Dobré úmysly, jsou-li prosazovány silou a ideologicky, mohou napáchat více škody než užitku. Ilustrativním příkladem, kdy se původně dobrá myšlenka zvrhla ve svůj pravý opak, je příběh biopaliv. Ze snahy životnímu prostředí ulevit se stala jedna z největších ekologických nočních můr. Česká republika doslova zežloutla řepkovými poli, vyžadujícími navíc mimořádnou chemickou péči. Na spojení zemědělského a chemického byznysu pak vyrostla i naše současná politická reprezentace, čímž se kruh evropských i českých dotací, drancování půdy a chemizace zacyklil.

Začněme základními fakty: Tradiční fosilní paliva jsou relativně levná a lehce dostupná, konkurovat jim rozhodně není snadné. Pokud je z mnoha dobrých důvodů chceme nahradit jiným zdrojem energie, musíme počítat s tím, že prostě nemůže jít o jednoduchý proces. Navíc od tzv. „čisté energie“ kromě samotného snížení negativního vlivu na životní prostředí očekáváme také nezávislost na problematických režimech a zároveň zachování či zvýšení ekonomické konkurenceschopnosti.

To vše lze uspokojivě zajistit jen tehdy, pokud nový zdroj energie bude srovnatelně levný a přechod plynulý a nenásilný, pro většinu populace pokud možno bezbolestný. Po určitou dobu si vyspělý svět myslel, že takovým zdrojem energie by mohla být biopaliva.

V roce 2001 se Evropská rada na svém zasedání v Göteborgu dohodla na strategii Společenství pro udržitelný rozvoj, který spočíval v řadě opatření. Tradiční fosilní paliva, ačkoliv představovala a stále představují hlavní zdroj energie, upadla v očích unijních zákonodárců v nemilost. Tzv. Bílá kniha definovala kromě snížení stále narůstajících emisí CO2 také nutnost snížit i závislost na ropě. V té době činil podíl biopaliv na trhu s energiemi pouhých 0,3 % a zkušenosti s jejich využitím mělo jen minimum členských států.

Akční plán

První legislativu nařizující využívání biopaliv předložila Komise v roce 2001. Tento dokument uložil členským státům nezávazné cíle směřující alespoň k minimálnímu procentu biopaliv a jiných obnovitelných pohonných hmot na jejich trhu.

Existovala vize, že státy EU dosáhnou u benzínu a nafty v dopravě 5,75 % biosložky do roku 2010. Již v roce 2004 ale Komise vyhodnotila, že vytčené cíle jsou za stávajících podmínek nereálné a prezentovala záměr vytvořit Akční plán pro biomasu, který by zajistil komplexní a koordinovaný přístup.

Pro informaci uveďme, že v letech 2004–2005 se produkce bionafty zvýšila o 64 %, a EU se stala jejím suverénně největším výrobcem. U ethanolu došlo k 70 % nárůstu, což EU zařadilo na čtvrtou příčku za Brazílii, USA a Čínu.

Zmiňovaná Směrnice EU totiž umožnila osvobodit biopaliva od daňové povinnosti a členské státy mohly využívat i další nástroje z řad daňových výjimek, zvýhodnění či zavádění povinností. Komise však přesto musela konstatovat, že dosud stále nezávazné cíle se nedaří dosahovat, a navrhla, aby byly přijaty jako povinné.

První pochybnosti

Již v roce 2006 však Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) otevřeně pochybovala o skutečně pozitivním efektu biopaliv na životní prostředí: „Vyšší produkce bioenergie sebou může přinést pobídky pro intenzivní využívání zemědělské půdy a lesů […], zvýšení produkce bioenergie sebou tudíž nese riziko dodatečné ekologické zátěže na biodiverzitu, půdu a vodní zdroje.“

Navrhovala proto „přijetí environmentálních standardů a závazných pravidel, které by umožňovaly podporovat pouze produkci takové bioenergie, která skutečně představuje nižší zátěž pro životní prostředí“.

Tato doporučení však nebyla vyslyšena. Členské státy dále budovaly trhy s biopalivy první generace, a ačkoliv i nadále nedosahovaly stanovených cílů, „pokrok“ byl i tak uspokojivý a trh s biopalivy rychle rostl.

Velkého růstu dosáhly především Německo (produkce bioethanolu) a Švédsko (produkce bionafty), které nicméně – a to je nutné zdůraznit – považovaly biopaliva první generace od počátku pouze za přechodné stadium, které má být pouze prvním krokem vedoucím k efektivnějším a skutečně nízkoemisním biopalivům pokročilých generací.

V roce 2007 se totiž obavy, že biopaliva první generace nejsou k životnímu prostředí tak šetrná, jak předtím ukazovaly optimistické studie, ozývaly stále hlasitěji.

Zaznívaly názory, že se jedná spíše o formu štědré podpory pro některé zemědělce, nikoliv o podporu skutečně šetrné energie. Nejrůznější formy úlev totiž směřovaly primárně na přímou podporu biopaliv, nezbytný technologický pokrok byl podporován výrazně méně.

RED I

V lednu 2008 Komise představila návrh nové legislativy, tzv. směrnici RED I. Cílem bylo zavést závazný 20 % podíl obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě energie a závazný minimální cíl pro 10 % podíl obnovitelných zdrojů v dopravě pro všechny členské státy do roku 2020. Členské státy dostaly za úkol vypracovat Akční plán pro energii z obnovitelných zdrojů, který podléhal schválení Komise. Ve většině případů státy volily cestu využití biopaliv v silniční dopravě.

Ve stejné době vznikla i směrnice o kvalitě paliva, která po dodavatelích požadovala snížení emisí skleníkových plynů do roku 2020, což mělo korespondovat s 10 % cílem RED. Členské státy do podpory biopaliv masivně investovaly odhadem až 8,4 miliard eur v roce 2011 (Chatham House, 2013). Bohužel dle směrnice nezáleželo na stupni pokročilosti výroby biopaliva, což byla chyba, na kterou mnozí kritici už tehdy upozorňovali.

Čas jim dal za pravdu. Dnes s odstupem jednoho desetiletí můžeme prohlásit, že tento nedostatek byl zásadní chybou a de facto znamenal selhání politiky biopaliv. Legislativa RED sice obsahovala pasáž o kritériích udržitelnosti biopaliv, problém byl ale v jejím velmi „měkkém“ nastavení.

V roce 2012 se na základě plánovaného přezkumu legislativy opakovaně ozývaly hlasy, že biopaliva první generace nejsou k životnímu prostředí šetrná. Komisařka pro klima a životní prostředí a bývalá ministryně pro životní prostředí v dánské vládě za Konzervativní lidovou stranu Connie Hedegaardová zcela jasně prohlásila, že „první generace biopaliv nepředstavuje budoucnost Evropy a že pouze zahrnout takzvaná kritéria udržitelnosti, která již v době svého vytvoření nedrží krok s vědeckým poznáním, rozhodně nestačí. Z hlediska klimatu jsou některá biopaliva (a shodou okolností právě ta dotovaná EU) stejně špatná, nebo dokonce ještě horší než fosilní paliva, která jimi byla nahrazena.“

Bylo zjevné, že v boji o biopaliva se velmi záhy začaly střetávat dva tábory: na jedné straně stojí zájmy firem, které využívají podpory a dotací, a proti nim celá řada odborníků a ochránců životního prostředí, kteří (minimálně) první generaci biopaliv považovali za škodlivou.

Následná vyjednávání, která vyústila ve schválení RED II v roce 2018, byla velmi obtížná. Pro jejich pochopení je nezbytné znát některá fakta, která v průběhu času pohled na biopaliva výrazně změnila. Bylo totiž prokázáno, že původní velmi optimistické studie podporující jejich zavádění vycházely ze zcela nesprávné metodiky výpočtu.

Degradace půdy

U biopaliv, která se vyrábějí přímo z potravinových (a zároveň energetických) plodin, se biopalivo získává ze škrobu, cukrů a rostlinného oleje, které tyto rostliny obsahují. Ve světě se nejčastěji využívá kukuřice, obilí, cukrová třtina a řepka.

Biopaliva první generace jsou relativně jednoduchá na výrobu a zvláště v tropických regionech lze biomasu pro tyto účely pěstovat velmi efektivně (roční výnos je dva až třikrát vyšší než v mírném pásu). Zároveň tím ale dochází k mnoha negativním externalitám, které výsledné emise CO2 zvyšují až nad úroveň spalování fosilních paliv.

Jednoduše řečeno při spalování rostlinného materiálu by se mělo uvolnit pouze tolik emisí CO2, kolik bylo předtím ze vzduchu využito fotosyntézou. Tedy u biopaliv by se oxid uhličitý měl pouze vrátit zpět do ovzduší, odkud byl předtím při pěstování odčerpán. V ideálním případě tak biopaliva emise nezvyšují, pouze udržují status quo. Jak ale ukázala praxe, není to pravda. Ideálních podmínek lze ale stěží dosáhnout v laboratoři, natož v reálném světě.

Bez vládní (unijní) podpory by k masovému rozšíření biopaliv nedošlo. Podporovalo se a zvýhodňovalo pěstování energetických plodin, jako je kukuřice, cukrová třtina, sója či řepka, přičemž poptávka po biopalivech rostla, protože EU i USA zavedly povinné přimíchávání do paliva. Právě zvýšená poptávka po biomase a biopalivech obecně zapříčinila i změny v rozvojových zemích, pro které jsou zemědělské komodity často hlavním vývozním artiklem a zdrojem příjmů.

Energetické plodiny se totiž pochopitelně stejně jako potraviny pěstují na zemědělské půdě, které je na světě omezené množství. Pěstování potravin, potažmo krmiv, a plodin pro výrobu biomasy mezi sebou logicky soupeří a v případě, kdy je uměle jedna složka zvýhodněna, druhá je upozaděna.

Přineslo to dva hlavní důsledky:

1. růst cen potravin,
2. přeměnu lesů a jiných na uhlík bohatých půd (deštné pralesy, džungle, zatravněné oblasti) na zemědělskou půdu.

Podporou energetických plodin jsme proti sobě postavili potraviny na jedné a palivo na druhé straně. O tomto problému (bohužel jen jednomu z mnoha) se začalo více mluvit již v letech 2007–2008, kdy nastala globální ekonomická krize a rapidně vzrostly ceny potravin, což negativně zasáhlo zejména rozvojové země.

Pěstování biomasy s sebou však také nese riziko degradace půdy v podobě intenzifikace zemědělství. To v praxi znamená větší využívání chemických látek (pesticidů, herbicidů, antibiotik), prostřednictvím kterých se do půdy dostávají látky, ze kterých také následně vznikají skleníkové plyny (typicky oxid dusný N2O) a vznik monokultur.

Půdu také často kupují velké společnosti, které si na biopalivech a státních podporách staví svůj podnikatelský plán. Tito podnikatelé jsou silnějšími hráči než místní drobní a střední zemědělci, původní produkce potravin proto ustupuje dotované produkci biomasy a v návaznosti na to je nutné hledat další půdu pro zabezpečení pěstování nezbytných potravin.

S rozšiřováním orné půdy přitom přímo souvisí jeden z nejvíce škodlivých jevů – odlesňování, kdy dochází k uvolňování obrovského množství uhlíku, přičemž následné pěstování čehokoliv jej už nemůže vykompenzovat. Odlesňování představuje problém zejména ve třetích zemích, přitom právě tyto přírodní oblasti s bohatou vegetací (typicky deštné pralesy, džungle) slouží jako obrovská zásobárna uhlíku.

Pokud dojde k jejich eliminaci, celkové množství emisí skleníkových plynů roste. Naše rozhodnutí významně ovlivňují celosvětové dění a neuvážené kroky mají dalekosáhlé důsledky.

A to jsme ještě nezmínili, že pěstování plodin je pochopitelně přímo závislé na dostatku vody, což v současnosti představuje další ožehavé téma. Biopaliva mají svoji „vodní stopu“, která je skloňovaná zejména v posledních letech, kdy se s nedostatkem vody potýkají i regiony, které tyto problémy dříve neznaly.

Biopaliva mají ve výsledku vyšší vodní stopu než fosilní paliva. Nejvíce vody se spotřebuje v procesu pěstování biomasy, zároveň také v některých případech dochází k rychlejšímu odpařování vody z půdy.

Revize RED I

V roce 2015 nechal Evropský parlament (EP) vypracovat studii o vlivu biopaliv na dopravu a životní prostředí v Evropě, která již počítala s komplexnějším modelem stanovení úspor emisí včetně ILUC (nepřímých změn ve využívání půdy).

Ve zprávě se konstatuje, že u biodieselu se po započítání ILUC úspora emisí neprojevuje vůbec a využívání ethanolu s sebou nese úspory na emisích asi 15 %. U biopaliv první (částečně i druhé) generace platí, že by měla být využita pouze jako překlenovací zdroj v přechodu na nízkouhlíkovou či úplně bezemisní ekonomiku, která svou energetickou spotřebu plně pokrývá z obnovitelných zdrojů. Revize směrnice byla schválena v roce 2018.

Kromě vývoje na poli biopaliv reflektuje i mezinárodní vývoj, zejména Pařížskou dohodu o změně klimatu z roku 2015 a závěry Výboru OSN pro světovou bezpečnost potravin, který svoji zprávu zveřejnil již v září 2012.

Evropský parlament konstatoval, že jediným odvětvím v EU, v němž od roku 1990 emise skleníkových plynů stouply, je doprava, a odhaduje, že doprava se na konečné spotřebě energie v Evropě podílí více než 30 %, přičemž 94 % dopravy závisí na ropných produktech.

Základním předpokladem pro dosažení trvale udržitelné mobility jsou proto podle EU obnovitelné zdroje energie. EP proto vyzývá členské státy, aby zvýšily své úsilí například formou snížení poptávky, přechodem na udržitelnější způsoby dopravy, lepší účinností a elektrifikací apod.

EP vyzval Komisi, aby vytvořila rámec pro podporu využívání elektrických vozidel s přívodem elektřiny z obnovitelných zdrojů a zároveň nabízela perspektivy pro biopaliva s vysokou účinností a zohlednila při tom nepřímé změny ve využívání půdy v období po roce 2020.

Dalším dokumentem, který předcházel RED II, je i Evropská strategie pro nízkoemisní mobilitu. Ta doporučila změnit regulační rámec EU tak, aby usnadňoval přechod na nízkoemisní mobilitu a poskytl jistotu investorům, což je pro rozvoj odvětví klíčové.

Strategie klade důraz na alternativní energie, přičemž velký prostor je věnován elektřině. Ta by ovšem měla pocházet z nízkoemisních zdrojů.

Komise poprvé přiznala, že biopaliva první generace hrají při dekarbonizaci dopravy spornou roli, a po roce 2020 by již neměla dostávat veřejnou podporu. S biopalivy pokročilých verzí Komise počítá především v letecké a silniční nákladní dopravě. Zemní plyn by zase mohl být využíván v lodní dopravě, přičemž metan má také svou bio-alternativu v podobě bio-metanu. Zjednodušeně řečeno, biopaliva by měla nahradit elektrifikace, ale přechod na elektrifikaci dopravy s sebou nese zase jiné velmi vážné problémy.

RED II

Nová směrnice o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů (2018/2001), tzv. RED II, vstoupila v platnost 24. 12. 2018 a obsahuje tyto dva hlavní závazné cíle do roku 2030:

1. zvýšit podíl obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě energie v EU na 32 % (pro jednotlivé státy jsou směrnicí dány různě vysoké cíle s ohledem na jejich připravenost a schopnost je naplnit),
2. podíl energie z obnovitelných zdrojů v dopravě by měl činit 14 %.

Současně RED II nastavila limity biopalivům s vysokým vlivem na ILUC, tedy biopalivům první generace, jejich podíl by se měl postupně snižovat až na nulu v roce 2030. Neznamená to, že je státy nemohou využívat vůbec, ale nebudou jim započítávány do podílu obnovitelných zdrojů energie.

Navíc EU zavádí i maximální limit pro využívání biopaliv první generace v dopravě, který se v jednotlivých členských státech liší, ale maximálně může dosáhnout 8 %. Členským státům směrnice uložila povinnost do 31. 12. 2019 a poté do 1. 1. 2029 a následně každých 10 let předložit Komisi integrovaný vnitrostátní plán v oblasti energetiky a klimatu. Integrovaný plán představuje strategii státu, jak hodlá dosáhnout požadovaných procentuálních cílů.

Země V4 silně lobovaly za co nejnižší závazky a Česká republika dosáhla toho, že její závazky budou skutečně minimální možné. Není těžké si domyslet, jaké zájmy za tím stojí.

Česká republika se tedy proti deklarovaným zájmům EU, ale hlavně zcela v rozporu s požadavky na péči o životní prostředí, bude snažit v maximální možné míře udržet dotace na biopaliva první generace.

Kromě nesporného faktu, že jde o státem „přikrytý“ byznys několika velkých hráčů, odborníci tuto snahu označují také za dobrovolné odsouzení se do druhé ligy, kdy jsou možnosti spojené s technologickým rozvojem a investicemi do vědy a výzkumu nahrazeny přímými pobídkami pro zemědělské podniky, které postavily svůj zisk na relativně snadné a (zatím) dotované produkci neperspektivních bio­paliv.

Protože nová kritéria udržitelnosti povolují pouze pokročilá biopaliva, kterých se ČR de facto vzdala, bude pro nás naplnění požadavků závazné evropské legislativy mimořádně obtížné, spíše nemožné. RED II přitom měly členské státy implementovat do konce června.

Seriál vznikl ve spolupráci s Institutem pro pravicovou politiku. Vyšlo také v rubrice Nová Orientace na webu Forum24.cz.

---