Když ve Francii začaly protesty hnutí „žlutých vest“, nevěnovala tomu česká média mnoho pozornosti. Důvod byl jednoduchý: Protesty začaly 17. listopadu, tedy přesně v den, kdy se u nás slavilo výročí počátku sametové revoluce. Nebýt vzrůstajícího počtu zraněných a tří Francouzů, kteří v průběhu demonstrací dokonce přišli o život, je velice pravděpodobné, že by celá situace eskalovala bez většího zájmu české veřejnosti.

Což by byla velká chyba, protože francouzské protesty se více či méně týkají každého z nás. V první řadě se sluší připomenout, že velkohubý Emmanuel Macron od vstupu do Elysejského paláce s chutí poučuje země střední Evropy. Například krátce po svém zvolení slíbil, že zatočí se vzpurnými Poláky a Maďary, což z dnešního pohledu působí úsměvně. Obzvlášť v situaci, kdy se prezidentův „approval rating“ v souvislosti s protesty propadl na nové dno.

France, YouGov poll:

President Macron Approval Rating

Approve: 18% (-3)
Disapprove: 76% (+7)

Field work: 28/11/18 – 29/11/18
Sample size: 1,006

— Europe Elects (@EuropeElects) December 6, 2018

Jako téměř prorocký se nyní ukazuje výrok bývalé polské premiérky Beaty Szydlové adresovaný Macronovi v reakci na jeho arogantní poznámky o izolaci Polska: „Prezidentovi doporučuji, aby se soustředil na záležitosti své vlastní země. Možná pak bude schopen dosáhnout stejných hospodářských výsledků a stejné úrovně bezpečnosti pro občany, jakou zaručuje Polsko.“

Ale dobírat si Macrona za to, jak se mu dnes nedaří, je laciné. V kontrastu s francouzskou daní z pohonných hmot. Pojďme si ukázat, proč její zvednutí o tři centy na litr benzínu a 6,5 centu na litr nafty vyvolalo tak negativní reakci.

Důvodem je v první řadě fakt, že země galského kohouta je už teď státem s nejvyšší mírou zdanění v OECD. Francouzské domácnosti si další výdaje jednoduše nemůžou dovolit. Obzvlášť to platí v oblastech se špatnou dopravní obslužností, kde lidé nemají na rozhazování. Na sociální rozměr celého hnutí, které vzniklo z toho, že Francouzům jednoduše bouchly saze, lze narazit na každém kroku.

Zadruhé je potřeba mít na paměti, v jak obrovské výši je spotřební daň na pohonné hmoty uvalena. Daně tu totiž tvoří více než polovinu ceny nafty – průměrně tankují Francouzi za 1,46 eura, bez daní by je litr paliva vyšel na pouhých 60 centů. Jak absurdní měrou a prostřednictvím jak bizarních důvodů jsou paliva v Evropě zdaněná, lze ukázat na příkladu Itálie, kde řidiči na benzínkách dodnes přispívají na Mussoliniho válku v Etiopii ze třicátých let.

Nafta nejsou cigarety

Z této situace vystává zajímavý paradox. Pokud více než polovina ceny určitého produktu sestává z daní, tak se stát jednak snaží jeho uživatele odradit od toho, aby si ho kupovali, a zároveň vláda moc dobře ví, že benzín, nebo třeba cigarety určitá část obyvatelstva nutně potřebuje. A tak daňový poplatník zatne zuby a produkt si koupí i za vyšší cenu. Chceš kouřit a jezdit autem? Uděláme si z tebe dojnou krávu. Mimochodem, Macron se rozhodl skokově zdražit i zmíněné cigarety.

Jenže rozdíl mezi cigaretami a naftou je zřejmý. Zatímco cigaret se za určité konstelace vzdát můžete a uděláte tím službu svému zdraví i peněžence, v případě auta už je to horší. Mnoho advokátů zelené politiky si jednoduše neuvědomuje, že vlastní auto, a především možnost dovolit si ho, je pro spoustu lidí životní nutnost. Uvědomme si, že u rada stoupenců ekologických daní či omezování dopravy ve městech sama nemá řidičský průkaz, tím pádem nezná pohled z druhé strany. Na modré zóny, zužování dopravních tepen, malování nesmyslných cyklopruhů a spoustu dalších věcí by neřidiči změnili názor ve chvíli, kdyby se jich týkaly. Navíc zmínění stoupenci povětšinou celý život žijí ve větším městě, kde je dopravní obslužnost dobrá a auto ke každodennímu používání víceméně nepotřebují.

Jenže je tu odvrácená strana zmíněných opatřeních, kterou trefně vyjádřil respektovaný ekonom zaměřující se na nerovnost Branko Milanovič: „Události ve Francii vyvolávají jednu velmi důležitou otázku. Pokud chceme bojovat s klimatickou změnou, kdo zaplatí náklady? Je poněkud pokrytecké přesunout náklady na lidi, kteří potřebují auto, aby se mohli dostat do práce.“ Macronova daň, ale třeba i vyšší zdanění a zpoplatnění starších vozidel, které visí ve vzduchu i u nás, dopadne především na ty, kteří potřebují své vozy k tomu, aby mohli normálně fungovat.

Někdy to bez auta nejde

K tomuto problému nabízím osobní perspektivu. Jako celoživotní Pražák teoreticky auto ke svému životu skutečně nepotřebuji, jenže žiji ve společné domácnosti s maminkou, která je už přes deset let v invalidním důchodu a shodou nešťastných okolností je na autu velmi závislá. Umožňuje jí jezdit na nákupy, zajet si v neděli na mši do kostela a podobně. Bez auta by to nešlo. Stejně jako každá další daň, i trestání řidičů má lidský rozměr. Ať už je to invalidní vdova, nebo postarší zaměstnanec, který dojíždí za prací do nejbližšího okresního města, snaha omezit automobily nezasáhne především ty, kteří jezdí po městě z plezíru (ostatně takových lidí je naprosté minimum), ale především jednotlivce, kterým vlastnictví auta umožňuje dojíždět do práce a o víkendu si zajet na výlet.

Všechna tato omezení navíc přicházejí beze snahy nabídnout lidem, kterých se regulace týká, jakoukoliv náhradu v případě, že by se pod tíhou finančních nákladů museli auta vzdát. Dotace na elektromobil či hybrid (které navíc u nás nejsou poskytovány jednotlivcům) jsou vám k ničemu ve chvíli, kdy žijete od výplaty k výplatě. Stejně tak je pro vás pomyslný poslední hřebíček nová daň na benzín, když žijete ve vesnici s několika stovkami obyvatel, kam jezdí dva autobusy denně – jeden ráno do města a druhý zpátky večer.

Další represe, omezení a restrikce budou mít za následek, že se auto opět stane symbolem společenského statutu, na který nebude moci dosáhnout každý.

Když byl automobilový průmysl ještě v plenkách, byl osobní vůz znakem luxusu a společenského statutu. To změnil až Henry Ford, který prvním cenově dostupným vozem, legendárním modelem T, položil v roce 1908 základy masového automobilismu. Fordův revoluční byznysplán udělat z auta dostupný dopravní prostředek pro široké vrstvy společnosti je jedním z efektů class to the mass, kdy je dříve nedostupná komodita rázem na dosah ruky téměř každému. Totéž jsme v minulosti mohli sledovat také u masa nebo třeba nylonových punčoch.

Všechny tyto procesy měly blahodárný vliv na společnost, která se díky nim demokratizovala. Mazaly se rozdíly mezi třídami. Rozvoj automobility v kombinaci s otevíráním hranic v Evropě měl za následek rozvoj masového turismu, z něhož zmíněná Francie těží dosud. Dnes sledujeme opačný proces. Další represe, omezení a restrikce budou mít za následek, že se auto opět stane symbolem společenského statutu, na který nebude moci dosáhnout každý. Stejně tak pokud by se v EU prosadila iniciativa za zrušení klecových chovů, což by mělo za následek skokové zvýšení cen masa a vajec.

Tím nechci říct, že snaha o ekologičtější vozový park a nízkouhlíkovou ekonomiku je nesmyslná. Naopak, snaha chránit planetu je šlechetným cílem, který ovšem často zaplatí ti, kterým neekologická řešení dovolují být plnohodnotnými členy společnosti. A je pochopitelné, že u nich to vyvolá pouze vztek a zmar.

---