Když se u nás řekne meliorace, člověk si vybaví JZD, vyvěrající skruže a suchá pole. Opatření, které mělo ve své době smysl, se postupem času změnilo na problém, který jen podtrhuje nevhodný způsob hospodaření s půdou a vodou v české krajině. Řešení přitom máme, schází jen politická vůle.

(Hydro)meliorace nepředstavují pouze prostředek k odvodnění krajiny. Jde o komplexní přístup k hospodaření s vodou, který by měl zlepšovat kvalitu vody i půdy a zvyšovat zemědělské výnosy. Při střetu s realitou české krajiny však tato definice neobstojí.

Historicky se odvodňování využívalo k rozšíření orné půdy a pastvin a ke zvýšení zemědělských výnosů. Od počátku 19. století se začala používat trubková drenáž. Systematické odvodňování české půdy probíhá od druhé poloviny 19. století. V roce 1870 byly přijaty Zemské zákony vodní obsahující mj. paragrafy o vodních družstvech, která koordinovala stavbu meliorací a následně je spravovala. O něco později byly zřízeny i malý a velký meliorační fond, ze kterých se stavby financovaly. Bez nadsázky můžeme říct, že celý systém byl promyšlen zdaleka více než dnes.

Nejvíce se však stavělo za minulého režimu v rámci honby za zvyšováním výnosů a plněním pětiletek. Často se při tom odvodňovalo více, než bylo zdrávo. V 80. letech ale nastává změna, tehdejší stát začal brát větší ohled na stav životního prostředí, nově odvodňoval pouze zamokřené plochy a dokonce začal používat regulační drenáž čili melioraci, která umí víc než jen vodu odvést pryč.

Posledních třicet let se od výstavby upustilo, proběhly restituce a na meliorace se v podstatě zapomnělo. Jednotlivé stavby tu ale zůstaly, i když nejsou vidět. Některé jsou staré i přes sto let, svou funkci povětšinou stále plní, jen se o ně nikdo nestará. To je dlouhodobě neudržitelné.

Dvě třetiny vlastníků o ničem neví

Analýza VÚMOP v roce 2017 zjistila, že odvodněná je více než třetina orné půdy v Česku, přes milion hektarů. Ke stavbě často schází dokumentace a vlastnictví odvodňovacích staveb je rozptýlené mezi stovky vlastníků půdy. Zkuste si pak na opravu takové stavby sehnat povolení. Tyto problémy musíme urychleně řešit. Stávající odvodňovací stavby by totiž při vhodném zapojení regulačních zařízení a akumulačních nádrží mohly pomoct s problémem suché krajiny, protože by mohly zadržovat vodu a průběžně ji vracet do půdy – ať už krátkodobě (retence), nebo dlouhodobě (akumulace).

Vlastníte půdu, která je odmeliorovaná? A víte, že ze zákona máte povinnost se o zařízení starat – čistit, opravovat a ideálně modernizovat? Podle průzkumu VÚMOP to 67 % vlastníků netuší. Zároveň to ale nikdo nekontroluje a v mnoha případech je dokonce nemožné tyto povinnosti vykonávat. Proč?

Za prvé, vlastníci při privatizaci zpravidla nedostali do rukou stavební dokumentaci, samotná evidence meliorací nebyla soustavně udržována a stále není zcela aktuální, takže zjišťování poloh zařízení, které jsou staré řadu desítek let, je obtížné a časově náročné.

Za druhé, meliorace jsou rozsáhlé stavby nacházející se nezřídka na území až stovek jednotlivých vlastníků. Ti navíc často netuší, že by povinnost údržby meliorace mohli v pachtovní smlouvě uložit zemědělci, který jim půdu obhospodařuje.

A za třetí, zatímco tzv. hlavní meliorační zařízení (často třeba vodní toky) vlastní stát a spravuje je Státní pozemkový úřad, tzv. podrobné meliorační zařízení (drény, šachtice, příkopy) spravují jednotliví vlastníci pozemků.

K melioracím se tedy musí přistupovat jako k rozsáhlým komplexním stavbám. V současnosti k tomu ale neexistují podmínky. Veškeré snahy o modernizaci odvodňovacích zařízení jsou závislé na motivaci všech zúčastněných, která nebývá velká. Co s tím? To se dozvíte v příštím díle seriálu Držme se při zemi.

---

---