Americká společnost je rozdělená. Všude o tom čteme a také často slýcháme, že za to může prezident Trump. Je to opravdu tak, nebo je Trump pouze symptomem mnohem hlubších společenských problémů? A jestli ano, co s tím můžou Američané dělat?

Na to všechno odpovídá americký senátor Ben Sasse ve své nejnovější knize Oni: Proč se nenávidíme a jak se uzdravit.

Ben Sasse patří mezi nejmladší americké republikánské senátory. Narodil se v roce 1972, studoval historii na Yale University a následně učil na University of Texas. V roce 2010, ve svých 37 letech, se stal rektorem Midland University, a tím pádem i jedním z nejmladších rektorů v historii USA. Stojí za to zmínit, že univerzita byla na pokraji krachu a Sasse ji dokázal vrátit mezi úspěšné. V roce 2014 byl zvolen senátorem za Nebrasku.

Podle hlasovacích záznamů patří mezi nejkonzervativnější senátory. Staví se například proti potratům, patří mezi výrazné zastánce držení zbraní, bojuje proti byrokracii a pozornost si získal i razantní kritikou prezidenta Trumpa. Do senátu kandidoval s kontroverzní tezí, že republikáni i demokraté postrádají jakoukoliv dlouhodobější vizi, takže je třeba je znovu ideově zkonkretizovat a nasměrovat.

Od identit k osamělosti

V první části knihy Sasse analyzuje, čím vlastně americká společnost trpí. Pracuje s termínem tribalismus (identifikace s nějakou skupinou). Každý z nás má několik různě důležitých identit, které definují, kdo jsme. Podle Sasse existují čtyři základní a život nejvíce naplňující: Rodina, přátelé a komunita, zaměstnání, respektive pocit užitečnosti a nakonec náboženství či životní filozofie. Když se ale podíváme na statistiky, přesně o tyto identity Američané stále častěji přicházejí. Například v 90. letech měl každý Američan průměrně 3,5 důvěrných přátel, dnes jich má 1,8. A 43 % Američanů důvěrná přátelství postrádá.

Do toho vstupuje politická identita, která se kvůli oslabování původních klíčových identit dostává do popředí. Podle Sasse pak dochází k „pomíchání identit“, kdy se méně důležité a z principu polarizující identity (rasová, politická, genderová) dostávají před ty pozitivní, díky kterým se naopak spojujeme do komunit. Místo tribalismu tu máme anti-tribalismy čili vytváření negativně definovaných společenství (společně se vymezujeme proti něčemu).

Sasse rozhodně netvrdí, že je špatné, když se lidé zajímají o politiku, ale je špatné, když jejich zájem o politické problémy nahrazuje zájmy jiné, hlavně ty, které jsou mnohdy důležitější pro šťastný život. Výsledkem je samota. Amerika totiž podle Sasse netrpí epidemií nenávisti, ale epidemií osamělosti.

Dějiny selhávání médií

Politika nahrazuje aktivity, kterým by se lidé měli primárně věnovat. Průměrný Američan už v pátek večer nezajde do hospody s přáteli, v dnešní době spíš sedí doma, sleduje MSNBC nebo Fox News a pak o tom píše rozhořčené příspěvky na sociální sítě. Další podstatnou část knihy proto Sasse věnuje analýze mediálního prostoru, který nese hlavní vinu na rozdělení společnosti. Souvisí to přirozeně s nástupem internetu a digitalizací.

Za prvé si klade otázku, proč lidé přestali věřit tradičním médiím. Sasse pracuje se třemi ukázkovými příklady z nedávné historie, kdy se média prokazatelně chybně postavila za levici a tím postupně nabourávala důvěru čtenářů a diváků, kteří od nich očekávali nestrannost. Jako první případ uvádí Reaganovu nominaci Roberta Borka na pozici nejvyššího soudce. Média tehdy stranila demokratům, kteří nominaci odmítali, a položila tak zárodky dnešní polarizace.

Druhým příkladem je případ sériového vraha Dr. Kermita Gosnella, který chudým ženám prováděl ilegální potraty a nechával si zárodky nenarozených dětí ve sklenicích. Mnoho žen kvůli němu zemřelo, a přesto se o jeho případu skoro vůbec nevědělo. Někteří novináři později přiznali, že se báli, aby případ argumentačně nenahrál politikům, kteří odsuzovali potraty.

Třetí případ je dobře známá prezidentská kampaň v roce 2012, konkrétně druhá debata, kdy se moderátorka Candy Crowleyová zastávala Obamy, tvrdila, že republikánský kandidát Mitt Romney lže, a neustále mu skákala do řeči. A následně se ukázalo, že Romney měl pravdu. Moderátorka se nakonec musela omluvit, ale na tom už vlastně nezáleželo. Obama vyhrál klíčovou debatu, o omluvě už skoro nikdo nevěděl.

Společnost rozděluje klikání

Novináři dělají podobné chyby stále častěji a nejsou schopni sebereflexe, takže není divu, že se lidé obracejí k rozšiřujícím se alternativním informačním zdrojům. Mediální scéna se navíc naprosto rozštěpila a každý získává informace odjinud: Zatímco seriál I Love Lucy v padesátých letech sledovalo přes 70 % Američanů (a finále seriálu M*A*S*H o tři dekády později 54 %), dnešní rekordní sledovanost je něco kolem 14 % (tolik lidí se dívalo na Super Bowl v roce 2014). Fox News sleduje každý večer 1 % Američanů, MSNBC ještě méně.

Co to znamená? Médiím už nezáleží na tom, aby informovala pravdivě. Jde jim o sledovanost, protože na ní závisí jejich existence. Sasse zmiňuje první pravidlo byznysu – zákazník má vždycky pravdu. Média nám neříkají, co je nového, říkáme jim to my. Tím, na co nejvíc klikáme, co nejvíc čteme a co nejčastěji sdílíme. A nejvíce sdílené a komentované jsou příspěvky, které znějí agresivně, vulgárně, a tím pádem polarizují.

Shrnuto: příliš mnoho lidí v médiích bohatne a získává slávu na tom, že rozdělují společnost.

„Nezáleží mi, jak se mnou (v médiích) zacházejí, ale jsem znechucen tím, jak spousta mediálních osobností vidí náš národ jako svoji osobní prodejní automat. Výměnou za šílená obvinění a přehánějí bohatnou, a my, jejich diváci a posluchači, z toho máme vyprázdněnou, naštvanou a hůře fungující Ameriku.“

Amerika má naději

Mediální rozštepení má pak nepřímo vliv na to, že se od politiků očekává ideologicky čistá politika, jinými slovy 100% naplnění jejich programu a zadupání opozice do země. Podle Sasse je potřeba se vrátit ke slušné politice, která zůstává střetem ideologií, ale zároveň představuje kompromis zaručující jistou kontinuitu. Trumpovo agresivní prosazování agendy je logickým pokračováním Obamovy politiky, ve výsledku ale nepovede k ničemu dlouhodobě efektivnímu.

Jednoduché řešení samozřejmě neexistuje, ekonomická a technologická proměna navíc ještě zdaleka nekončí. Podle Sasse je však důležité, aby si lidé uvědomovali, kde leží jádro problému. Rozštěpení Spojených států není možné vyřešit z Washingtonu. Řešení musejí být lokální, politici nesmějí svazovat lidem ruce a měli by napomáhat posilování základních identit, aby se Američané opět sjednotili.

Začátkem měsíce jsme truchlili nad smrtí George Bushe st. Média byla plná titulků, že odešel poslední velký politik-gentleman a poslední politik, který sjednocoval společnost. Ale on přece nemusel být poslední. Lidé jako senátor Ben Sasse mě naplňují optimismem. Jako jeden z mála dokáže podrobně popsat hlavní problém dnešní americké společnosti, je schopen se přenést přes každodenní politické boje a nahlédnout celkový obraz. A to je pro Ameriku do budoucna dobrá zpráva.

---

---