Tento týden vzbudil pozornost poslanecký návrh, který požaduje odpovědnost provozovatelů za mazání příspěvků na sociálních sítích. Umím si představit, že mnohé předkladatele novely trestního zákona vedly ušlechtilé pohnutky, jako třeba legitimní starost o svobodu projevu. Přesto se domnívám, že je návrh pomýlený. A co je horší: jeho předložení řadou poslanců ODS je politická chyba.

Za prvé: jedním z hodnotových pilířů dlouhodobé politiky ODS je snaha o co nejmenší regulaci soukromého podnikání. Z tohoto hlediska novela sklidila vcelku oprávněný výsměch. Je téměř nevysvětlitelné, jak může stejná politická strana hájit stanovisko, že majitel hospody má mít právo rozhodovat o tom, zda se v jeho podniku smí kouřit, a současně požadovat trestněprávní odpovědnost jiného soukromého vlastníka za rozhodování o pravidlech služby, kterou provozuje. V detailech tu samozřejmě jsou podstatné rozdíly, ty však u veřejnosti nebudou hrát velkou roli. Lidé tento krok prostě budou vnímat jako nepochopitelný názorový zvrat, který zpochybňuje ukotvenost našich programových hodnot.

Co znamená svoboda projevu?

Další věc je, že někteří z navrhovatelů mají nějakou vlastní zkušenost s tím, že jim byl příspěvek na sociální síti smazán. Ať už byl postup provozovatele sítě v jejich případě legitimní a opodstatněný, nebo nikoli, na pozadí takto osobní příhody návrh nutně působí jako malicherná snaha o pomstu.

Problematické je ale hlavně pojetí svobody projevu, z něhož návrh vychází. Svoboda projevu je ze své podstaty negativní – znamená právo každého šířit svými prostředky své názory a nebýt za to postihován (nejde-li o výzvy k trestnému činu). Svoboda projevu nicméně nezakládá povinnost nějaké třetí strany poskytnout své vlastní prostředky k tomu, abyste vy mohli šířit své názory. Noviny například nemusejí tisknout všechny názorové příspěvky, které jim čtenáři naposílají. Podobné je to v případě sociálních sítí: uživatel vstupuje do smluvního vztahu s provozovatelem sítě (v jehož rámci dává souhlas s určitými všeobecnými podmínkami).

Redefinovat svobodu projevu jako pozitivní nárok na to, aby jiné soukromé osoby musely dát v plném rozsahu k dispozici svůj majetek pro šíření vašich názorů, by byl čin vpravdě revoluční. Takzvaná teorie prozařování základních práv do vztahů mezi soukromými osobami, která se vlastně v návrhu zákona uplatňuje, je levicově aktivistický koncept. (Známějším příkladem její aplikace je třeba myšlenka, že si do vlastního bytu nemůžete svobodně vybrat nájemce.)

Nikdo vás nenutí to používat

Kritickým bodem novely je zjevně nepochopení, jak sociální sítě fungují. Navrhovatelé zákona totiž předpokládají aktivní zájem provozovatelů Facebooku a dalších služeb o konkrétní obsah veřejných diskusí. Z textu návrhu je patrné, že předkladatelé vycházejí z představy, že provozovatel sítě cíleně vybírá ty názory, které chce v nějaké politické debatě podpořit, a ty, které chce naopak potlačit. Uvědomme si, že uvažujeme o globálních službách s miliardami uživatelů v nejrůznějších zemích. Síť tudíž zcela jistě funguje především na algoritmech, na automatické identifikaci nějakých klíčových slov a metadat. Nějakou roli mohou jistě hrát i stížnosti ostatních uživatelů.

Jakkoli se nám to nemusí líbit, pro provozovatele sítě může být legitimní nastavit pravidla užívání tak, aby příspěvky nebyly urážlivé či nepříjemné pro ostatní uživatele. Facebook je koneckonců obchodní produkt americké korporace. A to i když za jeho užívání neplatíme penězi, ale osobními daty. Není to žádná politická diskusní platforma ve vlastnictví internetového všeholidu.

A nakonec jsou zde legislativní otázky. Návrh je totiž legislativně zpracován tak, že by se jeho ustanovení s největší pravděpodobností vůbec nedala použít. Za prvé je tu problém vymezení skutkových podstat: Navržená definice vyžaduje prokázání úmyslu zmařit nebo ztížit svobodnou diskusi o důležitých otázkách veřejného zájmu. Je zjevné, že v praxi je možnost prokázání něčeho takového krajně nepravděpodobná. Za druhé je třeba mít na paměti, že vůbec není jasné, jakým způsobem provozovatelé globálních sociálních sítí, jako je Facebook, podléhají české jurisdikci.

Facebook je obchodní produkt americké korporace. Není to žádná politická diskusní platforma ve vlastnictví internetového všeholidu.

K čemu tedy tento legislativní výstřel naslepo vlastně slouží? Proč skupina zákonodárců cítila potřebu odklonit se od dlouhodobě zastávaných programových principů a zpochybnit kompetenci své strany v oblasti legislativy a digitálních technologií? To není zcela jasné. V současném politickém kontextu by podobná akce možná dávala smysl leda v případě, že by šlo o diverzní opatření na získávání nových voličů pro Pirátskou stranu.

Jak kdysi pravil francouzský státník Talleyrand, v politice je jediná věc ještě horší než zlý úmysl, a sice chyba. Proto doporučení do budoucna: myslet politicky, nikoli ideologicky.

---