O obraně politických institucí a salonním populismu alternativní pravice

V poslední době přišlo do módy kritizovat liberální demokracii. V České republice tento prapor uchopil exprezident a někdejší zakladatel novodobé české pravicové politiky Václav Klaus, jenž se svým institutem po nejrůznějších ideových peripetiích dospěl k jakési měkké variantě alternativní pravice (alt-right). Jeho institut nedávno představil text Obrana demokracie před liberální demokracií, v němž uvádí, že „politický, intelektuální i mediální establishment […] si přisvojil dnes módní koncept tzv. liberální demokracie [a] prohlašuje jej za jediný správný“. Stejně jako jeho zahraniční vzory i IVK je přesvědčen, že je třeba tomu učinit přítrž a vrátit se k demokracii standardní (tj. bez přívlastků).

Klausův manifest mě inspiroval k tomu, abych shrnul svou dosavadní zkušenost s kritiky liberální demokracie, kteří o sobě prohlašují, že jsou napravo, a odpověděl na jejich východiska jako umírněný konzervativec. Nepíšu tedy o Václavu Klausovi proto, že by měl na kritiku liberální demokracie monopol či jen regionální práva, ale proto, že v naší zemi aktuálně téma přístupně a prakticky ilustruje. A já jsem s ním v lecčem zajedno, ale v mnohém s ním nesouhlasím.

Zmatení pojmů

První věc, kterou považuji za nešťastnou, je volné zacházení s termíny. Když IVK uvádí, že „demokracie je vládou většiny (respektující celek a adekvátním způsobem respektující existenci nejrůznějších menšin)“, cituje ve skutečnosti minimalistickou definici liberální demokracie, ačkoli předstírá, že to neví. Druhá část jeho úvodního vymezení – „liberální demokracie je společenstvím menšin, které žádný respekt k celku, jehož jsou součástí, nemají, které tvrdě prosazují a hájí své skupinové zájmy, které se tomuto celku dokonce často vysmívají“ – je pak jednoduše pošetilá. Liberální demokracie dále určitě není protikladem demokracie parlamentní, jak manifest uvádí. Parlamentní demokracie je protikladem demokracie prezidentské, liberální demokracie pak dejme tomu demokracie neliberální, pokud takovou kategorii vnímáte jako smysluplnou.

Mnohem větší pozornost než Klausovo posouvání významu dobře zavedených pojmů si však zaslouží jeho uměle nafouknutá dichotomie mezi samotnými koncepty demokracie a liberální demokracie. Vzhledem k rozsahu textu a naléhavosti použité argumentace si přitom nemyslím, že jde o pouhou tradiční zálibu v neologismech a vlastně značně progresivním nakládání s jazykem obecně, kterým se Václav Klaus dlouhodobě vyznačuje.

Liberálnědemokratické instituce jsou naším společným dědictvím, které stojí za to bránit.

IVK především píše: „Pojem ‚liberální demokracie‘ není neutrálním politologickým termínem, stal se v současnosti propagandistickým heslem.“ Jenže on to neutrální politologický termín je. Liberální demokracie znamená jen to, že občané kromě vlivu na výběr vládnoucích mají svá občanská práva a že žijí v právním státě, který tato práva garantuje. Když žijete v liberální demokracii, máte třeba právo shromažďovací, právo spolčovací, právo na majetek a právo svobody slova, abyste se mohli sejít, založit si institut, koupit si zámek a pak z něj šířit moudra. Proto tedy nechápejme jako sarkasmus, že „nic lepšího [údajně] neexistuje a ani existovat nemůže“.

Klausem protežovaná demokracie bez přívlastků naopak sama o sobě moc neznamená, protože se do ní vejde téměř vše. Lidovláda bez kontextu je vyprázdněný pojem, pokud o ní nevíme nic bližšího. A ovšemže i o Klausově verzi demokracie můžeme říci, že může fungovat jako propagandistické heslo, a i ona byla v dějinách samozřejmě častokrát zneužita. Některé zcela jistě neliberální autokratické, totalitní a posttotalitní režimy třeba dlouhodobě vynakládají obří úsilí na to, aby byly považovány za formální demokracie, protože občanům (s přivřenýma očima) přiznávají jakési základní volební právo.

Také proto možná Češi před třiceti lety ve skutečnosti toužili po demokracii liberální, nikoli po demokracii bez přívlastků, jak uvádí IVK, byť přirozeně nebyli zvyklí v těchto pojmech uvažovat. Podstatná část úsilí o demokratizaci Československa byla právě snahou o liberalizaci, minimálně když část občanů požadovala vývoj směrem k liberálním svobodám, alespoň v podobě dodržování závazků z KBSE z roku 1976.

Instituce versus agenda

Politické společenství má právo volby. Pokud už nechceme liberální demokracii, můžeme si zvolit něco na způsob demokracie redukované na výběr vládnoucích, kteří nejsou omezeni dostatečnými mantinely a pojistkami. Takovým režimem bylo třeba Mečiarovo Slovensko. I dnes by se našla dlouhá řádka příkladů. Doufám ale, že nás mezi ně žádný jakkoli nonkonformní politický hráč, kterému neschází zdravý rozum, netouží zatáhnout. A že si většina z nás uvědomuje, jak zásadní krok stranou z našich historických tradic by to byl.

Liberálnědemokratické instituce jsou naším společným dědictvím, které stojí za to bránit. Domnívám se, že patříme mezi ty šťastné země, kde politici zpravidla chápou, že vytvářejí a uvádějí v život pravidla pro všechny občany a zodpovídají se i těm, kdo je nevolili. Protože vláda, která to nedělá, je z definice špatná. (To jsem neopsal z žádné učebnice progresivismu pro menšiny, to tvrdí jeden z největších současných konzervativních myslitelů Sir Roger Scruton.) V tomto duchu je vlastně důležitější mít liberální republiku (či konstituční monarchii) než „čistou“ demokracii, kde jednou za čas hlasujete ve volbách a pak se děj vůle boží. Tento princip najdeme v konstituci všech těch nejstarších a nejstabilnějších demokratických států. (Proto liberální demokracie není produktem postmoderní éry, jak leckterý kritik tvrdí.) Negativní pravidla se tak stávají minimálně stejně důležitým atributem svobodné společnosti jako pozitivní pravidla, která zajišťují podíl občanů na moci.

Náš politický boj přece nemusí být výběr mezi hypotetickou čistou demokracií a její progresivistickou karikaturou, jak se odpůrci liberální demokracie snaží tvrdit.

Věřím nicméně, že to nejsou občanská práva a pojistky, co (I)VK irituje. Vadí mu nejspíš to, že se někdo pokouší posouvat význam či snad emocionální náboj tohoto neutrálního politologického konceptu. Klaus se však dopouští zcela zbytečného přešlapu tím, že míchá dohromady rovinu politických institucí (polity) a politické agendy (policy). A právě toto zmatení – politické instituce, pravidla, zděděné principy versus program, který by v jejich rámci někdo rád prosadil – se ke škodě věci stává základem veškeré argumentace Klausova manifestu – ač v dílčích aspektech, odhlédneme-li od jeho vratkých základů, přináší nejeden platný postřeh.

Myšlenka, že je liberální demokracie inherentně progresivistická, je na hranici konspiračního myšlení. Není nijak historicky determinováno, že civilizace, která se hlásí k liberální demokracii, má povinnost posouvat se vstříc právům n-té generace. Ano, některé progresivistické politické síly si myslí, že tomu tak je, a společným úkolem konzervativců je přesvědčit je, že se mýlí, že existuje rozdíl mezi veřejnou a soukromou sférou, že stát nesmí být všude, že ideologii je třeba vykázat do patřičných mezí. (Zrovna teď máme velkou šanci uspět, protože generace obránců základů civilizace se přirozeně střídají s generacemi zpochybňovatelů a posouvačů hranic – a kyvadlo se dost možná přirozeně vrací zpět ke zdravému rozumu.) Někdy při tom přesvědčování prohrajeme, ale neznamená to automaticky znevěrohodnění liberální demokracie jako takové. Nevylévejme s vaničkou i dítě.

Náš politický boj přece nemusí být výběr mezi hypotetickou čistou demokracií a její progresivistickou karikaturou, jak se odpůrci liberální demokracie snaží tvrdit. To je falešné dilema, klasický trik, jak odvést pozornost žádoucím směrem. Můžeme přece usilovat o zachování cenných výdobytků liberální demokracie, a vedle toho také o její patřičnou hodnotovou náplň. Pokud tedy operujeme se skutečnými termíny, a ne jejich perverzí nebo s tím, co si do nich nejrůznější síly promítají.

Pravice a její třídní boj

Není už snad dnes politického komentáře, který by opomněl zmínit, že se řítíme do pekel, kam nás nasměrovaly liberální, evropské či západní elity. A Klausův manifest není výjimkou. Tato figura však za poslední roky zaznamenala takovou inflaci, že po mém soudu ztratila jakoukoli relevanci a stalo se z ní klišé, které se snaží svět malovat jednodušší, než ve skutečnosti je. Zarážející je, že si nikdo nevšímá aspektu třídního boje, který se v ní skrývá. Dejme proto pozor, abychom pro samé očišťování společnosti nezapomněli na to, že lidé, mají-li bohatnout a těšit se svobodě, se bez skutečných elit neobejdou. Aby lid spolu s těmi méně užitečnými eurokraty v zápalu nadšení nevyhnal i eurokraty prospěšné, a s nimi třeba rovnou nějaké soudce, vědce, lékaře…

IVK i mnozí další se snaží namluvit lidem, že existuje cosi jako monolitický establishment prosazující konkrétní škodlivou sadu zájmů. Skutečný svět je ale složitější: součástí českého establishmentu (či politických elit, chcete-li) jsou nejen lidé jako Stropnický mladší, ale i lidé jako Klaus mladší. V Evropě nejen Verhofstadt, ale i Legutko. Za oceánem nejen tragikomičtí Trudeauové, ale i skvělí muži, jako byl právě zesnulý senátor McCain. Zkrátka, existují lidé s dobrými nápady, lidé se špatnými nápady i lidé, jejichž nápady jsou nebezpečné. A světe div se, všechny často najdeme v establishmentu.

IVK i mnozí další se snaží namluvit lidem, že existuje cosi jako monolitický establishment prosazující konkrétní škodlivou sadu zájmů. Skutečný svět je ale složitější.

Zjednodušování světa jde ruku v ruce s extremistickým a šablonovitým myšlením, které je příznačné hned pro několik táborů v současné politické debatě. Jak pro některé pomýlené progresivisty, tak pro řadu jejich nejhlasitějších odpůrců. Ti, kdo celé dny řeší abstraktní filozofická a politická témata, tak cítí jako své poslání nutit normálního člověka k tomu, aby si vybral z omezeného množství extrémů a se svou volbou se absolutně ztotožnil (další marxistická stopa). Platí to i pro kategorie, které jsou konstruované naprosto uměle a které nemohou mít jiný smysl než zakrýt nějaké obskurní politické cíle. Každý si tak prý musí vybrat, jestli bude xenofobní měšťák hltající zprávy na TV Prima, nebo queer vegan cyklista vítač. Nic mezi tím jako by neexistovalo. Veškeré tyto pozice jsou pak ještě umocněny příklonem k infantilní a hysterické politické komunikaci, která vychází vstříc zmateným uživatelům Facebooku, nikoli zodpovědným voličům, a jejímž prostředkem i cílem jsou emoce, nikoli program.

Nemůžu se zbavit podezření, že to je virus, který do českého diskursu (možná nechtěně, kdo ví) před lety pomohl zanést právě Václav Klaus. Ten, kdo s gustem poučoval veřejnost o tom, co je přípustné jíst (steak, nikoli salát), jaký obsah CO2 má balená voda, která z vás udělá rudého teroristu (zanedbatelný), a jaké sportovní vybavení pro překonání sjezdovky je nelevicové (nesnowboard). Pozoruhodná intelektuální evoluce nynějšího zastánce obyčejných lidí proti povýšeným elitám.

Nepřítel nepřítele

Potkal jsem v poslední době vícero evropských „alternativních pravičáků“, kteří se navzájem neshodli téměř na ničem, lišili se ve východiscích i prioritách, ale jedna věc jim byla pozoruhodně společná: přesvědčení, že je třeba pomáhat Rusku. Nevím proč, člověk by řekl, že Rusko je dost velké na to, aby si pomohlo samo. Ale dejme tomu, že jsem měl smůlu na společnost a většina rozhněvaných pravičáků se o Rusko tolik nezajímá a má na srdci jen to, aby zamezili dominanci škodlivého progresivismu na Západě. I pokud je toto pravda, mám pocit, že tento podle všeho dobrý cíl chtějí nastolit vysloveně špatnými prostředky, a sice pomocí populistického chaosu. Nebo jsou k antisystémovým populistům minimálně velmi, velmi vstřícní. Skoro jako by tak usilovně utíkali před jedním nepřítelem, až vběhnou do náruče toho druhého.

Proč je to nesmysl? Alternativní pravičáci se tím dostávají do paradoxní pozice salonních populistů. V 60. a 70. letech salonní marxisté v bezpečí svých pařížských kaváren bojovali za věc světového komunismu a jeho přešlapy omlouvali s poukazem na klišé o létajících třískách, bez kterých nelze pokácet les, nebo rozbitých vejcích, bez kterých nevznikne kýžená omeleta dost velká pro všechny. A stejně tak dnešní salonní populisté v luxusu a bezpečí horlivě tweetují za věc jakési lidové revoluce.

A důsledky jsou podobné: tehdejší levicoví intelektuálové logicky nemohli pomoct abstraktní, čistě teoretické ideji komunismu, ale jen těm, kdo si tuto ideu přivlastnili ve skutečném světě. Tak se třeba stalo, že pro nemálo z nich byly vojenské akce SSSR ve druhém světě jen nutným zlem, smutnými epizodami v zemích, které bylo nutno obětovat ve vyšším zájmu. A stejně tak dnešní intelektuálové na alternativní pravici nemohou udělat nic pro čistě teoretickou čistou lidovládu, ale prakticky jen umetají cestu konkrétním politickým podnikatelům, jimž se vlivem historických okolností podařilo osedlat nenávist a přivlastnit si část její energie. V realitě jí ale pouze maskují svůj vlastní byznys.

Toto není debata o tom, jak by politické strany měly reagovat na posuny v současné politické komunikaci. Je naprosto legitimní bavit se o stylu a konvencích, o tom, jaká strategie komunikace s občany je správná a kde třeba politici zaspali. Jde mi o to, abychom si uvědomili, že ne každý, kdo momentálně kritizuje podobné společenské problémy, je nutně tím správným spojencem. A klíčové kritérium, jak spojence a soupeře rozlišit, jsou jejich konečné politické cíle.

V 60. a 70. letech salonní marxisté v bezpečí svých pařížských kaváren bojovali za věc světového komunismu. A stejně tak dnešní salonní populisté v luxusu a bezpečí horlivě tweetují za věc jakési lidové revoluce.

Vezměte si český příklad: tuzemské populistické síly nejsou ty, které by se snad nekonvenčními prostředky zasazovaly o zájmy lidí. Jak Andrej Babiš, tak Tomio Okamura jsou krystalické příklady byznysmenů, pro které je politika pouhým pokračováním byznysu jinými prostředky. Lid, který podle antisystémových populistů a alternativních pravičáků touží po tom, aby vládl sám, vkládá svou moc do rukou bossů, kteří žijí nesrovnatelně odlišnými problémy a v nepředstavitelně odlišných podmínkách než obyčejní lidé a ze svých zisků nevyplácejí žádné dividendy.

Ano, mohli bychom si třeba myslet, že Václav Klaus jen vítá populismus jako princip, že má na mysli obranu evropských politiků, kterým se nálepka populisty někdy dává z pohodlnosti, protože říkají něco nepříjemného. Ale tak to není, Václav Klaus podporuje antisystémový populismus per se, třeba když schvaluje kandidaturu svého blízkého kolegy Jakla za stranu Tomia Okamury, jehož motivy a politickou historii není třeba blíže připomínat.

Antisystémový populismus se snaží dát národu morální rozměr, který v důsledku vylučuje účinnou opozici, vylučuje zpochybnění vládnoucí moci. Konzervativec podle mého musí bránit společnost před tím, aby v ní zanikla možnost kritizovat, postavit alternativu, postavit se moci. Česká republika v roce 2018 ostatně dává velmi dobrý příklad, proč je tato otázka neustále aktuální. Proto si západní civilizace v průběhu staletí vytvořila instituce, které zajišťují vyvažování moci. Z permanentního napětí mezi příliš rigidním řádem a příliš nebezpečným chaosem vzniklo ekvilibrium, v jehož středu stojí princip pluralismu (skutečného dostředivého pluralismu zájmů, který velký politolog Giovanni Sartori staví do opozice s destruktivním multikulturalismem). Možná funguje nedokonale, protože závisí na lidech. Nikdo ale nedokáže říct, co se stane, až budou největší nepřátelé liberální demokracie tak silní, aby tento nedokonalý, ale přesto nesmírně cenný systém nahradili svou mytickou čistou demokracií snů.

Obrana umírněného konzervatismu

Sázka na destrukci liberální demokracie ještě nikdy nikomu mír a prosperitu nepřinesla. Člověk nemusí být nutně umírněný konzervativec, aby věděl, co snaha o rychlé vybudování ráje na zemi obvykle přináší a jak takové revoluce nakonec požírají své strůjce. Těm, kdo se těší na konec liberální demokracie, by se tak mohlo snadno stát, že sami zaplatí za očištění, po němž teď volají. Nebudeme si nic nalhávat, ve skutečnosti by se našlo nejedno kritérium, podle kterého je Václav Klaus či Tomio Okamura v jasné menšině vůči průměrnému Čechovi, a ochrana poskytovaná liberálnědemokratickými institucemi by se jim tak mohla hodit.

Jak z toho ven? IVK prohlašuje: „Pokrokáři se vždy snažili svět změnit. My chceme jeho v minulosti osvědčenou, stále oslabovanou podobu vrátit zpátky a respektovat.“ Tak se mi zdá, že já vlastně chci totéž. Ale počkat: chci totéž, ale s jedním kvintesenciálním rozdílem. Konzervativec ve mně chápe, že musí bránit společnost před dvěma stejně nebezpečnými zly – absolutním řádem (v podobě dogmatu, jediného přípustného názoru, dnes třeba v podobě často absurdní progresivní kultury), ale také před absolutním chaosem (v podobě revolučního násilí či snad pouze destrukce hodnot, kterou přinesou antisystémoví populisté, když jim dáme dostatečnou příležitost). Té v minulosti osvědčené podoby dosáhneme drobnou prací v otevřených konzervativních stranách, které budou oslovovat občany a efektivně artikulovat jejich zájmy. A nesmí se toho samozřejmě bát, jinak opravdu zbytečně dávají prostor někomu jinému. To je jedna z věcí, ve kterých má Klausův manifest pravdu.

Konzervativec ve mně chápe, že musí bránit společnost před dvěma stejně nebezpečnými zly – absolutním řádem, ale také před absolutním chaosem.

Konzervativci v historii udělali několik zásadních chyb, když si nechali ukrást pojmy, ke kterým z logiky věci mají co říci. Bojuje se i o dědictví klasického liberalismu. Neexistuje jen ten levicový, infantilní liberalismus skupinových práv, je tu přece i ten cenný originál, kterému jde o osobní svobodu a ostražitost vůči případné státní zvůli. A souvisí to i s konceptem liberální demokracie, protože někteří si liberální konstituci automaticky spojují se současným levicovým liberalismem coby specifickou politickou agendou (nebo se tváří, že je to totéž). „Alternativní pravičáci“ se ale rozhodli nebojovat a vyhlížet raději nějakého deum ex machina, a tak liberální demokracii, to cenné dědictví Západu, zapřeli a servírují ji progresivistům na zlatém podnose. A přitom k ní mají tolik co říci!

Nakonec i IVK píše, že „spojení těchto dvou slov – v tom významu, jak je to chápáno dnes,“ považuje za „mimořádně nepěkné“. Tak s tím něco dělejme! Řešení je standardními politickými prostředky neustále bojovat o tradiční definici pojmu liberální demokracie, ale i ostatních klíčových pojmů, které se s výkonem moci ve svobodné společnosti pojí. Přivlastňuje si liberální demokracii progresivní lobby? Dokažme, že se mýlí. Působí to dojmem, že se kritici možná cítí moc slabí na to, aby o toto zásadní dědictví bojovali standardními prostředky (politické strany, program, diskuse), a proto chtějí spláchnout úplně všechno.

Diskutujme jako konzervativci s těmi, jejichž požadavky jsou absurdní, nabídněme alternativu, ukažme, jaká podoba státu dává největší smysl, ale nebořme kvůli tomu i to, co funguje. Protože konzervativec je po mém soudu skeptik a antirevolucionář. Antisystémový populista ne. Ten přemýšlí marxistickou optikou třídního boje, odmítá to, co činí politiku politikou, a chaos s nejistými výsledky je mu milejší než pomalá, ale zato mnohem bezpečnější evoluce.

Umírněný konzervativec chápe, že jsme něco nechali zajít příliš daleko, ale jeho instinkt mu říká, že řešení není všechno zničit a začít od nuly. Nikdy přece nebylo.

Článek naleznete v revue Kontexty 4/2018, která právě vychází.

---