V současnosti se na půdě EU vedou tvrdé boje o budoucí podobě zemědělských dotací, resp. o reformě Společné zemědělské politiky. Klíčovým tématem je opět tzv. zastropování. Jak se na něj díváte?

Troufám si říct, že společná zemědělská politika po roce 2020 a zastropování zemědělských dotací je jeden z nejdůležitějších úkolů, které má EU před sebou. Zejména s ohledem na velikost rozpočtu EU na zemědělství a na neudržitelnost současného stavu. To, že většina těchto prostředků v České republice směřuje k těm, kteří je nepotřebují, tedy k velkým hráčům, jakým je třeba Agrofert, vede k úpadku rozmanitosti českého venkova, zhoršování kvality půdy a snižování schopnosti zadržovat vodu v krajině. Pilířem venkova jsou malí zemědělci a farmáři, kteří mají k místu svého bydliště silný vztah, proto by je dotační systém neměl znevýhodňovat.

Z výše řečeného je zřejmé, že se tato snaha Evropské komise současné vládě nelíbí, proto proti zastropování bojuje všemi prostředky. Od začátku jsem to kritizovala, protože je strategicky nevýhodné bojovat proti něčemu, co stejně nastane. Tvrdé boje se v Evropě vedou spíše o konkrétní hranici, nikoliv o zastropování samotném. Na nedávném setkání s komisařem pro zemědělství a rozvoj venkova Philem Hoganem jasně zaznělo, že k tomu dojde, a já jsem přesvědčena, že to je správně.

V minulých měsících jsme toho hodně slyšeli o nutnosti zajistit potravinovou soběstačnost, což je z hlediska SZP a jednotného trhu EU přinejmenším těžce proveditelné. Má dnes vůbec smysl snažit se o něco podobného?

Pojem potravinová soběstačnost je překonaný, v praxi jde o relikt studené války, v níž obě strany svým občanům dokazovaly nezávislost na straně druhé. Přiznám se, že jsem na tento pojem už trochu alergická. Máme otevřený trh a podobné pokusy jdou přesně proti tomu, z čeho jinak profitujeme. V současné době je podstatně důležitějším pojmem „produkční potenciál“ krajiny, laicky řečeno zachování dostatečné plochy kvalitní nedegradované zemědělské půdy a dostatečných, kvalitních zdrojů pitné vody. Právě tyto zdroje ale naše megazemědělské podniky ničí, protože za každou cenu usilují o produkci na velkých nepřerušovaných plochách polí. Tyto plochy jsou oproti průměru EU téměř desetinásobně větší, a už jen tím zvyšují riziko vodní a větrné eroze. Kvůli erozi z polí mizí nekvalitnější svrchní část zemědělské půdy, a tím také klesá její produkční potenciál.

Pilířem venkova jsou malí zemědělci a farmáři, kteří mají k místu svého bydliště silný vztah, proto by je dotační systém neměl znevýhodňovat.

Letos jste se účastnila Národní konference venkov. Ze své předloňské zkušenosti si pamatuji, že tam panovala konstruktivní atmosféra a snaha o řešení problémů českého zemědělství. Jak to dopadlo letos?

Přiznám se, že Národní konference venkov se mi moc líbí a ráda tam jezdím. Těší mě, že zde vystupují skuteční odborníci, kteří se nějakým způsobem věnují venkovu, a s jejich názory se dá z drtivé většiny souhlasit. Vnímám to tak, že ty hlavní výstupy se každý rok docela opakují. To nejzásadnější je pochopitelně snížení byrokracie. Dále je to změna systému zemědělských dotací, aby více podporoval zemědělce, kteří v místě bydlí, a ne obrovské molochy, které mají svá sídla povětšinou ve velkých městech. Snaha je také o podporu podnikání na venkově, ale to podle mě souvisí s vysokou mírou byrokracie a nesmysly typu EET nebo zákazu kouření. To jsou věci, které lidi demotivují na vesnici vůbec začít podnikat. Co mě ale mrzí, i když se kapacity v oboru na něčem shodnou, současná vláda na to neslyší. Bohužel musím konstatovat, že se venkov stal rukojmím premiéra a lidí kolem něj, kteří prioritně sledují své obchodní zájmy.

Ptala se Anna Michalčáková.

---