Na Pražském hradě vzplály obří rudé trenýrky. Nešlo o obnovení úspěšného satirického pořadu Česká soda, jak by si někdo mohl myslet. To jen prezident Zeman zvolil nový způsob politické komunikace. Rudé trenýrky rituálně shořely, aby udělaly místo rudým vlajkám. Ze skříně je spolu s Miloše Zemanem a Andrejem Babišem vytáhli a oprášili sociální demokraté.

ČSSD uspořádala referendum o účasti ve vládě. Neobvyklé hned v několika směrech. Třeba v tom, že veřejnost od samého počátku znala průběžné výsledky. Ti, kteří šli teprve hlasovat, věděli, že jejich straničtí kolegové jsou většinově pro vládní angažmá. Těžko říci, zda to byla náhoda, nešikovnost nebo záměrná manipulace. Ve světle závažných důsledků sociálně demokratického rozhodnutí je to dnes už ale asi úplně jedno.

Výsledky stranického referenda znamenají, že tři pětiny hlasujících sociálních demokratů souhlasí se vstupem do polokomunistické vlády. Už předtím ustoupila ČSSD prakticky ze všech svých původně oznámených podmínek. Netrvala najednou na neúčasti trestně stíhaných osob ve vládě. Rezignovala na požadavek, aby hnutí ANO vzhledem k problémům Andreje Babiše nespravovalo ministerstva vnitra, financí ani spravedlnosti. Dokonce stáhla i  podmínku, že se hnutí ANO jasně a v konkrétních krocích vzdá podpory a spolupráce s SPD, aby nemělo záložní koalici.

Sociální demokraté poté, co ustoupili skoro ze všeho, co mělo pro ně nějakou cenu, vládu odsouhlasili. Přitom nevěděli, kdo bude ve vládě nebo jaké požadavky budou nakonec mít komunisté.

Jak nedůstojnou partii sociální demokracie hraje, se ukázalo hned po vyhlášení výsledků referenda. Po osmi měsících jednání-nejednání o vládě, po měsíci čekání na rozhodnutí ČSSD v referendu a sotva dva dny po jeho skončení se dovídáme, že předseda ČSSD nezná jména ministrů za ANO a jeho kandidát na ministra zahraničí Miroslav Poche není přijatelný ani pro prezidenta, ani pro KSČM a tím pádem ani pro premiéra.

Situace, do níž se sociální demokracie z vlastního rozhodnutí vydala, je neuvěřitelná. Vidíme tu jasně, že komunisté už mluví nejen do programových věci „své“ vlády, ale i do personálních záležitostí sociální demokracie. Nabízí s otázka, kam až chce demokratická levice zajít ve své sebedestrukci.

Právě před sedmdesáti lety, 27. června 1948, napsal Klement Gottwald dopis, v němž mj. stojí: „Zdravím z celého srdce dnešní slavnostní shromáždění Komunistické strany Československa a Československé sociální demokracie, na němž bude vyhlášeno sloučení obou stran a tak stvrzeno sjednocení dělnické třídy Československa.“ Stalo se to na „slučovacím sjezdu“, na němž komunisté násilně pohltili sociální demokracii a na čtyři desetiletí vymazali sociální demokraty z politické mapy.

Dnes se nekomunistická polistopadová sociální demokracie dobrovolně žene do dvojího sevření. Do náruče oligarchy, který ji sebral levicový program a voliče a do objetí s komunisty. Z tohoto levicového guláše vařeného Milošem Zemanem a Andrejem Babišem se bude těžko dostávat. Rozvaří se tam všechno, od levicových demokratů, přes národní socialisty až ke stalinistům, kteří se v KSČM vesele hlásí o slovo. Levice nepotřebuje nový slučovací sjezd, bude mít „slučovací“ vládu.

Pravice dělá chyby. Každý je dělá. Jenže levice u nás opakovaně selhává. V boji o charakter státu a udržení demokracie nekomunistická levice vždy znovu a znovu propadne. A proto je jen na občanské pravici, aby vrátila politice smysl a bránila svobodu a demokracii. Jak se ukazuje, je nám to souzeno.

Karl Marx v práci Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparte napsal známou větu: „Hegel kdesi poznamenává, že všechny velké světodějné události a osoby se tak říkajíc přiházejí dvakrát. Zapomněl dodat: jednou jako tragédie, po druhé jako fraška.“ Marx ani zde neměl pravdu, či přinejmenším nebyl přesný. Někdy se totiž mohou události vracet jako fraška i tragédie současně. Takovou podobu bude mít právě po sedmdesáti letech nové objetí české sociální demokracie s komunisty ve „slučovací“ vládě. Fraška a tragédie. Bohužel nejen pro sociální demokracii.

---