K napsání tohoto textu mě inspiroval podnětný příspěvek Vratislava Havlíka, ve kterém vysvětloval tvorbu koalic po krajských volbách, její principy a zejména fakt, proč není ničím divným ani hříšným „obejít“ vítěze voleb a sestavit koalici bez něj. Zamyšlení nad krajskými volbami mě přimělo uvažovat i nad perspektivou předvolebních koalic, které se příští rok chystají vyzvat vládnoucí ANO v parlamentních volbách.

Klíčovou otázkou je, zda tyto vznikající formace máme chápat jen jako účelová spojení zaručující, že i tvrdohlavý prezident bude držet slovo a sestavením vlády pověří skutečně vítěze (byť by to bylo uskupení více stran), nebo zda jde o víc. Podle mého soudu je možné nové koalice na krajské i celostátní úrovni vnímat jako něco významnějšího než pouhé před- a povolební šachy. Věřím, že jde o krok směrem ke změně politické kultury, a tedy o možný lék proti politické polarizaci, kterou česká společnost trpí.

Iluze většinové demokracie

Před dvaceti lety to vypadalo, že český stranický a politický systém je relativně přehledný a vlastně směřuje k bipolárnímu soupeření silné, koherentní pravice a silné, koherentní levice. Právě toto bylo skutečnou podstatou opoziční smlouvy. Rozhodně nešlo jen o mocenský kartel, šlo o materializaci přesvědčení, že Česká republika se blíží typu tzv. většinové demokracie. Tento politický systém popsal nizozemský politolog Arend Lijphart. Zjednodušeně řečeno se jedná o situaci, kdy je společnost polarizována podle jednoho dominantního tématu, avšak míra této polarizace neohrožuje poměrně široký společenský i politický konsensus na základních parametrech politického a ekonomického systému. To umožňuje ostrou soutěž politických stran, kterých není příliš mnoho, protože v zásadě existují jen dvě hlavní varianty politiky: nalevo a napravo od středu. Takovými stranami chtěly být ODS a ČSSD, a jak dobře víme, z různých důvodů se jimi nestaly.

Zpětně viděno nešlo jen o to, že nedokázaly přesvědčit kritickou masu českých voličů o čestnosti svých úmyslů, nebo o vcelku bizarní rozhodnutí Ústavního soudu proti návrhu volebního systému posilujícího větší strany. Šlo také o důsledek skutečnosti, že tradice českého (a československého) politického systému a podoba české společnosti takovému kroku neodpovídaly a nepřály. Analýza z počátku milénia ukázala, že vývoj v Česku poměrně neorganicky spojoval rysy většinové a konsensuální demokracie, tedy dva opačné póly Lijphartovy teorie demokratických politických systémů. Zatímco situace před dvaceti lety inklinovala k většinové demokracii, během následujících dvou dekád posílila poptávka spíše po té konsensuální. I když to tak na první pohled nevypadá.

Česká společnost vykazuje řadu parametrů fragmentované a polarizované politické obce, a aby bylo možno některé rány zacelit, musejí politické elity slevit z rétoriky vítězů dobra proti zlu. Musejí v sobě najít sílu budovat konsensuálnější podobu vzájemných vztahů.

Viděno z rychlíku působí česká společnost jako až tragicky rozpolcená, která na většinu základních otázek zná jen odpověď „buď – nebo“. Naprostá většina českých politiků se rétoricky chová, jako by stála v čele americké republikánské nebo demokratické strany. Ty nemají žádné další alternativy a soupeří o autenticky většinová volební vítězství. Jenže pod touto pokličkou se v hrnci české politiky vaří spousta dalších přísad, které připomínají spíše hrstkovou polévku než průzračně čirý vývar se dvěma velkými játrovými knedlíčky – jedním napravo a druhým nalevo od středu hrnce. Realita rozhodně není jasně průzračná, ale spíše plná barev a odstínů. Sociologické studie ukazují, že v Česku nežijí dva protikladné tábory. Mozaika české společnosti je daleko pestřejší a různé zdroje polarizace se kříží. Analýza voličů ANO a „tradičních“ politických stran ukázala, že existuje spousta velmi různých důvodů, proč různí lidé volí různé strany. Představa o jednom jediném štěpení české politiky je naprostou iluzí.

V Poslanecké sněmovně se po volbách roku 2017 ocitlo devět stran, z nichž ta vítězná získala necelých třicet procent hlasů a byla schopna sestavit jen menšinovou koaliční vládu. Skoro se nabízí onen pověstný Klausův pojem „nevýhra“. Představa, že v roce 2021 dojde k nějaké rapidní redukci stranického pluralismu, není realistická. Sázet na to, že některá ze stran nepřekročí pět procent, může být zábavné a při troše štěstí i výnosné, ale na poměrně komplikované struktuře českého stranického systému – odpovídajícímu komplikované a pestré ekonomické, sociální a územní struktuře naší společnosti – to nic nezmění.

Polarizace jako hlavní problém

Silná polarizace politické a společenské debaty spojená s nerealistickým uvažováním o silných osobnostech v čele silných stran je pro kvalitu naší politiky a pro akceschopnost jakékoliv budoucí české vlády aktuální hrozbou číslo jedna. To, co marketingově vypadá jako efektní bouchnutí do stolu silného vůdce manažerského typu, se při řešení složitých problémů rychle promění ve zmatené běhání myšky mezi pastmi ekonomických, migračních, pandemických a jiných skutečných či domnělých krizí.

Velké a silné strany prostě v Česku nejsou. I když to v době opoziční smlouvy mohlo vypadat jinak, trend se naprosto změnil a není žádný důvod předpokládat, že tomu bude v budoucnu jinak. Strany, které se označují jako tradiční, narážejí zcela evidentně na meze růstu své voličské podpory. V kurzu jsou spíše neokoukané nové strany, jež pro část české veřejnosti aktuálně ztělesňují Piráti, jenže ti zase nezaručují potřebnou stabilitu a mohou být jednoduše vystřídáni něčím ještě novějším a ještě méně okoukaným.

Zásadní otázka voleb 2021, zda někdo v křesle ministerského předsedy nahradí Andreje Babiše, má i své podotázky. Jeho potenciální vyzyvatelé jsou sice pro tuto roli lépe vybaveni, protože nepodléhají sebeiluzi dokonalého manažera, jenž je za všech okolností lepší než politik – Petr Fiala i Ivan Bartoš vědí, že politika je svébytným povoláním vyžadujícím specifický přístup. Ani jim však v současné situaci a při pohledu na českou společnost nesluší rétorika silných mužů, protože ta nemůže dlouhodobě přinést rozumné výsledky. Naštěstí se zdá, že to oba chápou, což se projevuje i snahou vytvářet širší předvolební spojenectví. Bohužel si však lze představit scénář, v němž si nakonec tato spojenectví půjdou vzájemně po krku, tak jako jdou nyní po krku hnutí ANO. To by ale nebylo ani taktické, ani strategické. Jednalo by se jen o další přikládání pod již do červena roztopený český kotel. Jestli naše současná politika něco potřebuje, pak je to změna politické kultury směřující k obroušení hran.

Více konsensuální demokracie

Můžete samozřejmě namítnout, že by se hodily i institucionální reformy, o kterých dlouhodobě víme a mluvíme. Ale ty jsou vzhledem ke stupni polarizace společnosti a fragmentaci stranického spektra, či vzhledem k osobitému „vkladu“ klíčových politických aktérů, zajímavé spíše politologicky než politicky. Nejsou prostě prosaditelné, což dokládá i příklad neustále odkládané důchodové reformy. Navíc, jak se můžeme přesvědčit i v nedávné historii, takové změny mohou nést i neočekávané následky. Mementem budiž přímá volba prezidenta. Než se do velkých reforem tohoto typu pustíme, musíme být schopni se na jejich základním směřování domluvit daleko lépe než nyní.

První krok musejí udělat politické elity. Nastal čas inspirovat se v oblasti politické kultury opět Arendem Lijphartem, jenže tentokrát ne většinovou demokracií jako před dvaceti lety. Současná česká společnost vykazuje řadu parametrů fragmentované a polarizované politické obce, a aby bylo možno některé rány zacelit a některé příkopy přemostit, musejí politické elity slevit z rétoriky spálených zemí a vítězů dobra proti zlu. Zkrátka musejí v sobě najít sílu budovat konsensuálnější podobu vzájemných vztahů.

Jistě, Babišova vláda se aktuálně chová jako skupinka zmatených klaunů, přesto je však lépe podat pomocnou ruku než se omezit pouze na kritiku, jakkoliv oprávněnou. Je také vcelku možné vytušit, že mezi předvolební koalicí ODS, TOP09 a KDU-ČSL na jedné a rýsujícím se spojenectvím Pirátů a STAN na druhé straně bude probíhat podobně klíčová bitva jako mezi oběma uskupeními a ANO. Pro budoucnost české politiky by ale bylo skvělé, kdyby se očekávaná bitva aktuálně opozičních subjektů obešla bez zbytečně útočných rekvizit. „Anitfiala“ nebo „Antibartoš“ je v konečném důsledku podobně nedostatečná a škodlivá strategie jako „Antibabiš“. Už proto, že ať bude vítězem kdokoliv, bude muset najít partnera, se kterým sestaví vládu. Spoléhat na to, že někde vyškrábne nějaké přeživší sociální demokraty nebo si pomůže Okamurou, je sice možné, ale z hlediska kvality české politiky – diplomaticky řečeno – nemoudré.

Bylo by skvělé, kdyby se sestavování obou předvolebních bloků současné demokratické opozice stalo prvním krokem k zásadnímu posílení konsensuálních prvků české politické kultury. Je načase, aby se do české politiky vrátila na čestné místo slova jako dohoda, spolupráce a kompromis. Politikům to pomůže dělat politiku racionálně a ne marketingově a česká veřejnost uklidnění rozbouřených vln nepochybně také ocení.

---