V České republice se střídají vlády rychleji než fotbaloví trenéři. Za 25 let samotné existence máme již 15. vládu. V průměru vláda nevydrží ani dva roky. Kvalita vládnutí tomu odpovídá. Vládní moc je u nás mimořádně nepevná, měřit se můžeme jen s Itálií, jež je ve střídání vlád negativním učebnicovým příkladem.

No tak co, další vláda, řeklo by se. Jsme zvyklí. Nic neobvyklého. Jenomže tato patnáctá vláda České republiky je neobvyklá hned v několika směrech. Její ustavení provází (1.) politický nevkus, představuje (2.) politické nebezpečí, začíná s velkou mírou (3.) politické neodpovědnosti, prokazuje už na samém začátku (4.) politický diletantismus a znamená (5.) úpadek politické kultury a respektu k ústavě. Ale pěkně popořádku.

1. Politický nevkus: Druhá vláda Andreje Babiše byla jmenována 27. června. V tento den si připomínáme výročí komunistické justiční vraždy, popravy dr. Milady Horákové. Je to také významný Den památky obětí komunistického režimu. Mohl někdo vybrat horší datum pro jmenování vlády, která se bude opírat o komunisty? Můžeme se jen dohadovat, zda to byla nepozornost k historickým souvislostem, nebo záměr. Nevkusné a necitlivé je to v každém případě. Je to také na den přesně 70 let od „slučovacího sjezdu“, na němž komunisté pohltili sociální demokracii. Jak symbolické pro vládu, v níž dochází ke spojení levice, od stalinistů až po liberální socialisty. A jak ironicky ponižující pro ČSSD! Jenže sociální demokraté propadli politickému masochismu už natolik, že za každé další ponížení od Andreje Babiše či Miloše Zemana ještě poděkují.

2. Politické nebezpečí: Poprvé od Listopadu 1989 se vláda bude opírat o hlasy komunistů. A nejen to. KSČM se podílela na programovém prohlášení vlády, do nějž prosadila svoje priority. Komunisté uplatňují personální požadavky, vláda by např. neměla jejich hlas, kdyby byl ministrem zahraničí sociální demokrat Poche. Ten byl ale odstraněn z cesty. Požadavky komunistů nejen v tomto souzní s prezidentem Zemanem. KSČM dosadí své lidi do státních firem, samozřejmě i na ministerstva a bůhví kam ještě. Toto oni přece umějí. A tak ve chvíli, kdy komunisté dosáhli nejhoršího volebního výsledku ve své historii, se paradoxně stávají součástí faktické vládní moci. Jak nebezpečné to je, ukazují jejich zásahy do zahraniční politiky. Budou blokovat např. spolupráci v bezpečnostních otázkách se západními spojenci. Kdyby nebylo odpovědného přístupu pravice v čele s ODS, která přes urážky od premiéra Babiše dodala potřebné hlasy, nedokázala by nová vládní koalice naše závazky naplnit. Komunisté jsou nebezpeční, polokomunistická vláda taky.

3. Politická neodpovědnost: Vláda vznikla tak, že je neúplná. Jeden ministr tam chybí a co čert nechtěl, zrovna ministr zahraničí. Čertem je v tomto případě shodou okolností prezident. Jeho strategicky zajímavý tah – a tuto schopnost Miloši Zemanovi přiznejme – má pro něj hned několik výhod. Ukázal sílu a o své nominace do vlády nemusel bojovat (např. ministr zemědělství Toman). Znovu o kousek posunul ústavu, protože do vlády jako prezident nemá co mluvit. Ponížil a donutil se sklonit sociální demokracii. Zasel další nedůvěru mezi Babiše a sociální demokraty. A vytvořil si prostor v zahraniční politice, do níž rád zasahuje, i když nemá. Předseda Hamáček by mu sice stejně nedokázal čelit ani na jednom ministerstvu, na dvou židlích se už o to ani nepokusí. Začít vládu bez plnohodnotného ministra zahraničí může v dnešních neklidných časech jen ten, kdo ztratil zbytky politické odpovědnosti. Andrej Babiš a ČSSD ji zjevně nemají.

4. Politický diletantismus: Babišova vláda bude mít místo programového prohlášení úřednický materiál vyšperkovaný několika nekonkrétními sny. Chybí politické cíle, ale i jasné programové body. Navíc je to jen v korekčním režimu upravený dokument jednobarevné vlády ANO. Sociální demokracii to nevadí, prý splňuje její představy. Tomu lze věřit. Směs levicových receptů s obecnými přísliby a dohromady nic – to vyhovuje Andreji Babišovi a odpovídá momentální nabídce ČSSD. Absenci programu nenahradí ani silné osobnosti. Základním kritériem pro výběr ministrů bylo, aby to byli málo známí lidé, jejichž názory nejsou v rozporu s prezidentem Zemanem. Pro problematické příklady nemusíme chodit daleko, ví se o nich, ještě než vláda začala něco dělat. Pokračuje ministr Ťok, který nezvládl mýtný systém a v době dlouhodobého ekonomického růstů postavil nejméně dálnic a silnic. Nováčkem je Taťána Malá, u níž je zpochybňováno snad všechno, od vzdělání až po odbornost. Bezmezná loajalita k Andreji Babišovi je zato určitě nezpochybnitelná. Zda to bude stačit, uvidíme. Většinou nestačí…

5. Úpadek politické kultury: Vládu sestavuje trestně stíhaný premiér. Andrej Babiš navíc kvůli své minulosti žaluje Slovenskou republiku. U premiéra zvláštní shoda nevýhod a rizik, o zpochybnění důvěry v nestrannost procesu nemluvě. Odpovědni jsou ti, kdo ho u moci drží a pomáhají mu. Nejsou to voliči, jak se nám snaží namluvit. Vláda začíná navíc buďto se lží, nebo s porušením ústavy. Není stále jasné, zda premiér navrhl na ministra zahraničí Miroslava Pocheho nebo souběžně Pocheho a Hamáčka, ať si prezident vybere, nebo Pocheho vlastně napoprvé nenavrhl vůbec. Čím více to předsedové Hamáček a Babiš vysvětlují, tím je to divnější. Pokud si prezident určuje, kdo bude ve vládě, nectí ústavu. Pokud mu nejmenovat Pocheho umožnili předsedové koaličních stran, neříkali veřejnosti pravdu. Úpadek politické kultury není jen v polokomunistickém charakteru vlády. Zdá se, že charakterový problém je hlubší.

Premiér Antonín Švehla, když čelil v prosinci 1925 v Národním shromáždění nedůstojnému chování slovenských hlinkovců, německých nacionalistů a československých komunistů, si posteskl: „To, co se tady děje, je paskvil parlamentarismu.“ To, co se děje teď u nás, nepochybně taky. Zase jsou u toho populisté a komunisté. Jenomže tentokrát jsou u vlády. O důvod víc vybudovat silnou politickou alternativu, která České republice nabídne důstojnou a kompetentní vládu. Už tu příští.

---