Realitou dneška je, že mezi environmentalisty – a to slovo nemyslím jako nadávku – a mezi pravicí v naší zemi neexistuje příliš produktivní dialog. Vina je na obou stranách.

Začněme nejprve u sebe. Náš problém pramení z příliš exaltovaného liberalismu jako základní identity české pravice po roce 1989. Mluvím-li o liberalismu, mám na mysli jeho původní politické i filosofické pojetí, které je založeno na svobodě jednotlivce, přirozeném právu, rovnosti před zákonem, volné soutěži na trhu a omezené roli státu. Nemám tím na mysli „liberalismus“ jako pojem, který se k nám teď šíří ze Západu a označuje politický směr, který slibuje ráj na zemi, vymáhá politickou korektnost a prosazuje „progresivní“ formy společenského života i s nimi spojená skupinová a nároková práva. V tomto případě se jedná o levicový „progresivismus“, který se maskuje „liberalismem“, ač s ním nemá nic společného. Je dobře, že se česká pravice tohoto manévru zatím odmítá účastnit.

Náš důraz na lidskou svobodu a liberalismus v původním smyslu slova byl a je pochopitelný. Zkušenost s totalitním komunismem a přebujelým policejním státem nás naučila vážit si ceny svobody. Naopak konzervativní identita pravice – právě kvůli důsledkům bolševického vykořeňování a devastace všeho tradičního – neměla po roce 1989 na co navazovat ani o co se opřít. Platilo to v oblasti hodnotové, ekonomické, společenské a v neposlední řadě i při ochraně přírody, kterou komunistický režim plundroval zvlášť drastickým způsobem.

Díky této zkušenosti máme přirozený sklon nahlížet na politiku jako na prostou dichotomii mezi svobodou jednotlivce na jedné straně a poručnictvím státu a jeho přebujelou byrokracií na straně druhé. Ano – svoboda znamená možnost využívat přírodní zdroje k dosažení finančního zisku. Podnikání a zisk nejsou nadávky, ale naopak životodárný zdroj investic a národního bohatství. Je naším životním zájmem vytvářet dobré podmínky pro soukromé vlastnictví a podnikání, protože moloch státu je nemůže nahradit. Dobře z vlastní zkušenosti víme, že ocitne-li se podnikání v rukou státu, nemusí se už zodpovídat žádné suverénní moci, která by omezovala jeho predátorské choutky. Největší škody na životním prostředí napáchalo právě státní podnikání v sovětském Rusku, komunistické Číně a také v bývalém Československu. S důsledky šílených a mnohde realizovaných plánů na obracení řek, přemisťování populací, násilné kolektivizace zemědělství i industrializace bez demokratické kontroly se tyto společnosti potýkají dodnes.

To ale neznamená, že svobodné podnikání nepotřebuje vládu práva, které je v zájmu uchování statků pro budoucí generace přiměřeně omezuje. A že nemáme – tržně konformními nástroji – poptávku po některých surovinách regulovat a výrobce a spotřebitele motivovat k tomu, aby sledovali cestu úspor, rozumné spotřeby a ochrany životního prostředí. Není nutné objevovat něco nového, stačí se rozhlížet ve světě kolem nás. Národní parky i tažení proti igelitkám v USA, dekarbonizace a vědecké inovace v Británii, nakládání s komunálním odpadem a decentralizace energetiky v Německu, čištění vod a ozeleňování měst v Dánsku, čisté vytápění a energeticky úsporné bydlení ve Švédsku nebo územní a krajinné plánování ve Švýcarsku či ve Francii pro nás mohou a mají být inspirací. Příklady ze zahraničí ukazují, že kapitalismus a svobodný trh mohou fungovat v rovnováze s nároky na zdravé životní prostředí daleko lépe než autoritativní a nedemokratické režimy. Jeden příklad za všechny: do Evropy se dnes vracejí i velké šelmy jako vlk, rys nebo medvěd, ač tu byly před staletími vyhubeny, zatímco jejich příbuzní jako lev nebo tygr bojují v Africe a Asii o přežití.

Pro důkaz, jak demokracie a kapitalismus mohou životnímu prostředí prospívat, nemusíme chodit do zahraničí. Stačí se podívat na to, kolik pozitivních výsledků máme doma. Odsiřování elektráren eliminovalo kyselé deště, kvalita ovzduší i povrchových vod je dnes v daleko lepším stavu než před třiceti lety. V recyklaci odpadů můžeme sloužit za vzor. Do naší volné přírody se vrátili vlk i rys, orli i jeřábi a my hledáme cesty ke koexistenci a mana­gementu jejich ochrany tak, abychom dědictví uchránili pro další generace.

Námi dosažené výsledky nacházely uznání i v zahraničí. Univerzity Yale a Columbia, ve spolupráci se Světovým ekonomickým fórem v Davosu, zveřejňují každé dva roky tzv. Environmental Performance Index (EPI), který na základě rozličných kritérií hodnotí, jak si která země vede při zlepšování kvality životního prostředí. Česko se v letech 2006–2014 pravidelně umísťovalo v první dvacítce zemí světa, v roce 2006 bylo dokonce čtvrté a v roce 2014 páté na světě. V posledních letech ale nastal pád. V roce 2018 jsme dokonce vypadli z první třicítky. Jako by nám začal ujíždět pomyslný vlak.

Jednoduše řečeno: úkolem pro českou pravici je oživit konzervativní část naší identity. Dnes – na rozdíl od situace před třiceti lety – je na co navazovat, a to jak při obraně svobody, která je ohrožována bujením státu a zbytečných regulací, tak při ochraně tradic a přírody kolem nás, které jsou ohrožovány nemenší měrou. Jednou ze strany inženýrů progresivní levice, jindy naopak těmi, kdo sledují rychlý a osobní prospěch bez ohledu na dlouhodobé následky. Zkrátka je na čase dichotomii mezi liberalismem a konzervatismem překonat.

Zelená politika nesmí být náboženství

Problém je ale i na druhé straně. Na straně zelených ideologů a aktivistů, a to nejen v Česku, ale daleko větší měrou na západ od nás.

Naše liberální i konzervativní přesvědčení se právem bouří, je-li konfrontováno s dnešním globálním alarmismem a snahou o sociální a ekonomické inženýrství, tentokrát nikoli v rudém, ale v zeleném balení. Nejvíc je to patrné v diskusi o klimatických změnách. Recentní a globální změny klimatu jsou reálné a vliv člověka na ně je evidentní. Zároveň ale každý geolog a geofyzik ví, že se klima na Zemi výrazně měnilo i v dobách, kdy byl vliv člověka nulový nebo marginální, a že tyto změny měly jiné příčiny než skleníkový efekt.

Naše přesvědčení se bouří ještě víc, slyšíme-li aktivisty z Fridays for Future a Extinction Rebellion skandovat, že cílem není jen změna klimatu, ale i systému, a vidíme-li, jak demokraté tlaku ustupují, místo aby se proti němu vymezili coby útoku na lidskou svobodu. „Boj“ za klima, jak se módně říká, proto nám, kteří si pamatujeme lekce z komunistické eschatologie, připomíná buď válku vedenou ve stylu Lenina, anebo jakési pseudonáboženství v sekularizovaném západním světě. Připomíná pověstnou metaforu melounu: na povrchu sice zelený, ale uvnitř rudá krev. Místo abychom volili cestu racionální adaptace na permanentně se měnící životní podmínky na Zemi, jsme nuceni přijímat drakonická opatření, která jsou extrémně nákladná, a přitom vůbec nevíme, do jaké míry budou účinná.

Evropské instituce, zejména Evropský parlament, nyní ve zrychlených procedurách a bez důkladných diskusí prosazují legislativní opatření se zásadními ekonomickými a sociálními dopady, aniž by byly vypracovány seriózní dopadové studie. Reálně tak hrozí, že tato opatření – byť ušlechtile míněná – povedou ke zbídačení lidí, zejména těch chudších, a k eskalaci mezigeneračních konfliktů ve společnosti. Navíc v důsledku jejich kolaterálních dopadů hrozí, že životní prostředí nejen nezlepší, ale ještě zhorší. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Před patnácti lety státy EU – v záj­mu omezení spotřeby ropy – prosadily a dotacemi podpořily využívání biopaliv v dopravě. Výsledky vidíme všichni. Řepkové a kukuřičné monokultury v mírném pásmu a s nimi spojená chemizace zemědělství způsobují dramatický úbytek hmyzu a drobného ptactva. V tropech jsou následky ještě horší. Mýcení pralesů a jejich nahrazování plantážemi palmy olejné má za následek vymírání orangutanů a dalších živočišných druhů. Podobně i dnešní jednostranná sázka na elektromobilitu jako spásné řešení pro dopravu nebere v úvahu, z čeho se elektřina i baterie budou vyrábět ani za jakou cenu se budou baterie likvidovat.

Mladá švédská aktivistka Greta Thunbergová radí politikům, aby naslouchali vědcům. Jenže i tady funguje dvojí metr. Zeleným a progresivním ideologům přijdou vědci vhod, když se shodnou na klimatických modelech, ale když svým výzkumem prokážou vhodnost geneticky modifikovaných organismů (GMO) coby cesty, jak uživit obyvatelstvo na Zemi, aniž by to vedlo k dalším záborům půdy, tak stejní lidé, věrni svému ideologickému přesvědčení, vědecké závěry razantně odmítají. Média navíc poznatky vědců často překrucují a záměrně je dramatizují. A pak je tu ještě jeden problém – i věda musí z něčeho žít. Dominantně žije z grantů, a ty často vypisují instituce, které řídí politici. Módní a politická poptávka pak může snadno determinovat nabídku.

S tím souvisí i problém tzv. zeleného byznysu. Nemám teď na mysli extrémní případy ekovyděračství, kdy někteří rádoby ekologové pod pláštíkem ochrany životního prostředí (známý je třeba případ Lubomíra Studničky v severních Čechách) nezákonně vydírali investory v procesu EIA. Nemám na mysli ani případy tzv. greenwashingu, kdy se firmy reklamně zaštiťují ekologickými standardy, aniž by jejich výrobky měly reálný efekt. Mám na mysli standardní, dnes velmi rozšířený lobbing průkopníků zeleného podnikání. V Bruselu, centru evropské normotvorby, se to jimi jen hemží a jejich vliv na utváření legislativy je ohromný. Zelenou regulaci, která může mít smysl, pokud zachová možnost volby a konkurenční prostředí na trhu, totiž zásadně ovlivňují směrem k exkluzivním řešením. Příkladem budiž nedávné vyloučení jaderné energetiky z čistých bezemisních zdrojů v taxonomii udržitelných financí. V pozadí je nejen hysterie v některých členských státech (Německo, Rakousko), ale také vliv výrobců baterií a větrných i solárních elektráren.

Text vychází z předmluvy ke sborníku Musí být ekologie alarmistická? Hledání realistických odpovědí, kterou vydalo CEVRO a Nadace Hannse Seidla v nakladatelství Books & Pipes, 2020. Redakčně upraveno.

---