Už to u nás slyšíme zase, tu obehranou písničku: „Dnešní komunismus není nebezpečný, komunisté už přece žádnou revoluci nechtějí, je to vlastně docela normální demokratická strana. Mají pěkně lidskou tvář, jen se podívejte, dokonce takovou ustaranou a unavenou. Strčte si ten antikomunismus za klobouk, už to není téma.“

Zpívají ji svorně levicoví komentátoři, pro které je omyl typickým životním postojem, ti liberálové, kteří nikdy nepochopí skutečná nebezpečí, a někteří dezorientovaní pravičáci, co došli dialekticky tak napravo, až jsou vlastně najednou vlevo.

Nepřesvědčí nás. Intelektuálská odrhovačka o humánním a demokratickém komunismu zní Evropu už skoro sto let. Dějiny ji opakovaně usvědčují ze lži. A její „zpěváky“ z naivity, utopismu či prodejnosti.

V době vrcholícího stalinského teroru před druhou světovou válkou se z návštěvy Sovětského svazu vraceli nadšení západní spisovatelé, básníci a vědci, aby světu zvěstovali úspěchy bolševiků. Miliony lidí právě umírali v stalinských lágrech nebo v důsledku hladomoru, jenže tito intelektuálové „viděli“ skvělou a spravedlivou společnost, ekonomický rozvoj a světlé zítřky. V poválečném Československu většina voličů uvěřila, že naši komunisté jsou přece „jiní“, že jim jde o sociální spravedlnost a dokonce o demokracii, že s nimi bude lépe. I oni sedli na lep komunistické propagandě, neodhalili mimikry, v nichž komunisté skutečně vynikají. V šedesátých letech zase mnozí věřili tomu, že komunismus může získat „lidskou tvář“, být humánní a demokratický.

Vždycky to dopadlo stejně. Skončilo to násilím, terorem nebo normalizací, likvidací svobod i jakékoli demokracie, ekonomickou devastací, totálním ovládnutím společnosti.

Komunisté se při prosazování svých záměrů řídí slovy, jež jsou připisována Leninovi: „Musíme užít každé válečné lsti, úskoku, mazanosti a nezákonných metod, zatajovat pravdu… Naše hlavní úloha spočívá v šalbě a manévrování!“ Pozoruhodné je, že se najde vždy dost lidí, kteří se jimi nechají ovlivnit a uspat. Jejich skutečné cíle jsou ale zřejmé a neměnné. Jinak by to přece nebyli komunisté!

Na to všechno jsem často myslel v posledních dnech, kdy jsem i po vyslovení důvěry polokomunistické vládě četl komentáře, že se nic strašného neděje, a už rozhodně ne v souvislosti s komunisty v pozici polovičního koaličního partnera, protože oni už nic neznamenají.

Znamenají. Bohužel. Znovu přinejmenším mocenskou sílu. Jejich nová role v české politice je jasná už několik měsíců. Od první povolební tiskové konference prezidenta Zemana a předsedy ANO Babiše. Přes první schůzi poslanecké sněmovny. Od chvíle, kdy bylo zřejmé, že svůj plán mají prezident a premiér mocensky založený právě na KSČM (a taky SPD). Až po trvalou demonstraci tohoto spojenectví vůči všem, kdo by si chtěli myslet, že tento mocenský pakt se dá nějak oslabit nebo rozbít zvenčí. Mimochodem, nedávno analytici ČT24 spočítali, že hlasovací shoda ANO a KSČM v poslanecké sněmovně byla od voleb bezmála osmdesátiprocentní.

Každý, kdo pozorně čte a počítá, si musel všimnout, že od voleb v říjnu minulého roku se již nevedl politický boj nebo mocenská hra s otevřeným koncem. Jediný zápas, o který osm měsíců šlo, byl boj o veřejné mínění – a únavu veřejného mínění.

To byl důvod, proč bylo třeba vládu skládat tak dlouho – bylo třeba něco udělat s veřejným míněním. ODS varovala před volbami, že hnutí ANO se spojí s KSČM a SPD, když budou moci vytvořit většinu. Andrej Babiš to rázně popíral a mnoho médií tuto možnost bagatelizovalo. A tak, aby Andrej Babiš mohl dál snít svůj sen o prakticky neomezeném vlivu na chod státu,  aby veřejnost byla uspaná, aby zapomněla na sliby, aby si postupně zvykla i na účast komunistů v tomto mocenském paktu i na trestně stíhaného premiéra i na odsunutí stranou prakticky všech tváří z billboardů ANO… Bylo třeba těch osmi měsíců, po které se většinu času žádná vláda nesestavovala a Andrej Babiš jenom pořádal propagační zájezdy po republice. Protože kdyby s tím vším dohromady přišli hned po volbách, zhnusení veřejnosti, intelektuálů i politických expertů by bylo mnohem větší.

Kdo nerozumí síle symbolů, nerozumí politice. Kdo podceňuje nebo toleruje výskyt komunistického přesvědčení v dosahu moci, nepoučil se ani z vlastních dějin. Že jsou myšlenky komunistů dnes směšné? Jenže reprezentují pohrdání morálkou, dokonce přímo v centru politiky. Ideologie, které slouží, vždy nejprve přepíše minulost, otráví přítomnost a zmocní se budoucnosti. Vždyť už to (zase) vidíme a slyšíme. Moc jim znovu dává křídla ke lži a ohýbání dějin. Že jsou komunisté slabí, vyhořelí a jejich členové v penzi? Takové jistě nebudou rozmisťovat do státní správy, možná i do bezpečnostních složek, a kdoví kam ještě, protože podmínky této části dohod mezi KSČM a hnutím ANO jsou neveřejné. Ale to najednou už nikoho moc nezajímá.

KSČM dnes jistě nemá sílu náhle změnit politický režim. Má ale novou možnost mocensky ovlivňovat, co se u nás bude dít. A má příležitost znovu vyzkoušet svoji úspěšnou taktiku. Pokolikáté už?

Komunistický básník Miroslav Florian napsal v roce 1990 báseň Podzimní epištola, v níž se „vyrovnává“ s listopadem 1989. Jsou v ní i tyto prorocké či programové verše, které říkají více, než kdejaký současný komunistický manifest: „ Komunisté si nemohou nic lhát. /Čeká je dlouhá, odříkavá směna. /Budoucnost nebyla však poražena. /A naše hvězda do mlh nevytratila se, /tu vždycky spíše rozžal strohý chlad … /Milostný šeřík připne si ji zase. /A slunce přečte hlavní referát.“ Po necelých třiceti letech si hvězdu připjali Miloš Zeman s Andrejem Babišem a všichni ti, kteří komunisty znovu pustili k moci.

Nemohou se ale divit, že všechny nás ani neuspali, ani neunavili. Na „hlavní referát“ nejsme zvědavi. Už ho známe. A prožít znovu ho nechceme. Ani v žádné inovované podobě. Na to se můžete spolehnout.

---