Právník a expert na zdravotnictví Jan Klusáček průběžně sestavuje seznam výzev, před kterými nejen v době koronaviru stojí české zdravotnictví.

Naše zdravotnictví potřebuje méně byrokracie. Zdravotnická dokumentace je potřeba, pomáhá kvalitní péči a chrání zdravotníky před obviněním, že něco udělali non lege artis. To ale neplatí pro veškerou šílenou administrativu, která ve zdravotnictví v posledních desetiletích bere čím dál tím víc času lékařům, sestrám i dalším zdravotnickým pracovníkům. Ti mají v první řadě pečovat o pacienta, ne vyplňovat nepřehledné stohy dotazníků, výkazů a žádostí. Je čas začít tyhle papíry nemilosrdně škrtat. Stejně nesmyslná je byrokracie, kterou musí povinně snášet nemocnice. Třeba přístrojová komise, která arbitrárně určuje, kdo si může koupit třeba nový CT přístroj a kdo nikoli. Tohle opravdu není role Ministerstva zdravotnictví.

Férové financování

V systému veřejného zdravotního pojištění poskytují zdravotní služby nemocnice státní, krajské, městské, soukromé i církevní. Ministerstvo se k nim ale nechová férově. Investiční dotace tečou prakticky jen do státních a ty ještě čas od času dostanou „pár“ miliard na oddlužení. Investiční dotace jsou navíc zcela netransparentní a rozdělované čistě podle podle politického klíče. To je neudržitelné. Veřejné peníze musí být poskytovatelům zdravotních služeb rozdělovány férově a transparentně, bez ohledu na to, kdo je jejich zřizovatelem.

Férová musí být i vymahatelnost nároků. Každý známe řadu případů, kdy se nemocní měsíce přetahovali se zdravotní pojišťovnou o to, zda jejich léčbu uhradí. Někteří to vzdali, někteří udělali sbírku mezi přáteli či na sociálních sítích, někteří šli k soudu, kde třeba po dlouhé době uspěli. Anebo dřív umřeli. Takhle to nejde. Pokud máte rakovinu a lékař doporučí léčbu, kterou pojišťovna odmítne, musíte mít možnost nezávislého přezkoumání v řádu dnů, maximálně týdnů. Proto je třeba zřídit nezávislý rozhodčí soud pro rozhodování o nárocích z veřejného zdravotního pojištění. S velmi přísnými lhůtami a okamžitou vykonatelností rozhodnutí. Mimochodem: právní úprava rozhodčího soudu pro nároku je už připravená, od roku 2009 leží na ministerstvu v šuplíku.

Českému zdravotnictví by v neposlední řadě prospělo, kdyby se mohlo spolehnout na více soukromých peněz. Proč? Celkový podíl zdravotnictví na HDP České republiky je mnohem menší než u většiny vyspělých zemí, o rozdílu v absolutních číslech mezi 7 % ČR a 11 % Německa ani nemluvě. Přitom náklady nijak dramaticky odlišné nejsou. Nedá se stále jen šetřit na platech. Ve státním rozpočtu zároveň nejsou a nebudou peníze na dramatické navýšení veřejných výdajů.

Určitě nechceme zvyšovat povinné výdaje z kapes občanů. Značný prostor je ale dobrovolném připlácení za nadstandard. Jistě si to nemůže dovolit každý, ale nezanedbatelná část lidí je ochotna si za komfortnější péči připlatit, pokud dostane příležitost. Pojďme proto rozšířit dobrovolné možností připlácení za nadstandard, ať už jde o stávající, ale nedostatečně využívané formy, jako jsou nadstandardní pokoje, nebo o připlácení za nadstandardní zdravotnické prostředky či za jiný komfort.

Moderní technologie a dostupná léčba

Mysleli jsme to dobře, dopadlo to jako vždycky. Tak by se daly shrnout dosavadní pokusy o opravdu funkční elektronizaci zdravotnictví. Na jedné straně máme celkem úspěšné projekty (i když se rodily ve značných bolestech), jako je eRecept, chvályhodnou snahu zdravotních pojišťoven o sdílení dat, k nimž mají přístup. Chybí nám ale skutečný, pro pacienty i zdravotníky uživatelsky přívětivý a široce používaný systém, který umožní sdílení dat mezi jednotlivými poskytovateli, aby pacient už nemusel nikam přenášet papíry nebo dokonce CD.

Nemusíme vymýšlet dávno vymyšlené – pojďme se inspirovat třeba v Izraeli (nejen v systému očkování)! Potřebujeme systém, v němž se praktický lékař dostane rychle a bezpečně k výsledkům vyšetření od ambulantních specialistů nebo třeba ze soukromého radiodiagnostického zařízení. Zároveň i pacient (a s jeho souhlasem třeba lidé, kteří o něj pečují) musí mít přístup k výsledkům svých vyšetření a doporučení od jednotlivých lékařů. Vyžaduje to hodně práce a určitě to nebude zadarmo, teď už je ovšem pět minut po dvanácté, abychom se do toho pořádně opřeli.

Oblastí, kde stojí za to pokročit v zavádění moderních technologií, je samozřejmě mnohem více. Díky covidu mnoho lékařů zjistilo, že se leckterá vyšetření dají dělat i na dálku, že ne každý recept musí být spojený s osobním kontaktem (jak se nám ten eRecept teď hodil!). Pojďme to posunout do další úrovně. Robustní systém pravidel, podpory a úhradových nástrojů pro telemedicínu, využívání umělé inteligence jako nástroje pro podporu klinického rozhodování nebo využívání wearables přenášejících data o zdravotním stavu přes internet, to všechno jsou změny, které péči o pacienty mohou zkvalitnit a zefektivnit.

Každý rok se také objevuje řada průlomových možností v léčbě těch nejzávažnějších chorob. Do Česka ale přicházejí později než do mnoha jiných evropských zemí. Proč? Šetříme a milujeme byrokracii, takže prověřování, ověřování a schvalování trvá mnoho měsíců. Jenže za tohle čekání platí nemocní, kterým by nová terapie mohla pomoci, svými životy. To musí skončit.

Vybrané příležitosti: Přeshraniční péče a „harm reduction“

Tohle může znít jako strašlivá technikálie, ale ve skutečnosti jde o obrovskou příležitost pro české pacienty i nemocnice. Výhody pro pacienty jsme viděli nedávno: z přeplněné nemocnice v Chebu mohli být přeloženi do pár kilometrů vzdálených bavorských nemocnic, které kapacity měly. Místo toho ministr zdravotnictví z čistě politických a mediálních důvodů rozhodl, že mají být odvezeni mnohem dál do různých nemocnic v ČR. Příští ministr zdravotnictví už nic takového nesmí dopustit. Jindy zas přeshraniční péče může pomoci ekonomicky strádajícím nemocnicím v českém pohraničí. Proč by nemohly nabízet slušně hrazenou péči v obdobné kvalitě i třeba pro německé nebo polské pacienty? Jistě, bude to vyžadovat mezistátní jednání, možná i některé legislativní změny, úplně ideálně i jednání na evropské úrovni, ale tím spíš je potřeba začít co nejdřív.

Poslední dnešní tip je nutnost vrátit se ke smysluplné politice v oblasti závislostí. Tu v českém prostředí jednoznačně reprezentuje Jindřich Vobořil. Od té doby, co skončil jako vládní protidrogový zmocněnec, to v téhle oblasti jde od desíti k pěti. Problematiku závislostí opravdu nemůžou řídit policisté ani nevzdělaní úředníci a represe opravdu nestačí. Ministerstvo zdravotnictví musí přestat být žábou na prameni s názory jak vystřiženými ze 70. let. Jeho odpor k modernímu a efektivnímu přístupu v oblasti závislostí totiž škodí celé společnosti. Pokud se chcete dozvědět něco o tom, jak to má fungovat, pusťte si Jindřicha Vobořila v mém podcastu Na zdraví!

---

---