Ministerstvo zemědělství avizovalo, že vyrovná „vychýlené dotační kyvadlo“ směrem k menším zemědělcům. Původně se mluvilo o zastropování dotací, k tomu nakonec nedošlo, velké zemědělské podniky zastoupené v Agrární komoře a Zemědělském svazu se však přesto bouří. Jejich technika blokuje silnice, svazy svolávají demonstrace, vyhrožují podáním žalob a ústavní stížnosti. Situace je nepřehledná a plná prohlášení, která si vzájemně odporují. Hrozí nám rozvrat českého zemědělství, nebo jsme naopak konečně vykročili správným směrem? Budeme závislí na dovozu drahých dotovaných potravin ze zahraničí, nebo se prosadí česká kvalita lokálních farem? I o tom hovoříme s Veronikou Vrecionovou, poslankyní Evropského parlamentu, která se zemědělské politice dlouhodobě věnuje.

Můžete stručně popsat nejdůležitější změny, které ministerstvo zemědělství plánuje? Komu pomohou a koho poškodí?

Je tu celá řada změn vyplývajících z nové podoby Společné zemědělské politiky. Samotný Strategický plán, který má podobu SZP aplikovat na Českou republiku, vznikal více než rok a obsahuje řadu opatření, která se dotknou zemědělců bez ohledu na jejich velikost. Nová koncepce SZP směřuje k ještě větší péči o krajinu, než tomu bylo v minulém období. Zjednodušeně se dá říci, že zemědělské platby mají dva základní cíle: 1) zajištění základního příjmu, aby zemědělci neopouštěli půdu a hospodařili i tehdy, když úroda „nepřeje“, a 2) kompenzace za ekologické (neekonomické) činnosti. Kromě pár výjimek už zemědělské dotace nejsou podle toho, kdo kolik čeho vyprodukuje.

Bylo jednání opravdu tajné, bez zástupců zemědělců z řad Agrární komory a Zemědělského svazu, tedy „o nás bez nás“, jak tvrdí?

Během posledního roku se konaly desítky seminářů a pracovních skupin k podobě Strategického plánu, do kterých byly zvány všechny dotčené organizace včetně zemědělců. Nová vláda přišla pouze s několika úpravami (víc se v krátkém čase stihnout nedalo). Se zástupci zemědělců jednal jak ministr zemědělství, tak zástupci jednotlivých koaličních stran, takže konzultace probíhaly.

Větší podpora malých a středních farmářů vycházela z předvolebních programů, se kterými jednotlivé koaliční strany vstupovaly do sněmovních voleb. V tomto ohledu jsme jednali naprosto transparentně a konzistentně. Že velcí agrárníci našemu vítězství nefandili a nevěřili v něj, je spíš jejich problém.

Agrární komora prý zastupuje zemědělce, kteří produkují 80 procent tuzemských potravin. Sama o sobě tvrdí, že zastupuje všechny, kteří naši zemi skutečně živí. Naopak Asociace soukromého zemědělství v otevřeném dopise nazvala členy Agrární komory „agrobarony a kovanými bolševiky“. Kde je pravda?

Nechci nikoho nálepkovat, každá skupina zastupuje své členy a má plné právo pro ně požadovat to nejlepší. My jsme naopak museli tyto zájmy vyvažovat a pokusit se najít kompromis, který pomůže jak zemědělcům, tak české krajině. Ale že jsme chtěli vrátit kyvadlo, které minulá vláda vychýlila směrem k velkým koncernům, do rovnováhy, je pravda. Podle našeho názoru si malí a střední zemědělci zaslouží větší podporu než dosud.

Asociace soukromého zemědělce tvrdí, že si to „velcí“ jen dobře nespočítali a protestují proti něčemu, co je ve skutečnosti nijak neomezuje. Vy sama jste prohlásila, že „řada z těchto podniků je tak ovlivněna zmanipulovanými čísly, že aniž to pravděpodobně tuší, dnes paradoxně protestují proti svým vlastním zájmům“. Můžete to prosím vysvětlit?

V době, kdy Agrární komora a Zemědělský svaz protestovaly, operovaly s nepřesnými čísly, protože podoba, kterou ministerstvo zemědělství schválilo, je výhodná pro většinu farem až do velikosti cca 1 500 ha. To Agrární komora i Zemědělský svaz svým členům bohužel zatajily. Dnes již existuje dotační kalkulačka na stránkách ministerstva zemědělství, kde si každý může na příkladu své farmy spočítat, na jaké peníze bude mít od příštího roku nárok.

Ale pozor, čísla je potřeba porovnávat s návrhem, který předložil bývalý ministr Toman a se kterým obě organizace souhlasily. Pokud by tato podoba Strategického plánu prošla, poškodila by většinu zemědělců, kromě těch úplně největších. A neslyšela jsem tyto organizace protestovat, když jej ministr Toman schvaloval.

Podle prezidenta Agrární komory Jana Doležala povedou změny v přerozdělování dotací k drastickému útlumu produkce některých potravin – třeba masa, mléka, pěstování ovoce, zeleniny, brambor nebo chmele. Je to reálná obava? Na čem je založena?

Na čem tato slova pan Doležal zakládá, to netuším. Naopak celá řada menších a středních zemědělců bude moci konkurovat velkým koncernům a jejich výrobky se tak snadněji uchytí na trhu, takže pokud dojde k nějakému poklesu výroby ze strany těch největších, tak bude nahrazen větším počtem jiných výrobců. Nestane se to ze dne na den, ale celému trhu tato změna pomůže.

Protestující zemědělci z řad Agrární komory a Zemědělského svazu uvádějí, že již nyní na každém praseti prodělávají 800 až 1 000 korun a že současné změny povedou k likvidaci chovů. Naopak podle Jaroslava Šebka, šéfa Asociace soukromého zemědělství, je „cílem těchto změn mimo jiné zajistit, aby z Česka úplně nezmizela produkce vepřového“. Kdo má pravdu?

Problém vepřového tak úplně nesouvisí s plánovanými změnami, ale spíše s tím, že na trhu je přebytek vepřového kvůli omezení exportu mimo EU. Důvodem je africký mor prasat, který se v Evropě vyskytuje. A výrobci převážně z jihu Evropy se snaží toto nevyvezené maso udat v ostatních zemích EU i pod nákladovými cenami, jenom aby vydělali alespoň něco. Problém se tak šíří i do ostatních zemí. V ČR je také špatně fungující zpracovatelský řetězec: zatímco v zahraničí mají zemědělci příjmy z celého procesu chovu až po zpracování, u nás prodají živé prase a příjmy z jeho zpracování do finálního výrobku jdou již jinam.

Je vůbec účelem evropských dotací, aby zemím zajistily potravinovou soběstačnost? Nebo jde spíše o to, by se zlepšovalo životní prostředí?

Potravinová soběstačnost ČR je chiméra, která tu nikdy nebyla. Vždycky se směji, jak někdo mluví o tom, že jsme před rokem 89 byli potravinově soběstační. Kdyby to byla pravda, nebyly by fronty na maso a v obchodech nedostatkové zboží. Mluvme spíše o potravinové bezpečnosti, tedy schopnosti státu vyprodukovat základní potraviny, díky kterým by se v případě nějaké katastrofy a úplného přerušení dodavatelských řetězců ze zahraničí podařilo zajistit základní obživu obyvatel. Ale to je úplně něco jiného než soběstačnost.

Ministerstvo zemědělství mimo jiné snížilo horní limit pro investiční dotaci na jeden projekt ze 150 na 30 milionů korun. Laik si asi řekne: více peněz zemědělcům, větší konkurenceschopnost s ohledem na produkci z jiných zemí, lepší české zemědělství. Proč je nám ale předkládáno, že méně je v tomto případě lépe?

Důvod je ten, aby tyto peníze určené na investice nespolklo několik velkých subjektů, a na ty ostatní by nezbylo. Už samotné investiční dotace jsou trochu problematické, protože někomu pomůžou, ten si zvýší svou konkurenceschopnost, sníží cenu výrobků a uspěje proti tomu, kdo žádnou dotaci nezískal.

Jak ministerský návrh konkrétně podporuje malé a střední zemědělce? Mohou na základě těchto změn začít snáze vznikat nová hospodářství? Můžete uvést konkrétní příklad se srovnáním dříve a nyní?

Měl by zejména zabránit další koncentraci farem do větších celků, protože z pohledu dotací to už nebude výhodné. Zároveň pomůže menším a středním zemědělcům, kteří pěstují náročnější plodiny – např. ovoce a zeleninu. Abyste se uživil, bude stačit hospodařit na méně hektarech, jako je tomu v zahraničí. Ale dotace nejsou a nemůžou být jediným nástrojem. Musíme se snažit podporovat prodej a hlavně nákup lokálních potravin. Motivovat lidi, aby si koupili maso a zeleninu od svého farmáře, nikoli ze Španělska nebo Polska. Pomůžeme tím jak zemědělcům, tak přírodě.

Rozhovor vedla Kateřina Hloušková.

---