Německý sociolog Wolfgang Streeck vydal soubor studií pod názvem How Will Capitalism End? (Jak skončí kapitalismus?) Položená otázka je však dnes už bezpředmětná, protože skutečný kapitalismus dávno skončil.

V užším pojetí je kapitalismus nejrozvinutější fází tržního hospodářství. Rozhodujícím výrobním faktorem se stává kapitál, přičemž váha tradičních faktorů, to je půdy a práce, stále relativně klesá. K permanentní změně dochází i ve vnitřní kapitálové struktuře, kde nepřetržitě roste význam lidského kapitálu.

Formativním principem kapitalismu je nepodmíněné soukromé vlastnictví kapitálových statků. Právní jistota dispozice majetkem je atributem svobodného tržního hospodářství. Existuje kauzální souvislost: ekonomická svoboda, která je nezbytným předpokladem osobní nezávislosti, je zároveň i nutným předpokladem pro svobodu intelektuální a kulturní. Přitom platí, že ekonomická svoboda může fungovat i při potlačení ostatních svobod. Opačně toto pravidlo ale neplatí. Individuální svoboda, vymezená negativně formulovanými abstraktně formálními pravidly, je konstitutivní hodnotou liberální společnosti, tedy civilizace.

Liberální společnost, jejímž imanentním projevem je svobodný trh, charakterizuje John Locke přirozeným právem člověka na život, svobodu a majetek. David Hume dále definuje tři přirozené zákony liberalismu: zákon stability vlastnictví, svobodného převodu majetku a dodržování slibů. Tak funguje trh a kapitalismus. Adam Smith k tomu dodává, že sledování vlastního zájmu v konkurenčním prostředí, které je regulováno neutrálními pravidly, vede vedle vytvoření harmonického řádu i k neustálému růstu produktivity a kumulaci bohatství. Role vlády v liberálním státu je omezená na úkol střežit dodržování těchto neosobních pravidel. Tržně kapitalistické instituce jsou stabilní, nestabilní jsou naopak pozice tržních konkurentů.

Posttržní doba se vyznačuje hypertrofovaným sociálním státem. Státní paternalismus vytváří klientskou závislost na veřejných prostředcích a způsobuje rozpad osobní odpovědnosti. Společnost se infantilizuje.

Kapitalismus vznikal ve středověkých městech, kde vlastnictví kapitálových statků nebylo na rozdíl od půdy spojeno s politickou mocí. Toto vlastnictví není hierarchické, charakterizuje jej i tekutá diferenciace. Není rodové, nýbrž meritokratické. Respektovanou elitu tvoří ti úspěšní. Původními kapitalistickými ctnostmi jsou šetrnost (jako zdroj kapitálu) a askeze (nadbytečná spotřeba a okázalost jsou třeba pro kalvinistu hříchem).

Nejrozvinutější tržní společností se stal anglosaský svět. Obdobím vrcholného rozkvětu liberalismu je poslední třetina osmnáctého století a první dvě třetiny devatenáctého století, potom začíná postupná destrukce. Kulminačním bodem její počáteční fáze je konec první světové války, dalším pokračováním hospodářská politika po velké krizi a dále poválečný keynesiánský etatismus a socialistické přerozdělování majetků a příjmů, jehož nezadržitelná expanze se datuje od konce sedmdesátých let minulého století.

Rozpad kapitalismu a posttržní doba

Sociální stát, založený na daňovém tlaku, paralyzuje hospodářský růst. Tak přichází doba masivního zadlužování. Záchranou má být skoro hysterické tištění peněz započaté po krizi roku 2008, které vládám výrazně zlevňuje financování dluhu, a proto se tyto vlády nemusejí snažit o nějaké reformy a utrácet a rozdávat mohou dál. Nic ale nemůže trvat věčně. I emitování nekrytých papírů musí jednou skončit. Navíc stojí přede dveřmi hrozba propadu důchodů stárnoucí populace.

Proti soukromému vlastnictví a ekonomické svobodě nesystematičtěji vystupuje marxismus, včetně jeho revizionismů. Marxisté všech modifikací považují volný trh za morálně defektní a tržní rozdělování bohatství za sociálně nespravedlivé. Trh však jako řád právní rovnosti a komutativní spravedlnosti řídící se abstraktními pravidly nic nerozděluje, každý zlomek majetku má v každém okamžiku svého zákonného majitele a jeho převod může být uskutečněn pouze dobrovolnou směnou. Jakákoliv arbitrární omezení a zásahy do majetkových práv jsou jenom různými formami a stupni konfiskací.

Rozklad kapitalismu je charakterizován růstem etatismu, intervencionismu, právního pozitivismu, korporativismu a rovnostářství. Destrukční dopad těchto anticivilizačních institucí, paralyzujících individuální svobodu, se patrně, při nepravděpodobnosti změny paradigmatu, blíží k bodu nezvratnosti.

Univerzitní život je zpolitizován neomarxistickými idejemi progresivistického liberalismu, autonomní myšlení, pokud ještě existuje, je potlačováno. Kde chybí zdravý rozum, tam chybí odolnost proti manipulaci.

Posttržní doba se vyznačuje hypertrofovaným sociálním státem. Státní paternalismus vytváří klientskou závislost na veřejných prostředcích a způsobuje rozpad osobní odpovědnosti. Společnost se infantilizuje. Úroveň společenskovědního vzdělání se permanentně snižuje. Univerzitní obory, některé značně bizarní, se míjejí s požadavky trhu, systém generuje zaměstnance státní a veřejné správy, včetně neziskových organizací, zcela závislé společně s důchodci na přerozdělování zdrojů vytvořených soukromou sférou. Kreativitu, hnací ústrojí kapitalistické konkurence, nikdo nepostrádá. Univerzitní život, kam se navrací duch trockistické agresivity, je zpolitizován neomarxistickými idejemi progresivistického liberalismu, autonomní myšlení, pokud ještě existuje, je potlačováno. Kde chybí zdravý rozum, tam chybí odolnost proti manipulaci. Společnost hloupne.

Míra přerozdělování představuje zhruba polovinu vytvořeného bohatství, ekonomika je intervencionisticky regulována. Redistribuce a regulace je politicky motivována a konkrétně prováděna mocným byrokratickým aparátem. Wolfgang Streeck jako jednu z hlavních nemocí současného kapitalismu uvádí korupci. V prostředí autentického tržního hospodářství, tedy nepodmíněného soukromého vlastnictví výrobních faktorů a jejich svobodné směny, nemá korupce žádné zdroje. Ta je funkcí pozitivistické vládní moci, kde politik a úředník ze své pozice rozhodují o cizích penězích. Existuje přímá úměra: čím mocnější, větší a aktivističtější stát, tím větší míra korupce. Ta je pak korigována úrovní politické a správní kultury.

Mizí autentická, na státu nezávislá střední vrstva. Korporativistické struktury potlačují tržní konkurenci. Prohlubuje se symbiotický vztah státní moci a významných korporací, politika vrůstá do ekonomiky a postupně ji ovládá. V tržním hospodářství je ekonomická moc vykonstruovaný pojem, síla tržních subjektů vychází ze schopnosti uplatnění na konkurenčním trhu. Moc je politickou kategorií, projevuje se institucionalizovaným násilím. Tržní aktéři žádným jejím nástrojem nedisponují.

Od průmyslového k bankovnímu korporativismu

Poválečný korporativismus prochází vývojovými stádii. V počátečním období po válce se formuje struktura státně průmyslového korporativismu, kterou tvoří aliance státu, velkých zaměstnavatelů a odborů. Korporace v součinnosti s odbory zajišťují úroveň mezd a zaměstnanosti, stát regulacemi poskytuje zpracovatelským koncernům výhody. Tlak levné konkurence globalizovaného světa, automatizace, růst významu lidského kapitálu a činnosti s vysokou přidanou hodnotou však postupně oslabují sektor masové průmyslové produkce a tím i vliv zaměstnanců zpracovatelských odvětví. Zároveň nepřetržitě narůstá zadlužení přebujelého sociálního státu. Veřejné dluhy jsou dnes prakticky už nesplatitelné. Dochází k nutné změně korporativistického schématu. Státně-průmyslový korporativismus se transformuje na státně-bankovní, s dominantní rolí centrálních bank jako plánovačů výroby peněz ex nihilo.

Centrální banky se stávají vrcholným úřadem hospodářskopolitické moci. Ambicí centrálních bankéřů, často původně matematiků, je vtlačení nekonečné variability individuálních jednání a preferencí do rámce makroekonomických modelů. Plánují, pod názvem inflační cílování, přesouvání majetku od občanů ke státu a umazávání státního dluhu. Věřitelé se vůči dlužníkům dostávají do inferiorního postavení. Šetřit nemá cenu, lepší je všechno utratit. A vůbec nejlepší je si na utrácení půjčit. Hory natištěných peněz nafukují ceny akcií, což je i jednou z příčin obrovských nárůstů některých majetků. To je také jeden z důvodů onoho pověstného rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými. Hodnota takovéhoto vlastnictví ale bývá iluzorní, může se rychle rozplynout.

Existuje přímá úměra: čím mocnější, větší a aktivističtější stát, tím větší míra korupce. Ta je pak korigována úrovní politické a správní kultury.

V systému korporativistického modelu komerční banky vykupují státní dluh a úvěrují politicky motivované projekty, stát jim zase na oplátku umožňuje velkorysé obchodování bez rizika pádu. Nechat zbankrotovat Lehman Brothers byl pak nepochopitelný lapsus. Morální hazard je analogií rozkladu osobní odpovědnosti klientů sociálního státu. Kdyby se nákup nebonitních vládních dluhopisů přece jenom komplikoval, tak centrální banky, tedy de facto vládní orgán, jsou připraveny převzít dluh do svých nafukovacích bilancí a fiskální expanze může nerušeně pokračovat. Vlády obchodují samy se sebou. Banky jsou při tom zavaleny likviditou, která je jim k ničemu. Peníze, jako papíry či elektronické záznamy, už nejsou funkcí měřítka reálných hodnot.

Jestliže Max Weber považuje peníze za politickoekonomickou instituci, která je nástrojem vládní organizace, činí tak na přelomu devatenáctého a dvacátého století, to je doby, kdy bylo svobodné tržní hospodářství již narušeno. Bylo to zhruba i padesát let po tom, co britské soudy zlegalizovaly už letitou bankovní praxi částečných rezerv. Adam Smith, klasik liberalismu, považuje v osmnáctém století peníze ještě za neutrální směnnou veličinu.

Jako mocný stimul zadlužování dříve kapitalistického Západu působily a působí Keynesovy etatistické ideje. Keynesiánské preferování fiskální expanze, která je spojena s růstem moci politiků, hédonistické adorování přítomnosti, tudíž rovněž i nezájem o budoucí generace, zahrnující i přetržení spojení mezi mrtvými, živými a dosud nenarozenými, a ignorování instituce úspor, ač právě ty jsou principem kapitalismu, mají společně výrazný podíl na degeneraci západní civilizace.

Většinový volič jako politický hegemon

V jedenadvacátém století dochází k dalšímu posunu v korporativistické struktuře. Státy začínají spolupracovat a uzavírat dealy s velkými technologickými korporacemi, provozujícími sociální sítě. Za benevolenci antimonopolních úřadů a daňovou vlídnost požadují potlačování „nekorektních“ názorů.

Hlavními příčinami zanikání svobodného tržního hospodářství, a tudíž kapitalismu, jsou jednak důsledky vzniku instituce masové demokracie ve smyslu ideje suverenity lidu, pojem lid je přitom zjevný konceptuální realismus, jejímž totálním naplněním musí být nevyhnutelně socialismus, a dále intelektuálské odmítání liberálního řádu vlády abstraktních pravidel, který z podstaty vylučuje utopismus a racionalistický konstruktivismus, jež mají i tendenci k vytváření totalit. Trh tyto intelektuály neoceňuje, ignoruje a marginalizuje. Jsou odcizeni pravidlům, které sami nevytvořili, jak dobře ví Jürgen Habermas.

Totalizace demokracie dosažením právní a politické rovnosti (jeden člověk, jeden hlas) umožnila vznik nového politického hegemona, jímž je většinový volič, podle Gaussova schématu občan průměrného statusu a příjmu. Nabytou politickou moc přirozeně využívá k prosazování vlastních zájmů, kterým je i přerozdělování vytvořeného bohatství ve svůj prospěch. Fritz Machlup zařazuje právo volit ve svobodném a tajném hlasování mezi politické svobody. Svobodou však nemůže být nárok, jehož uplatňováním lze porušovat svobodu jinou, v případě sledování ideje materiální rovnosti pak svobodu ekonomickou, která je ale oním nutným předpokladem pro ostatní individuální svobody. Aritmetice masové demokracie musí časem podlehnout každý ústavní liberalismus, který tyto svobody má garantovat. Samotná demokracie nemůže vést ke svobodné společnosti tam, kde individuální svobody nejsou konstitutivní hodnotou.

Samotná demokracie nemůže vést ke svobodné společnosti tam, kde individuální svobody nejsou konstitutivní hodnotou.

Monumentální rovnostářská antikapitalistická ideologie marxismu druhé poloviny 19. století dala vzniknout účelovému spojenectví průmyslového proletariátu a intelektuálského utopismu. Intelektuál jako plánovač ideální společnosti projektuje antiliberální systém majetkové a příjmové rovnosti, aby mohl uplatňovat hegemonii platónského elitismu. Tržní meritokracie má být nahrazena pozitivistickou mocí racionalistického konstruktivisty, třeba v modu abstraktního humanisty.

Stabilizací kapitalismu se revolučnost marxistické teorie historického ekonomického determinismu stala irelevantní. Sociální demokratismus pak prosazoval dělnické požadavky demokratickou cestou voličské majority. Kulturní marxismus intelektuálů ale v průběhu dvacátého století dělnickou třídu opustil, proletariát už nepovažuje za progresivní sílu. Ekonomický determinismus nahradil determinismem kulturním. Rozkol mezi neomarxismem a tradiční dělnickou třídou dnes dospěl k ideově politickému konfliktu. Sociální demokratismus prosadil i sociální stát spotřebitelského životního stylu, který neomarxismus mylně považuje za kapitalistický konzumerismus. Adorace materiálního uspokojení a komfortu není atributem kapitalismu.

Revizionistická sociální demokracie se smířila s nezvratným faktem, že kapitalismus, ač podle ní morálně závadný, je jediným efektivním generátorem bohatství. Ze spontánního trhu se prostřednictvím intervencí a regulací má stát nástroj k realizaci politickosociálních cílů. V tom však tkví esenciální rozpor. Trh je morální řád individuální svobody, kterému vládnou neosobní obecná pravidla. A řád nelze využívat jako instrument arbitrárního zasahování.

Progresivistický liberalismus, v ekonomice následovník sociálního demokratismu, je intervencionistický a aktivistický, má sklony ke gnózi a utopismu, jeho metodou je sociální konstruktivismus. Je etatistický, státní moc používá k implementaci svých projektů. Majetek podle něj musí plnit i společenskou funkci. Levicový liberalismus, s marxismem spojený pupeční šňůrou antikapitalismu, je kolektivistický, klasický naopak individualistický. Smazává rozdíl mezi soukromým a veřejným, jedinec není nezávislým individuem, nýbrž prvkem veřejné sféry.

Skleróza progresivistického liberalismu

Po dovršení ovládnutí institucí a tradičních mainstreamových politických stran jinak verbálně antikonzumní progresivistický liberalismus v tichosti po svých předchůdcích převzal i sociálně demokratickou koncepci sociálního státu, tudíž sociální etatismus. Tím udržel i rozhodující část elektorátu, který zpočátku toleroval i různé bizarnosti kulturního marxismu. I pro levicové liberály je trh nástrojem tvorby zdrojů, jež jsou následně přerozdělovány. Tato redistribuce je však idejím obecné rovnosti často poplatná pouze formálně, slouží především k uspokojování vlivných a asertivních skupin. Veřejné prostředky využívá establishment i ke sledování progresivistických, třeba zelených, cílů. Volič je zde podváděn a přestává se mu to líbit.

Progresivistický liberalismus, stejně tak jako sociální demokracie, může profitovat pouze v bohaté, relativně uspokojené společnosti. Zdědil stát blahobytu, potřebuje financovat rostoucí požadavky voličů a narůstající náklady na důchody stárnoucího Západu a na sociální zajištění imigrantů, většinou pocházejících z neliberálního muslimského prostředí. Podle ideologie multikulturalismu mají tito přistěhovalci nárok na zachování a rozvíjení vlastní kulturní identity. Mají rovněž nárok na podíl Západem vytvořeného bohatství. Tak Západ musí odčiňovat „zločiny“ kolonialismu bílé civilizace, prý páchané kapitalistickým imperialismem. Imigranti, ač převážně nekvalifikovaní, mají nahradit chybějící pracovníky, ale i mizející voliče.

Progresivistický liberalismus je intervencionistický a aktivistický, jeho metodou je sociální konstruktivismus. Státní moc používá k implementaci svých projektů. Majetek podle něj musí plnit i společenskou funkci.

Permanentně hypertrofují státní, veřejné a neziskové organizace, jež absorbují loajální byrokracii a ty absolventy humanitních studií, kteří nemohou nebo nechtějí nalézt tržní uplatnění. Míra přerozdělování neustále stoupá, evropská norma celkové redistribuce představuje přibližně polovinu HDP. Dluhy rostou. Chybějící peníze pak tisknou centrální banky.

Působení liberálně progresivistického intervencionismu, jako modifikace marxistického antikapitalismu, má ekonomické, kulturní i morální konsekvence. Zasahování do tržního řádu omezováním ekonomické svobody, destruováním instituce nepodmíněného vlastnictví a konfiskováním kapitálových zdrojů postupně paralyzuje schopnost trhu, tedy kapitalismu, bohatství vytvářet. Tím si vládnoucí establishment ničí základnu své existence. Diktát politické korektnosti, který je demonstrací institucionální kulturní a intelektuální moci, pak dusí svobodu projevu a likviduje kritické myšlení, jež jsou nezbytné pro působení zpětné vazby. Původně otevřený systém se uzavírá, napadá jej skleróza a směřuje k rozpadu.

Návrat k civilizaci versus etatismus

V intelektuální a dokonce i fyzické izolaci žijící liberální establishment, sám sebe považující za morální elitu, dnes čelí dvěma zásadním problémům. Prvním je ztráta kulturní, sociální a statusové identity tradičního průmyslového dělnictva a zaměstnanců zpracovatelských odvětví. Pro svůj konzervatismus byla však tato „zaostalá tradiční vrstva“ levicovými liberály vždy ignorována. Přitom představuje významný segment voličstva, který je přímo vystaven kulturním i ekonomickým dopadům globalizace a živelné migrace, jež je tvořena téměř ze tří čtvrtin muži. Situace je o to horší, že paternalistický sociální stát brání nutným strukturálním změnám. Nezaměstnanost se stává součástí sociální existence.

Jestliže nízkonákladové konkurenci a migračním tlakům lze v krajním případě alespoň částečně čelit mocenskopoliticky, tedy například protekcionismem či administrativním ztěžováním přistěhovalectví, pro řešení druhého problému nemá establishment dnes už vzhledem k pokročilému stavu destrukce prakticky žádný účinný nástroj. Jedná se o hrozbu ekonomického rozkladu, která je i v důsledku současné uměle stimulované, a tudíž iluzorní prosperity iracionálně ignorována. Dnešní růst západní produktivity je nejnižší za jedno a půl století.

Degenerativní proces intervencionismu, který stále hlouběji a šířeji zasahuje tržní struktury, nelze zastavit a stabilizovat v určitém bodě. Toto vměšování naplňuje de Tocquevillovu obavu, že budou vršeny překážky zamezující svobodnému kreativnímu jednání. Nevyhnutelně nekoherentní regulace jsou přitom příčinou neustálých kolizí. Arbitrární účelové zásahy způsobují hromadění disproporcí i nechtěných efektů, jež jsou korigovány zase jen izolovaně. Je to nekonečné řetězení a kumulování kompenzací, korekcí a nových konstrukcí, které tento antiřád stále více tlačí k okraji imploze. Vše je umocňováno daňovou agresí. Závěrečný impulz nemusí být vůbec postřehnutelný.

V žádném případě prozatím nebude ohrožena demokracie. Suverénní lid bude legalizovat a legitimizovat vlády různých autoritářů a demagogů, kteří se na demokracii budou i odvolávat.

Existují jenom dvě možná pokračování. Prvním je návrat k civilizaci, to je k obnově řádu abstraktních pravidel. Tím druhým pak faktická koncentrace zdrojů pod centrální správu. Konkurence zmizí. Soukromé vlastnictví, které ještě zůstane, bude zcela podmíněné, dispoziční právo velmi omezené. Zákonná ochrana vlastnictví nebude existovat. Vlastníci se podle Rousseauovy ideje stanou pouhými správci jmění. Bankovnictví bude v této další etapě destrukce kapitalismu zestátněno.

Zvolená cesta bude určena demokratickým rozhodnutím. Tendencí poslední doby jsou snahy nahrazovat zastupitelskou demokracii demokracií přímou, roste protestní podpora politických hnutí s vertikální organizační strukturou. Tato hnutí se vedle odporu k imigraci vyznačují antiamerikanismem, záporným postojem k EU a NATO a sympatiemi k Putinovu Rusku. Keynesiánský etatismus potřebuje suverénní vládní moc s jednoznačně vymezeným a ovládaným prostorem. Potenciál bruselské centralizace se vyčerpal, Evropané netvoří jednotný politický národ; kulturní, sociální, hospodářské i politické rozdíly jsou zřetelné. To začínají chápat i Macron a Merkelová, a proto přistupují k separátnímu dvojstrannému politickohospodářskému sjednocování Francie a Německa. Ale v jakémkoliv smluvním formátu bude platit realita politicky inferiorního a zároveň ekonomicky nadřazeného Německa.

Eurozóna je prakticky rozdělená na severní a jižní část, což franko-německá integrace nijak nezmění. Předlužené socialismy jižního křídla se propadají: bankrot Řecka, Itálie na jeho pokraji, Francie čeká v pořadí. Začnou se formovat, či už se formují, variace autokracií, nacionalistického holismu a socialistického etatismu, včetně jejich modifikací a hybridů. Hospodářsky se bude jednat o varianty národních socialismů a ekonomických nacionalismů. Především ve východní části Evropské unie bude mít kulturně značný vliv netolerantní národní konzervatismus, u nás zase v některých vrstvách sílí nostalgie po rovnostářství reálného socialismu. Proces anihilace svobody dospěl k prahu další fáze.

V žádném případě však nebude ohrožena demokracie. Alespoň prozatím. Suverénní lid řádnou demokratickou procedurou (jeden člověk, jeden hlas) bude legalizovat a legitimizovat vlády různých autoritářů a demagogů, kteří se na demokracii budou i odvolávat. Demokracie však zároveň dává i naději. Je to právě onen svrchovaný lid, který může ještě všechno zvrátit.

---