Zdá se vám snad dnes, že nemáte co jíst? Máte občas problém v obchodě nakoupit maso, mléko, zeleninu či jiné základní potraviny? Určitě nikoli. Potraviny jsou dostupné, bezpečné a relativně levné, za což můžeme být vděční neviditelné ruce trhu a dobré práci těch, kteří se u nás starají o potravinovou bezpečnost, tj. veterinářů a hygieniků.

Základní a nejdůležitější funkcí zemědělství je nesporně produkce potravin. Zemědělství je ale zároveň normální činnost v tržním hospodářství, kde rozhoduje vztah mezi nabídkou a poptávkou. Jistě, podnikání v zemědělství má určitá specifika, daná především nestálými klimatickými podmínkami, ale to nic nemění na tom, že je to klasické podnikání. Přesto u nás ve veřejné diskusi, a dokonce i v politice stále „straší“ termín potravinová soběstačnost.

Tento termín se jaksi samozřejmě vztahuje k domácímu trhu. Pokládá se za správné, aby potravinovou soběstačnost zajistil stát. Je to ale naprostý nesmysl. Především z toho důvodu, že jsme součástí EU, a tím i Společného trhu EU s volným pohybem zboží včetně všech zemědělských komodit. Stát navíc nemá ani vývozní, ani dovozní monopol a ceny svobodně určuje trh. Výsledná spotřeba jednotlivých zemědělských komodit je potom součtem svobodných rozhodnutí firem, které produkty nabízejí, a svobodných rozhodnutí spotřebitelů, kteří je nakupují. Stát nemá žádné nástroje k tomu, aby spotřebitele a výrobce donutil spotřebovávat každou komoditu tak, aby to odpovídalo domácí produkci. Proto je nesmysl něco takového vůbec požadovat.

V rámci EU se nicméně můžeme vzhledem k produkci potravin setkat s pojmem potravinová bezpečnost, který se netýká soběstačné produkce, ale zdravotní nezávadnosti potravin. To je téma, které nyní hýbe Evropou a celkově západním světem. To, že se se zemědělskými komoditami rozsáhle obchoduje přes hranice, je fakt, který vyplývá z dohod o volném obchodu. Hlavní pozornost politiky se proto soustředí na to, aby veškeré dovážené komodity plnily hygienické, fytosanitární, veterinární a další parametry, které můžeme souhrnně označit za potravinovou bezpečnost.

Zájem obřích agrokomplexů

Soběstačnost a zabezpečení dodávek potravin se v západní Evropě řešily od druhé světové války do 60. let 20. století. S velmi rychle obnoveným trhem však chybně nastavená podpora zemědělské produkce vedla k obrovské nadprodukci potravin. Z tohoto vývoje se EHS a následně EU poučila a dotace do zemědělství oddělila od produkce.

Oproti tomu ve státech v sovětské sféře vlivu včetně Československa doktrína potravinové soběstačnosti přežívala až do roku 1989. To u nás vedlo ke vzniku a rozvoji obrovských agrokomplexů, které se zaměřovaly na zemědělskou velkovýrobu v úzkém sortimentu základních zemědělských komodit. Transformace těchto podniků po roce 1989 nás dodnes zásadně odlišuje od většiny ostatních států Evropy. Průměrná výměra zemědělského podniku je u nás dosud zdaleka nejvyšší v EU. A právě od těchto firem nejvíce zaznívá volání po ochraně domácího trhu a politice potravinové soběstačnosti.

Naopak rodinné farmy, které se u nás obnovily na statcích vrácených původním vlastníkům nebo jejich potomkům, nic takového jako potravinovou soběstačnost nepožadují. Navíc z české historie víme, že u nás byl hlad pouze v době válek. V době míru čeští sedláci vždy bez problémů uživili celou českou populaci, a ještě dokázali svou produkci vyvážet do světa. Proč bychom tedy dnes měli uvažovat o potravinové soběstačnosti, která je pouhým reliktem komunistické minulosti?

Soběstačnost versus jednotný trh EU

O soběstačnosti v dodávkách potravin se v zásadě uvažuje v základních komoditách. Typicky se u nás hovoří o vejcích, masu, mouce, cukru a některých druzích ovoce a zeleniny. Aby byl stát úplně soběstačný, měl by být schopen domácí poptávku pokrýt na 100 %. Reálně toho ale vůbec není možné dosáhnout. Dodávky potravin obstarávají soukromé firmy na principu základního tržního mechanismu – nabídky a poptávky. Podíl domácích firem na české spotřebě bude vždy výsledkem svobodného rozhodnutí spotřebitelů a skutečné konkurenceschopnosti české nabídky. Přitom platí, že čím vyšší konkurence na trhu je, tím lepší je postavení nás spotřebitelů. Volání po omezení nabídky ze zahraničí včetně EU je tedy přímý útok na naše peněženky a na širokou nabídku kvalitních potravin.

Ostatně, jak byste chtěli soukromé firmy v rámci Společného trhu EU donutit, aby produkovali konkrétní množství potravin na základě požadavku státu? To naštěstí jednoduše nelze. Díky naší tržní ekonomice, a především díky pravidlům Společného trhu EU, kde platí principy volného pohybu zboží a férové hospodářské soutěže. Státy nemohou zvýhodňovat domácí producenty na úkor producentů z EU.

Každý ministr či premiér, který si dá za cíl, aby stát podporoval domácí výrobce, porušuje platné právo. Z toho důvodu nedává smysl ani nastavování různých hranic soběstačnosti, jak se o to pokoušel bývalý ministr zemědělství Marian Jurečka (chtěl do roku 2030 dosáhnout soběstačnosti ve výši aspoň 80 %). „Ohánění se potravinovou soběstačností je obrovským populismem a snahou o porušení základního principu, na kterém stojí Evropská unie – totiž principu volného pohybu zboží. A není těžké si odvodit, jaké tuzemské firmy by místo po těch zahraničních obsadily. Pod clonou konání líbivého dobra pro českého spotřebitele tak jde pouze o snahu obřích potravinářských kolosů o větší podíl na našem trhu,“ říká předseda ASZ ČR Josef Stehlík.

Průměrná výměra zemědělského podniku je u nás dosud zdaleka nejvyšší v EU. A právě od velkých firem nejvíce zaznívá volání po ochraně domácího trhu a politice potravinové soběstačnosti. Naopak rodinné farmy nic takového nepožadují.

V médiích jste v posledních letech jistě mnohokrát zaznamenali, že Česko je závislé na dovozu té či oné potraviny. Nejčastěji se toto tvrzení objevuje v souvislosti s vepřovým masem. Máme na vás otázku: Zaznamenali jste tento problém někdy při nákupu v obchodě? Jistěže nikoliv, vepřové maso stejně jako jiné komodity totiž můžeme bez problémů a cel dovézt. Navíc se málokdy dozvíte, jak by to s procentuálním pokrytím poptávky po vepřovém vypadalo, kdyby se do ní započítal i vývoz. Export českých výrobků do zahraničí ostatně představuje součást zdánlivého problému soběstačnosti. Některá produkce ČR zkrátka není na domácím trhu konkurenceschopná, což ale neznamená, že se někde za hranicemi neprodá.

Co EU a svět?

Potravinově soběstačný dnes není žádný stát. Například potravinová velmoc Francie nezvládá pokrýt ani domácí spotřebu sýru, jehož konzumace roste téměř přímo úměrně s popíjením vína. Saldo této komodity dosahuje 40 %. Od potravinové soběstačnosti jako dlouhodobého, až posvátně uznávaného cíle nedávno ustoupila dokonce i Čína, protože tato politika způsobovala potíže se zásobováním a kvalita produkce neustále klesala. Třešničkou na dortu je v Číně kontaminace pětiny orné půdy, což lze přičíst nízké konkurenci.

I Čína se tedy vydává cestou tržní ekonomiky, zatímco my v ČR přemýšlíme, jak donutit spotřebitele konzumovat více českých potravin tak, abychom za to nebyli sankcionováni z EU. Zapomínáme přitom, že základem tržního prostředí je produkovat komodity tam, kde se to vyplatí. Zároveň nelze tvrdit, že by takový systém měl negativní vliv na životní prostředí: zkusme porovnat stav zemědělské půdy dnes a v době před rokem 1989. A tržní prostředí navíc produkuje stále vyšší poptávku po kvalitní a ekologické produkci. Měli bychom si proto hýčkat takové zemědělce, kteří se mimo kvalitní produkce potravin dokáží starat i životní prostředí.

Můžete zkusit hádat, který stát chce ještě dnes dosáhnout soběstačnosti nejen v potravinách, ale dokonce úplně ve všem. Ano, je to Severní Korea pod vedením diktátora Kim Čong-una. A víte, jaké má tato po desetiletí prosazovaná politika důsledky? Je to hladomor, neustálá chudoba a nedostatek potravin. Občané Severní Koreje jsou závislí na dodávkách od mezinárodního společenství.

I Čína se tedy vydává cestou tržní ekonomiky, zatímco my v ČR přemýšlíme, jak donutit spotřebitele konzumovat více českých potravin tak, abychom za to nebyli sankcionováni z EU.

Rozhoduje pouze spotřebitel

Fungujeme v rámci Společného trhu EU, obchodní vztahy s třetími zeměmi jsou na úrovni, o které se nám před revolucí ani nesnilo, a v průmyslu máme konkurenční výhodu. To, co potřebujeme, si prostě dovezeme. Proč si tedy v ČR nemůžeme uvědomit tak elementární záležitost, jakou je tržní produkce potravin a nesmyslnost snah uměle zajišťovat soběstačnost? Podstata bude pravděpodobně ve struktuře zemědělských podniků v ČR a jejich vlivu na politickou reprezentaci. Pokud si poslechnete názory Agrární komory či Zemědělského svazu, zjistíte, že opakují stále stejné překonané argumenty ve prospěch potravinové soběstačnosti.

Jediný legitimní požadavek zde může vznést spotřebitel. Informace, které potřebuje k nákupu českých výrobků, má již k dispozici. Na obalu musí být uvedena informace o původu, k tomu v ČR existuje několik doprovodných značení, která zřetelně sdělují, že potravina je původem z Česka (Česká potravina, Klasa aj.). Pokud se dle toho spotřebitelé budou chovat, donutí tím i zahraniční prodejní řetězce nakupovat české potraviny ve velkém.

Rostoucí zájem o různé farmářské trhy a nakupování přímo ze dvora má také původ v poptávce spotřebitele. Tito producenti a prodejci profitují z toho, že si se spotřebitelem snáze dokáží vypěstovat vztah, protože spotřebitel ví, koho konkrétně nákupem podporuje, a že zelenina, kterou kupuje, vyrostla v jeho regionu. Velkou pomocí pro producenty může být budování značek, které chrání specifickou, tradiční a místní produkci. Legislativa (i evropská) tomu vychází vstříc, stačí ji využívat. Spotřebitelé na tyto chráněné značky obecně reagují velmi pozitivně.

Hlady neumřeme

V souvislosti se soběstačností velkoproducenti často argumentují nedostatkem potravin, což hraničí s vyhrožováním. Stejný argument ostatně používají, když jim hrozí krácení dotací. Takové podniky mají totiž dotace za součást byznysu. A stejně to platí i u soběstačnosti, protože jakákoliv pomoc státu je pro ně relativně vyšší výhodou než pro menší, lokálně fungující producenty.

Realita je však taková, že restrukturalizace zemědělství a potravinářství by ČR z dlouhodobého hlediska prospěla. O zabezpečení dodávek potravin vzhledem k ukotvení ČR na Jednotném trhu EU a v pravidlech WTO mít strach opravdu nemusíme. To bychom nedostatek potravin totiž již dávno zaznamenali. Pojďme se raději věnovat bezpečnosti a kvalitě potravin a přemýšlet nad tím, co jíme a z jaké země původu naše potraviny pocházejí.

---