí SPOLU před čtyřmi lety byl z mého pohledu unikátní příležitostí, jak se pokusit tuto roztříštěnost překonat. Nicméně uvidíme. Teprve teď to bude vystaveno první skutečně velké zkoušce – po podzimních volbách. Ukáže se, zda jde jen o pragmatickou alianci z rozumu, nebo o skutečný krok k překonání odvěké roztříštěnosti.

Myslím si, že českou pravici limituje určitá absence velkorysosti. Chybí jí schopnost neřešit každou malichernost. Václav Klaus vždy říkal, že jeho největší předností je „dobíhat každý tenisový míček“, ale někdy je naopak důležité pochopit, že ne každou bitvu stojí za to vést. Jak říkal svatý Vincenc z Lérins: „V podstatném jednota, v nepodstatném volnost a ve všem láska.“ A právě toto podle mě české pravici – možná i levici, ale to už není předmětem této debaty – chybí. Schopnost povznést se nad každodenní spory a věnovat se tomu, co je skutečně důležité. Tím skončím a předávám slovo panu poslanci.

Alojz Hlina: Hovoriť po pánovi profesorovi to je ako spievať po Gottovi, ale skusím to. Možno mnohí z vás, najmä ak nie ste zo Slovenska, slovenské reálie až tak nesledujete a ani nechcem zachádzať úplne do hĺbky. Vnímam tú situáciu v nejakom kontexte, všeobecnom. Potom máme tu taký česko-slovenský kontext, a potom neboli by sme to my Slováci, keby sme tam nemali aj niečo endemické, jedinečné. Máme aj vlastného kamzíka, tak máme aj svoj Slovenský pohlaď.

A dnes je to naozaj zvláštne. Mapy, na ktoré sme boli zvyknutí, sa rúcajú. Možno ich už ani nepotrebujeme. Niekto by povedal, že ide o tie politologické mapy – delenie na pravicu, ľavicu, konzervatívcov. Ale to všetko sa dnes stiera. Všetko sa zlieva do jednej masy populizmu. „Daj, povedz, sľúb.“ Povedz, čo chcú ľudia počuť. Hlavne, aby nás zvolili – a potom sa uvidí.

A je to silné aj na Slovensku. Čo sa týka pravice – aj my sme si prešli nejakým vývojom. A dnes už dokážeme povedať: „Veď ju ani nepotrebujeme.“ Dokonca sa o ňu nikto ani nebije. U nás na Slovensku už vlastne neexistuje boj o to, kto bude niesť pravicovú vlajku. Ten oceán je voľný. To miesto je prázdne. A nikto ho nechce. Všetci dávajú ruky preč – lebo s pravicou sa vraj voľby nevyhrávajú. A dokonca, že s ňou sa nedá byť úspešný ani v parlamente.

Je to zvláštne. Ľudia akoby necítili potrebu. Ale ja si dovolím tvrdiť, že každý aspoň trochu rozmýšľajúci človek by mal uznávať potrebu rovnováhy. Tak ako máme deň a noc, čiernu a bielu – tak máme aj pravicu a ľavicu. Veď niekto musí zarobiť, aby to potom tí socialisti mohli rozdeliť. A ak na to zabudneme, ak budeme stále len rozdávať a tváriť sa, že je všetkého dosť – to sa nemôže skončiť dobre. Slovenské reálie sú teda také, že síce máme jednu plnokrvnú pravicovú stranu, ale nemáme s kým o ten priestor zápasiť. Nikto sa do toho nemieša. A možno je to už otázka: či vôbec ešte existuje dopyt po silnej pravicovej politike?

Po politike založenej na uvedomení si zodpovednosti. Po tom, aby sme ľuďom otvorene hovorili: môžeš rozdeliť len to, čo si zarobil. Peniaze nerastú na stromoch – niekto ich musí vyrobiť. Požičať si nie je to isté ako zarobiť. Žijeme takú zvláštnu jazdu. Ako v opare. Valíme sa niekam a hovoríme si – „veď nejako bude“.

Hlasy pravice, tie občas zaznejú. Ja sám mám taký slogan – aj som s ním kandidoval: „Ak umrie pravica, umrie demokracia.“ Pre niekoho možno silné slová, ale ja to tak naozaj cítim. Ak nebude jedna noha, tá druhá to neunese. Rovnováha padne.

Celou debatu je možné zhlédnout na YouTube. 

Česko-Slovenská zimní univerzita Mladých konzervativců a ODM byla organizována za laskavé podpory Mezinárodního visegrádského fondu. 

---