Analytik evropské legislativy Ondřej Krutílek každý měsíc pročítá stovky unijních tiskovek, abyste to nemuseli dělat sami. Vše důležité pak skončí v jeho pravidelném EU Radaru. Pravý břeh se ptá na několik zajímavostí ze srpnového vydání.

Okurková sezóna se v srpnu nevyhnula ani Evropě. Dnešní minirozhovor bych proto rád věnoval vyjasnění termínů, které se v Radaru často objevují. Tím prvním jsou Europionýři. Čemu říkáš Europionýr a proč to existuje?

Europionýr říkám Evropskému sboru solidarity, iniciativě Evropské komise na zapojení mladých lidí mezi 18 a 30 lety do dobrovolnických aktivit napříč EU. Ten pojem není můj, kdesi jsem na něj narazil, ale přišel mi docela trefný. Aby mi bylo rozuměno: nemám vůbec nic proti dobrovolnictví, ale mám problém s tím, že s iniciativou přichází EU. Já její roli vidím primárně v usnadňování spolupráce mezi členskými státy – v Berlaymontu, sídle Evropské komise, by se bez států naopak velmi rádi obešli a ještě suplovali jejich paternalistickou roli. Evropský sbor solidarity je jedním z výrazů této tendence. A to mi vadí.

Další termín, který často používáš, jsou stakeholdeři. Ti už tak negativní nádech nemají. Obecně to osoby, které drží akcie nebo mají své zájmy v nějaké společnosti. Jak ale chápat jejich roli v EU?

Stakeholdeři jsou – stejně ošklivě řečeno – zainteresovaní aktéři (držitelé akcií jsou spíš shareholdeři). Jde o ty, kteří jsou nebo mohou být dotčeni rozhodnutími na úrovni EU a mají zájem jejich výslednou podobu změnit k obrazu svému. EU poskytuje relativně dost možností, jak zasáhnout do rozhodovacího procesu, je ale třeba vědět jak. Pominu-li nadnárodní společnosti, je v Česku bohužel jen málo těch, kteří si uvědomují, že EU je jen další kolbiště prosazování zájmů, a pak jsou tím, co z „Bruselu“ přichází, v lepším případě překvapeni, v horším případě znechuceni. Lze pochopit, že to nedochází například malým a středním podnikatelům – ti mají co dělat, aby vůbec přežili –, ale že to často nepobírá ani vláda, je po čtrnácti letech členství fakt tristní.

Z tvých postřehů vyplývá, že EU je celkem aktivním hráčem v oblasti humanitární pomoci. V srpnu třeba poslala peníze na nápravu škod po monzunech v jihovýchodní Asii a investovala peníze do metra v Bogotě. Obecně: Dělá to racionálně? Má nějak definované priority a strategické oblasti?

Nebudu tvrdit, že jsem bůhvíjaký odborník na vnější vztahy EU. Jejich konkrétní naplňování ale tradičně ovlivňují především dvě skutečnosti. Zaprvé, že řada starších členských států má za sebou koloniální minulost, což do svých aktivit promítalo už někdejší ES. Zadruhé, že Brusel trpí komplexem z toho, že EU je hospodářským gigantem, ale v mezinárodní politice je spíš pro smích. Výsledkem je to, že EU se různými způsoby snaží vyplňovat různé niky, a získávat si tak respekt partnerů. Někdy to zafunguje, někdy ne. (Čímž nijak nesnižuji to, že reálné peníze nebo materiál mohou na místě skutečně pomoci.)

Ptal se Petr Dvořák.

---