Neuběhlo ani pár dní a druhá Babišova vláda nám o sobě už mnohé řekla. Nesleduje jasné politické cíle, nemá ambiciózní a měřitelný program, není úplná a hlavně – řeší především svoje problémy.

Nová vláda Andreje Babiše je tu necelých pět týdnů, ale mnohá jména jsou už veřejnosti důvěrně známa. Tedy těch, co byli či mohli být jejími členy. Bývalí ministři Malá a Krčál a navrhovaný, ale nejmenovaný ministr Poche jsou nepochybně po pár dnech známější než ministři první Babišovy vlády. Ti ovšem slovy premiéra „pracovali naplno“, demise nedemise. Projížděli republiku a nešetřili sliby a úsměvy. Nestačilo to. Po půl roce vládnutí si na mnohé „špičkové odborníky“ vybrané osobně premiérem vzpomene jen málokdo. Tak schválně: Víte, kdo byl ještě před měsícem ministrem zemědělství?

Zanechme ale politických kvizů, i když se pro prázdninové dny docela hodí. Podobně jako mírně ironický tón předcházejících řádků. Ale opusťme i ten, situace je příliš vážná.

Vláda jmenovaná bez ministra zahraničí (nebo bez ministra vnitra) je jistě českou anomálií. Stejně tak výměna hned dvou ministrů v prvních dnech vlády. Oboje má více příčin. Svědčí to přinejmenším o špatném personálním managementu premiéra a o vytrvalém podceňování významu a role člena vlády. Ministr není „jen“ úředník a dostatečnou kvalifikací není jen loajalita k premiérovi a prezidentovi.

Kauzy Taťány Malé a Petra Krčála vyvolaly diskuzi o kvalitě vysokých škol. Ne zcela oprávněně, ale budiž. Vážně potřebujeme skandály s diplomkami ministrů, abychom se o našem školství bavili?

Vláda se nemá zabývat diplomkami svých členů, ale její povinnosti je přijít s programem, co udělat se vzděláváním našich dětí. Víme přece už pár let, že mají problémy s matematikou, že se snižuje tzv. čtenářská gramotnost. Děti nerady počítají, napsat správně větu je problém a domluvit se cizím jazykem často taky. Víme přece, že máme potíže se středoškolským vzděláváním. Jsou tu zbytečné školy i obory. Že se za posledních pět let neušel ani krok směrem k duálnímu vzdělávání, které jediné může přivést děti k řemeslu. Že státní maturita neplní očekávané funkce a že si nejsme jisti, jestli povinná matematika to ještě nezhorší. Víme přece, že máme příliš mnoho studentů ve vyšších stupních vysokoškolského studia. K tomu nepotřebujeme kauzu opsaných diplomek.

Od vládní koalice má přijít návrh řešení, konkrétní program, jak vzdělání zlepšovat. I kdybych s ním ideově nesouhlasil, což je u levicové vlády pravděpodobné, bylo by aspoň o čem diskutovat. Takto se musíme bavit o tom, co kdo opsal a necitoval. To je ale morální problém členů vlády, ne hlavní problém českého školství. Ty jsou jinde a kdo chce vládnout, musí je znát a vědět, co s nimi udělá.

Příklady vládní bezradnosti vidíme kolem sebe každý den. I ve zdánlivých maličkostech. Když jezdíme po dálnicích, které nejsou většinou žádnými skutečnými dálnicemi (dopravní a investiční politika Babišových vlád je na samostatný text), sledujeme stále u krajnice billboardy se státní vlajkou. Skoro rok přitom platí zákon, že tam žádné billboardy a reklamní tabule být nesmějí. To bylo řečí o bezpečnosti řidičů! Víte, kdo je zodpovědný za jejich odstranění? Ministerstvo dopravy, kde už čtyři roky sedí ministr Ťok. Slyšíme od něj, jak je to právně složité, že to mají udělat samy reklamní agentury a kdovíjaké výmluvy. Co ale vidí občané? Stát, který není schopen vymoci a zařídit ani po roce tak jednoduchou věc, která má prý zásadní význam pro naši bezpečnost. Tak k čemu ten stát je, když se ani o toto nedokáže postarat? řekne si leckdo. Dokonce se panu ministrovi nabídli motorkáři, že ty cedule odstraní. Na to Dan Ťok ale nepřistoupí. Je to právně složité, bůhví, co by z toho bylo.

Jiný příklad vládního alibismu zaznívá hned na úvod z ministerstva průmyslu a obchodu. Nová paní ministryně dříve nesouhlasila s omezením prodejní doby o svátcích. Jenže když je ve funkci, tak už ví, že do legislativního procesu teď zasahovat „nemá smysl“. Čeká se na soud. Anebo by prý mohl přijít na stůl pěkný „kompromis“. O prodejní době by rozhodovaly kraje a vyjednávali by to odboráři na „úrovni kolektivních smluv“. To by tedy bylo něco! Kde je kdy otevřeno, by nevěděl už vůbec nikdo, ani samotné obchody. Stát se takto nemůže chovat, něco způsobit, pak dát ruce pryč a nechat to řešit jiné.

Mnohé zneklidňuje vládní neodpovědnost v oblasti rozpočtu. V době dlouhodobého ekonomického růstu, zvyšujících se příjmů a neobvykle příznivých makroekonomických dat plánuje vláda rozpočet s deficitem 50 miliard Kč. Už i levicový prezident povytahuje obočí. Je to neodpovědné, nekompetentní, pro budoucnost nebezpečné. Příjmy státu rostou, výdaje ale ještě více.  Zdá se, že lidé kolem premiéra Babiše neumějí hospodařit.

Nemusíme se obávat, umějí. Podle Hospodářských novin získal loni koncern Agrofert na dotacích „rekordních 2,1 miliard korun“ a na dani z přijmu zaplatil ve stejném období 739 milionů. To je pěkně pozitivní bilance. Tak vidíte, že to jde.

Vládu tu ale nemáme proto, aby si řešila hlavně svoje problémy, úkolovala a doslova otravovala všechny kolem, ale sama přitom neplnila své povinnosti. Nemáme ji tu proto, aby s veřejnou podporou dobře hospodařil jeden soukromý podnik. Nemáme ji tu ani proto, aby nám na každý skutečný problém alibisticky řekla, že to má řešit někdo jiný.

Od vlády oprávněně očekáváme stanovení politických cílů, jasný program směřování státu. Hájení našich zájmů, zajištění bezpečnosti, odpovědné hospodaření, vybudování infrastruktur, tedy všechno to, co nemohu zajistit sebeaktivnější jednotlivci.

Druhá vláda Andreje Babiše je – sotva vznikla – označována různými přívlastky. Polokomunistická, neuplná. Možná by snesla i přídavné jméno „soběstačná“. Stačí si sama, vytváří si sama problémy, zemi nepotřebuje a její problémy neřeší. Jenomže ono je to naopak. Vládu, která nepotřebuje svou zemi, nepotřebuje především vlastní země. „Soběstačná“ vláda je zbytečná.

---