Tuhle vládu si nemůžeme dovolit.
28. února 2019, Petr Dvořák
Peníze můžeme buď utratit, nebo s jejich pomocí vytvořit víc peněz v budoucnu. To, co jednou utratíte, vám už nikdy nikdo nevrátí, pokud to neutratíte chytře – třeba za něco, co vám pomůže lépe pracovat nebo se naučit něco nového. Tu logiku nejde obejít.
Platí to i ve státě: Naše dnešní prosperita je výsledkem minulých investic, včetně úspěšné ekonomické transformace od socialismu ke kapitalismu. A nebýt chybných rozhodnutí, například těch, které z Česka udělaly montovnu, byli bychom ještě mnohem dál. Minulost nejde změnit, ale budoucnost ano, takže odpovědná vláda se musí vždy rozhodovat podle investiční logiky.
Highway to hell
Dobrý příklad, kam se určitě vyplatí investovat, je dopravní a komunikační infrastruktura. Je to v podstatě základní síť státu, oběhový systém, díky kterému můžeme cestovat, domlouvat se a prodávat zboží s co nejmenšími překážkami. Když tohle funguje, mají lidé šanci vytvořit něco užitečného a tím přispět k prosperitě celé společnosti.
Proč státy selhávají?
Daron Acemoglu a James Robinson v knize Why Nations Fail ukazují, jak zásadní vliv má kvalita vládnutí, nastavení institucí a jejich „myšlení“ na to, jestli stát zbohatne, nebo jestli se bude potácet v permanentní krizi. Pro spokojený život je klíčový pluralismus, rovnoměrná šance zbohatnout a spravedlivá, vymahatelná pravidla. Když v zemi naopak panuje přesvědčení, že dobro náčelníka je na prvním místě a na ostatní zbudou drobky, bohatství společnosti se neinvestuje, ale vysává ven.
V Česku v roce 2019 se do infrastruktury neinvestuje, peníze raději vyhazujeme oknem. D1 se oprávněně říká schody do Prahy a nové dálnice se skoro vůbec nestavějí. Evropské vlaky nás objíždějí, protože si nemůžou dovolit ztrácet čas na našich pomalých kolejích, a my namísto jejich modernizace platíme jízdenky studentům (resp. Radimu Jančurovi skrz studenty). Máme nejdražší mobilní data v Evropě, ale ministryně průmyslu a obchodu kope za operátory. Robustní a levný internet přitom hraje klíčovou roli v tom, kolik lidí si může dovolit pracovat na cestách nebo z domova.
Každá vláda část problémů samozřejmě zdědí a musí pracovat s tím, co má. Na druhou stranu každá vláda stoprocentně odpovídá za to, jestli právě teď rozumně investuje do budoucnosti, nebo ne. V utrácení vlády Andreje Babiše není vize, nevzniká žádná přidaná hodnota, ani jako vedlejší produkt. Chaotické nápady, kde ušetřit, přicházejí až teď, když se na obzoru objevuje ekonomická recese. Takový přístup k řízení státu si nemůžeme dovolit, tak bohatí nejsme.
Nemyslíš, zaplatíš
Infrastruktura není všechno a ekonomická prosperita, kterou přináší, není samospasitelná. Přesto ale dokáže vyřešit hodně. Bohatství společnosti má pozitivní vliv skoro na všechny ukazatele kvality života, na které si vzpomenete, od kvalitnějšího vzdělávání po délku lidského života. Kdyby tedy nějaká vláda dostala možnost zařídit jen jednu jedinou věc a vybrala by si perfektní infrastrukturu nebo dokonce přímo ekonomický růst, neudělala by chybu.
To, jaké dnešní establishment vyznává hodnoty, jaký jazyk používá, co dělá s lidskými charaktery, to je jedna věc. Nepříjemná, ostudná, ale krátkodobá. Demokratická kultura určitě přežije. Ti, kteří dnes selhávají, budou brzy opět dělat jakoby nic a za pár let bude z babišismu jen trapná vzpomínka. Ale to, jak dnes stát selhává manažersky, jak plýtvá zdroji, to nás zítra přijde hodně draho. Zaplatíme za to nejen relativně nižším platem, ale i horším zdravotnictvím nebo třeba životním prostředím, a ten rozdíl už nikdy nedoženeme.
