Letní noc z 11. na 12. července 2018 se nezapíše zlatým písmem do dějin české demokracie. Bude to písmo černé, místy rudé či spíše vyrudlé.

Po devíti měsících má naše země vládu s důvěrou. Součástí vládní koalice jsou poprvé od Listopadu 1989 komunisté. Jejich podíl na moci je zjevný, jeho rozsah neznáme, je předmětem tajné dohody. Vládu sestavil trestně stíhaný premiér, ministerstvo spravedlnosti drží jeho hnutí. Jeden z nejdůležitějších rezortů je neobsazen. V rámci demokratických zemí je nesporně unikátem, že nemáme ministra zahraničí. Na cestě k této vládě ohýbali její protagonisté ústavu a křivili její principy. Prezident držel po měsíce u moci vládu bez důvěry a umožnil Andreji Babišovi dělat, co ho napadlo. Poté zasahoval do sestavování nové vlády způsobem, jež mu nepřísluší.

Výsledkem je polokomunistická vláda. Přinesla mj. sjednocení levice. Paradoxně pod jedním z největších „kapitalistů“ v zemi, s vážnými otazníky nad jeho minulostí i podnikatelskou přítomností. ČSSD místo schopnosti obhajovat demokratické principy a parlamentní demokracii vstoupila do vlády ponížena a jak se zdá i zcela vysílena. Agendu viditelně určuje premiér Babiš s prezidentem Zemanem a komunisty.

Oprávněně by se dalo ještě chvíli pokračovat v líčení toho, kde naše demokracie zčernala či zrudla.  Jenomže chci mluvit o něčem jiném, co nesmíme přehlédnout. O síle demokracie a síle politické alternativy.

V politickém seriálu napsaném pány Babišem a Zemanem je plno absurdit a neobvyklých věcí. Nezvyklé je i to, že nervy nyní ztrácí především vítězný premiér. Nejen během nočního jednání ve Sněmovně, kde, jak sám říká, neunesl diskuzi. Ztrácí trpělivost dokonce i s novináři ze svého svěřenského fondu, které nenechá ani dopovědět otázku. A ztrácí i zbytky důstojnosti, když o překot mediím vypráví směšnou báchorku o tom, že za vládu s komunisty vlastně může ODS. Jsme svědky opravdu podivné oslavy „manažerského vítězství“. Po devíti měsících slaví Andrej Babiš nervozitou, vztekem a ztrátou zábran.

Nervozitu premiéra lze pochopit. Opozice rozhodně nevychází z uplynulých měsíců s prázdnýma rukama. Optimismus ale nelze vystavět na bagatelizaci nebo popírání problémů. Můžeme ho pěstovat jen tak, že si budeme klást realistické cíle v realistickém kontextu. Co si tedy můžeme připsat k dobru?

Za prvé:  Po volbách tvrdili političtí komentátoři i mnohé politické osobnosti minulosti, že standardní politika je rozbitá. Nad všemi prý stojí jeden člověk se svým hnutím, které postupně vše rozvrátí. Vypadalo to jako definitivní vítězství marketingu nad programem a hodnotami. Konec normální, „staromódní“ hodnotové politiky. A také začátek éry bez reálné politické alternativy. Novináři nám kladli v tomto duchu pořád dokola otázku: Kdy přijmete podmínky hnutí ANO a podpoříte jeho vládu?

Po devíti měsících je však zjevné, že se vůči hnutí ANO a jeho sjednocené vládě levice zvedá alternativa. Hnutí ANO nezesílilo, naopak oslabovalo personálně. Naproti tomu ODS i po volbách pokračovala v postupné obnově autority a důvěry. A politický cíl – aby tato vláda byla omezena jediným funkčním obdobím a aby už příště otázka pro voliče byla, zda vládu bude sestavovat ANO, nebo ODS – už nezní jako fikce. Když je něco špatné, je důležité, aby byla připravena politická alternativa. Navzdory pesimismu po volbách je to nyní reálné. Alternativa vyrostla a sílí.

Za druhé: Vláda, která dostala nyní důvěru, mohla vzniknout dříve, třeba hned v lednu. Premiér s prezidentem nyní prosadili jen to, co chtěli už tehdy. K čemu potřebovali ty dlouhé měsíce? Ten čas měl společnost uspat, aby například i podíl komunistů na vládě nevyvolával  pochybnosti. Aby to vypadalo, že nejde o první volbu Andreje Babiše a Miloše Zemana, ale o nějakou vynucenou nepříjemnost.

To se jim ale nepodařilo. Stále je zde přibližně stejný počet lidí, kteří se uspat nenechali, jako je těch, kteří jsou ochotni tento stav tolerovat. Lidé dokonce neváhají vyjít do ulic a dát najevo, co si o premiérovi, prezidentovi a komunistické moci myslí. Snad žádná česká vláda nezískávala důvěru za ohlušujícího pískotu demonstrantů, který bylo přes okna slyšet i do sněmovního sálu.

Za třetí: Jako premiér pokračoval Andrej Babiš v kampani. Sliboval haly, dálnice, tu dotaci, jinde, že bude líp a hlavně každému všechno. Nakonec však byl námi přinucen zformulovat politický cíl: máme na to, abychom patřili mezi nejúspěšnější, nejbezpečnější, nejbohatší a nejsvobodnější země světa. Ano, to je správný a jediný možný cíl. Nevadí, že ho okopíroval ode mně. Nyní máme platformu, na níž budeme programově soutěžit. A rádi. Cíl je to měřitelný, protože jde o kvalitu vzdělání (a ta se dá zhodnotit), stav byrokracie (lze posoudit a změřit), příznivé podnikatelské prostředí (tam patříme k slabším, zlepšení má také měřitelné parametry), bezpečnost občanů (podle jasných kritérií) apod. Z této soutěže už nám nevyklouzne. Bude to stěžejní bitevní pole vlády sjednocené levice a ODS. Rozšířené bitevní pole, abych parafrázoval název jedné skvělé knihy.

Za čtvrté: Navzdory síle a přesile obou koalic – té nyní již vládní, i té méně oficiální, ale po osm měsíců reálné – jsme v poslanecké sněmovně vytvářeli tlak, demaskovali hlasovací koalici ANO s KSČM a SPD a přinášeli na jednání témata, pro která nám lidé dali hlas. Předložili jsme „Opoziční principy – rozumnou alternativu pro Česko“. Definovali jsme tak obsah opoziční politiky. Připravili jsme několik iniciativ, na které musela a bude muset vláda reagovat. Prokázali jsme, že si nemusíme nechat vnutit politický styl hnutí ANO. Naopak. Budou se muset vyrovnávat s naší politikou, která má cíle, program a obsah. Politikou, která má smysl.

Devět měsíců trvalo prezidentu Zemanovi a premiérovi Babišovi, než prosadili svoji polokomunistickou vládu. Od okamžiku, kdy prezident jasně ukázal, že duch ústavy je pro něj až druhořadý, bylo jasné, že tomu nemůžeme zabránit. Myslím však, že jsme za těch devět měsíců pro lepší Česko udělali více, než obě vlády premiéra Babiše. Vystavěli jsme alternativu.

Navzdory silné přesile jsme uhráli remízu. Jak ale víme z právě skončeného mistrovství světa ve fotbale, na remízu se už nehraje. Jdeme do prodloužení. Nevěřte, že jenom jasní favorité vyhrávají. Podívejte se, jak to s mnoha favority na tom mistrovství dopadlo.

---