Největší roztržka přišla v roce 2012, kdy Česko jako jediná země EU hlasovala proti uznání Palestiny jako nečlenského státu OSN, protože naše diplomacie věděla, že tudy cesta k míru rozhodně nepovede. Zatímco si zástupce unijní delegace Thomas Mayr-Harting přijetí rezoluce nadšeně pochvaloval jako cestu k prosperitě,[i] stejně jako ostře protiizraelské státy typu Francie, Lucemburska nebo Belgie, naše diplomacie v tom viděla zcela opačný vývoj, neboť jsme se obávali, že „by mohl vyústit v další odklad obnovení mírového procesu.“[ii] A měli jsme pravdu. EU se všemi svými hlavními institucemi zahořkla proti Izraeli, ale Česko nadále pokračuje v jeho obraně.

Nejnovější spory vyvrcholily kvůli izraelským výrobkům z izraelských osad. Jelikož EU považuje osady za okupované, rozhodla se Izrael v roce 2015 potrestat povinným značkováním těchto produktů. Česká republika na tento akt nehodlala navázat a rozhodla se jej respektovat až po finálním rozhodnutí Soudního dvora EU. Stejně tak se ČR zdržela reakce na rezoluci z roku 2017, která následovala po Trumpově uznání Jeruzaléma hlavním městem Izraele. Mezinárodní společenství se tehdy vyslovilo pro zneuznání tohoto kroku.

Dvě nespojitelné cesty

Tato neviditelná diplomatická bitva má ovšem předlouhé kořeny v minulosti. Naše země byla již od dob prezidenta Masaryka velmi vstřícná k židovským nárokům na vlastní stát, což bylo později ještě podpořeno po zločinech holokaustu. I když jsme se v roce 1948 dostali do komunistického područí, na Izrael jsme nezapomněli a pomáhali jsme mu dodávkou zbraní v jeho první válce za nezávislost. Izrael nám tuto laskavost nikdy nezapomněl. Jak ostatně prohlásil první izraelský premiér Ben Gurion: „Dodávky československých zbraní zachránily Izrael.“[iii] Stalin se ale nehodlal smířit s tím, že si Izrael nezvolil bolševickou cestu, a tím pádem u nás spolupráce se židovském státem zhasla až do listopadu 1989. Od té doby u nás panuje nevídaná shoda napříč politickým spektrem (samozřejmě kromě komunistů) o zahraniční politice vůči Izraeli a našich představách o mírovém procesu. V jiných oblastech takovou politickou kooperaci najdeme jen stěží.

Unie a většina států následovala jinou cestu. Zakládající státy ESUO a EHS nejprve byly vřelým partnerem Izraele, což dokládá i prohlášení tehdejší Evropského parlamentu krátce po šestidenní válce: „Zpochybňovat právo tohoto státu na svou existenci je nepřípustné.“[iv] Peníze a ropa však dělají v politice divy, a když arabské státy vyvinuly tlak na Evropu v podobě uvalení embarga na Nizozemsko, bylo pragmaticky výhodnější změnit názor. Od té doby se západní státy začaly posunovat na palestinskou stranu, což stvrdila deklarace z listopadu 1973 o legitimních právech Palestinců.[v] Čirý pragmatismus a snaha o udobření si arabských šejků se nicméně postupem času přetvářely v zapálený idealismus. A když byly v roce 1993 podepsány dohody z Osla mezi Jásirem Arafatem a Jicchakem Rabinem, začala se Evropská unie více pasovat do role mírového zprostředkovatele, ze které však zbylo jen nadržování palestinské straně a chuť potrestat Izrael.

Česká republika měla po převratu rovněž hrát roli zprostředkovatele, s pokorou si ale uvědomila svou relativní slabost. Zato unijní ambicióznost se vyvíjela do chaotické politiky, ačkoli její páka na mírové dohody se nijak nezvětšila. Představitelé EU totiž občas nerespektují postoje členských států a snaží se vytvářet si vlastní politiku, kterou poté prezentují jako celounijní pozici. Ideální příklad jsme mohli vidět právě u hlasování o uznání Palestiny, kde zdrženlivé stanovisko vyjádřilo dalších třináct států: Bulharsko, Německo, Estonsko, Spojené království, Chorvatsko, Maďarsko, Lotyšsko, Litva, Nizozemsko, Polsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. Člověka tedy musí zarazit, jak hlas z unie zní jinak. Problém spočívá v tom, že některé unijní instituce si více a více uzurpují moc v zahraniční politice a v mnohém jdou proti národním státům.

Až na malé výjimky se české vlády, prezidenti i parlament chovají velmi konzistentně.

Instituce EU ovládané levicí

Do toho ještě musíme přičíst dominanci levicového proudu, který tyto instituce prakticky ovládl. V Evropském parlamentu už po dekády vládne středo-levicová koalice, jež razí ostrou politiku proti Izraeli a přívětivost vůči Palestině. Takto si v roce 2014 koalice ALDE, GUE/NGL, S&D, Zelených, Svobodné Aliance a poslanců z řad EPP prosadila uznání Palestiny. Evropští konzervativci a reformisté sice tvoří nejsilnější opozici, ale na zvrácení tohoto vývoje nemají dostatečnou sílu. Pod lobby od parlamentní Delegace pro vztahy s Palestinou se poté na plénum parlamentu snadno dostávají rezoluce s atakem na Izrael. Slova předsedy této delegace Manu Pinedy mluví za vše: „Přes půl století žije v Západním břehu skoro milion izraelských osadníků pěkně propojených s izraelskou infrastrukturou, zatímco Palestinci žijí v ghettech obklopeni zdmi, kontrolami pod hlavněmi izraelských pušek. To je apartheid!“[vi]

K tomu všemu ještě musíme přičíst roli Vysokého představitele EU (fakticky ministr zahraničí), jehož post od počátku ovládají pouze levicové strany. Zatím všichni vysocí představitelé byli příznivci většího vměšování do blízkovýchodního konfliktu a větší asertivity vůči Izraeli, nejvíce zatím Frederica Mogherini a Josep Borrell.

To české instituce se chovají zcela opačně. Až na malé výjimky se vlády, prezidenti i parlament chovají velmi konzistentně. Konkrétně z Poslanecké sněmovny se za poslední léta stal výrazný protipól vůči politice EU. Skoro až reaktivně se čím dále více pasuje do role strážce Izraele. Dobře vidět je to na tom, jak se čeští poslanci pravidelně ohrazují vůči politice EU vůči Izraeli. Hned dvakrát tomu bylo v případě zmíněných izraelských výrobků z osad. Občas rovněž důrazně napomene naši exekutivu, když se prohřeší vůči konzistenci zahraniční politiky, jako tomu bylo v případě článků tří ministrů zahraničí v květnu 2020. Zatímco to vypadalo, že neshody vznikají u nás, opět se však především jednalo o rozdílné pozice mezi Českem a EU.

Co se událo v první polovině roku

Vše začalo ohlášením Trumpova plánu Mírem k prosperitě z ledna 2020. Trump si jako mnoho jeho předchůdců dal za cíl přijít s řešením izraelsko-palestinského konfliktu. Ačkoli samotný plán vypadá až na několik nedostatků velmi příznivě pro obě strany, způsob, jakým jej americký prezident ohlásil – bez palestinské účasti –, nebyl zcela šťastný. Nutno však dodat, že Palestinci od uznání Jeruzaléma za hlavní město všechna jednání s Trumpem odmítali.

Největší cirkus ale přišel od čerstvě jmenovaného Vysokého představitele Josepa Borrella, jenž plán nejprve uvítal, ale záhy otočil a začal brojit nejen proti Trumpově plánu, ale i samotnému Izraeli. Tvrdě ovšem narazil na jednání Rady EU, kdy se Česká republika společně s dalšími státy včetně Maďarska nebo Rakouska zastala Izraele a nového mírového plánu.[vii] Česko tedy opět splnilo svou tradiční roli.

Byť jsme navenek vypadali jednotně, náš postoj doprovázely politické roztržky, když se tři ministři zahraničí rozhodli vydat Článek tří, kde kritizovali naplánovaný postup Izraele na „okupaci“ částí Západního břehu Jordánu. Jednak došlo od ministrů Petříčka, Zaorálka a Schwarzenberga k velkému nepochopení, jelikož Izrael se pouze zavázal splnit dohody z Trumpova mírového plánu. Zadruhé byl článek okamžitě napadnut ze všech stran a Poslanecká sněmovna mu dala na závěr finální stopku. Podle předsedy ODS Petra Fialy ukázal jen nepochopení celé blízkovýchodní situace a idealistické návrhy: „Kdyby Izrael poslouchal ty dobré rady levicových a jiných intelektuálů a politiků ze Západu, tak už dávno ten stát neexistuje. Kdyby poslouchali většinovou vůli Organizace spojených národů, tak už ten stát dávno neexistuje… Ten, kdo opravdu drží mír na Blízkém východě, je stát Izrael.“[viii] Na závěr Poslanecká sněmovna podpořila Trumpův mírový plán kromě hlasů KSČM Pirátů.

Co udělá Joe Biden

Tímto způsobem se od sebe Česka a EU nadále oddalují. Podle Borrellovy dosavadní politiky je zřejmé, že se bude snažit o stále větší asertivitu vůči Izraeli, k čemuž mu budou dopomáhat státy jako Lucembursko, Francie, Belgie nebo Švédsko. Česko by proto mělo hledat podporu u Visegrádu nebo u Německa a Nizozemska, které se snaží být spíše neutrální.

Není jasné, jak se vůči izraelsko-palestinskému konfliktu zachová nastávající americký prezident Joe Biden. I kdyby chtěl zcela zavrhnout Trumpův plán, musí si být vědom, že jeho administrativa se výrazně zasloužila o sblížení Izraele s muslimskými státy a že tu můžeme očekávat ještě další pokroky. Tohle Biden nemůže ignorovat. Trump hlavně ukázal na vyčerpanost rezolucí 242 a 338, které dodnes nedokázaly nic vyřešit. Jeho plán nabízí nové řešení, které umožní Palestincům získat vlastní stát a zároveň neohrozí bezpečností situaci Izraele. Ten se totiž po zkušenostech z Gazy a nespočtu ústupků vůči Palestincům nikdy nevzdá Západního břehu Jordánu.

Česká republika tuto bezpečnostní pozici chápe. Dívá se problém realistickýma očima, kde není možné spatřovat v jedné straně anděla v druhém ďábla. V případě unijní diplomacie to naopak vypadá na stále pokračující idealistické sny, které zatím ještě nikdy nic nevyřešily.

Vyšlo na webu The Conservative.