Michal Kašpárek obdařil čtenáře Finmagu teorií, podle níž jsou rozdíly mezi ANO a ODS spíše symbolické než ideologické. Zdá se však, že ho vedla logika „Nemám rád ANO, nemám rád ODS. Nemám rád Babiše, nemám rád Klause. Takže jsou vlastně jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet“. Aby tuto argumentační linii udržel, postavil si ukázkového strawmana (nebo spíše strawparty) a nelítostně ho rozdrtil. Reálná ODS je ale úplně jiná, tím spíše, bavíme-li se o roku 2018.

Svou metodu Kašpárek velmi okatě demonstruje hned v prvním odstavci. ODS kampaň do Sněmovny ani obecních zastupitelstev rozhodně nepostavila na antibabišovské rétorice. Řada komentátorů ODS naopak tepala za to, že dostatečně důrazně nevylučuje vládní koalici s ANO a že si prý nechává otevřená vrátka ke vstupu do vlády. Místo toho je ODS nejvýraznější a nejsilnější opoziční stranou a ve vládě s ANO je partaj, která nikdy, ale opravdu nikdy nevstoupí do vlády vedené trestně stíhaným premiérem.

Podobnost čistě povrchní

Ani další autorova argumentace neobstojí. Nejde zdaleka jen o faktický lapsus, že písnička od Kabátů „Vašku, ty jsi prima chlap“, kterou hokejisté v roce 1996 skutečně zpívali krátce po příchodu Václava Klause do šatny, původně nebyla určena tehdejšímu předsedovi vlády, nýbrž kustodovi Václavu Šaškovi.

Podstatnější je to, že Václav Klaus ODS nikdy nevlastnil, a i když míval v řadách poslaneckého klubu i členské základny svůj bezvýhradný fanklub, nikdy nevyžadoval, aby se strana chovala jako fanynky Beatles na začátku koncertu. Naopak se (zejména ve svém první funkčním období) obklopoval lidmi, kteří s ním sice v principiálních záležitostech souzněli, ale nebáli se mu otevřeně říci (a kompetentně vyargumentovat) vlastní názor. Těžko si představit, že by Andrej Babiš strpěl takového místopředsedu, jako byl Josef Zieleniec (místopředseda ODS v letech 1991–1997). Nebo že by dokonce akceptoval, aby takový místopředseda na kongresu přes jeho odpor prosadil, aby se vytvořil dlouhodobý programový dokument.

Pokud někdo připomíná veřejné projevy loajality Václavu Klausovi a srovnává je s obdobným nadšením vůči Andreji Babišovi, cíleně ignoruje fakt, že zejména na začátku 90. let byl úplně stejně přijímán Václav Havel a v době první republiky s nesrovnatelnou úrovní devótnosti TGM (ale obdobně i Edvard Beneš poté, co se stal prezidentem). Současná míra cynismu a negativismu vůči vrcholným ústavním činitelům ve velké části společnosti je tedy spíše historickou výjimkou než pravidlem, jakkoli je takový postoj zasloužený.

Je také namístě poukázat na drobný detail, že Václav Klaus na ODS nikdy neměl takovou ekonomickou páku, jako má Andrej Babiš prostřednictvím půjček na ANO. Když Klaus v roce 1997 porazil Jana Rumla poměrem 227:73, vyhrál férově, protože demokraticky zvolení delegáti kongresu byli přesvědčeni, že dělají to nejlepší pro ODS. Andrej Babiš oproti tomu může permanentně kontrolovat ANO hrozbou „tak mi neprodleně vraťte těch pár set milionů, co jsem vám půjčil“. Rozdíly ve vnitřním fungování obou stran jsou již zjevně pod Kašpárkovu rozlišovací schopnost. Ani v době nejurputnější loajality Václavu Klausovi ve stanovách ODS nikdy neexistovalo ustanovení, které by předsedovi de facto umožňovalo sestavovat kandidátky dle vlastního uvážení.

Léčba Babišem

Kontakt komentáře s realitou příliš nevylepší ani fast forward do současnosti. Vrcholnou hodnotou ODS i ANO je prý ekonomický úspěch. Kdyby se autor podíval na web ODS, první věty na stránce O nás znějí: „ODS je liberálněkonzervativní stranou navazující na tradice evropské křesťanské civilizace, na humanitní a demokratický odkaz první republiky a na zkušenosti západních demokracií. Ve svém programu proto prosazujeme svobodu jednotlivce, vládu práva a volný trh, který je nejlepším předpokladem všeobecné prosperity. Stejně tak se zasazujeme o standardní fungování liberální demokracie západního typu.“ Dovozovat z těchto vět absenci hodnotového zakotvení vyžaduje skutečně cílevědomou selektivní slepotu.

I zmiňované neliberální kroky ODS (kamery v lihovarech anebo diskutabilní propagační kampaň Ryba domácí) prokazují pravý opak. Zatímco u ODS to byla uvnitř strany hojně kritizovaná selhání, a tedy spíše výjimky, které potvrzují pravidlo, pro Babišovo ANO jsou EET, kontrolní hlášení či bezhlavě používané zajišťovací příkazy klíčovými součástmi jeho politického DNA.

I já jsem si tímto textem budoval půdu pro pár poznámek:

• Při hledání příčin, proč má Babiš v průzkumech dlouhodobě cca. 30 %, nepomůže vzpomínání na dobu, kdy Igor Chaun natočil Léčbu Klausem. Mnohem relevantnější jsou vzpomínky na volby, v nichž Jiří Paroubek získal pro ČSSD 32,3 % hlasů a KSČM 12,8 %. Jejich příznivci jsou dnes voliči současné vládní kvazikoalice, tedy ANO, SPD, KSČM a ČSSD. Rozdělení společnosti, které je v posledním průzkumu prakticky přesně 50:50, se tedy nezrodilo vznikem ANO ani zvolením Miloše Zemana prezidentem, má mnohem hlubší kořeny.
• To, že je ANO strana řízená shora, znamená, že tak zůstane napořád. Kvůli rozsáhlému personálnímu propojení ANO s Agrofertem, kvůli půjčkám Andreje Babiše ANO, kvůli stálému prohlubování kompromitace (kdo hájil Babiše v jeho kauzách Čapí hnízdo / dotace, Čapí hnízdo / falešné faktury za reklamu, korunové dluhopisy, Přibyl, střet zájmů vůči EU, Krym atd., těžko může ucuknout při další, horší kauze). Příznakem této skutečnosti je i postupná eliminace představitelů ANO zatížených alespoň tu a tam handicapem samostatného myšlení (Zlatuška, Telička, Stropnický, Pelikán) a jejich nahrazení šedými vykonavateli majitelovy vůle.
• Pokud připustíme, že je střet ANO a ODS spíš hluboce hodnotový než symbolický, může být podnětnější vnímat dělící čáru (samozřejmě jen jednu z několika) mezi tím, že stát ví nejlépe, co je pro občany dobré a co je žádoucí prosazovat i za cenu značného sociálního inženýrství (velké agropodniky dobré, malí sedláci špatní, obchodní řetězce dobré, malé obchůdky špatné), a tím, že se po něm chce i šíření jiných ideálů, než je efektivita. A v tom jsou tedy ANO a ODS na jednoznačně opačných pólech politické diskuse.

---