Minulý čtvrtek prolomil český prezident dosavadní ohlušující hradní ticho k situaci na Ukrajině (předchozí oznamovací větu, že ruské uznání dvou samozvaných lidových republik na východě Ukrajiny nepřispěje míru, lze považovat za špatný vtip jeho mluvčího). Vystoupil s pětiminutovým televizním projevem, v němž hovořil jiný Miloš Zeman, než jakého známe z předešlých let. Relativizaci a obhajobu Ruska nahradila slova o Vladimíru Putinovi jako o šílenci, jehož je třeba izolovat, a potřebě tvrdých sankcí ze strany Západu. Zeman dokonce přiznal, že se v Rusku „mýlil“. Máme se tedy radovat, že na Pražském hradě konečně nastalo prozření?

Bohužel nejspíše ne. Za prvé, Zeman silnými a jednoznačnými slovy nic neriskoval. Podle všeho je dnes Moskvě úplně jedno, co o ní kdo řekne. Proruští užiteční idioti (z přesvědčení, ze zhrzenosti, nebo z utilitárních důvodů) svou roli zpochybňování všeho, rozeštvávání společenských skupin a nabízení chimérických alternativ už splnili. Rusku vytvořili potřebné prostředí a výhodný kontext. Teď je už nepotřebuje, nezajímají ho.

Pozoruhodné je, že krok Ruska odsoudila řada „alternativních“ sil, jež se k Moskvě jinak hrdě hlásily a nechaly se od ní podporovat, namátkou třeba francouzská politička Marine Le Pen. Nynější nářky a zděšení radikálů však připomínají kocovinu někoho, kdo si myslel (znovu, z různých důvodů), že osedlá z ohrady vypuštěného tygra. Teď postupně odpadávají z jeho kožichu, protože tygr utíká jinak a jinam, než doufali.

Jaký smysl mají Zemanova razantní slova o ruském prezidentovi, když v jeho okolí zůstává třeba Martin Nejedlý?

Za druhé, Zemanovo prozření by dávalo smysl a mohlo by být považováno za věrohodné, kdyby po něm následovaly dvě konkrétní akce. Začít by měl okamžitým vyčištěním svého okolí od osob, které dlouhodobě a nepokrytě slouží zájmům Ruské federace a představují to nejhorší, co kdy na Pražský hrad vstoupilo. Jaký smysl mají Zemanova razantní slova o ruském prezidentovi, když v jeho okolí zůstává třeba Martin Nejedlý, tedy muž, který si na kryt svého telefonu umístil podobenku Vladimíra Putina a dlouhodobě slouží Rusku? Nejedlý přitom není sám, podobně problematických individuí je v okolí Miloše Zemana přehršel.

Druhým krokem, který by Zemanovým slovům poskytl věrohodnost, by pak byla jeho rezignace. Zemanovo „zmýlení“ totiž znamená, že celá jeho politická a hodnotová orientace, k Rusku a jiným autokraciím dlouho více než vstřícná, byla špatnou cestou. Česku nic dobrého nepřinesla, a to ani v zahraničněpolitické, ani v evropské, ani v domácí rovině. Naopak. Zemanova politika a politika jeho lidí naší zemi dlouhodobě škodila, a to jak věcně, symbolicky i reputačně. Připomenout stačí jen některé kauzy, jako byly třeba Vrbětice či opakované zpochybňování práce českých tajných služeb.

Zemanovu politickou orientaci přitom nejde ani nazvat slepou uličkou. Byla prostě špatným a škodlivým směrem, kterým nynější český prezident stát cíleně kormidloval (či za sebe nechal kormidlovat své okolí, což je v podstatě lhostejné). A jelikož její tvůrce přiznal, že byla omylem, měl by teď odejít. Nikoli jen kvůli vlastní věrohodnosti, ale také proto, že cokoli jiného od Zemana nyní zazní, nebude po letech apologetiky Ruska nikdo brát vážně.

Jenže – je více než jasné, že Miloš Zeman své okolí nevyčistí a na rezignaci nepomýšlí. Kajícná slova a tvrdý odsudek ruského útoku na Ukrajinu proto nelze brát jako kýžený a vítaný obrat v jeho chování, ale jako laciné gesto, které jej nic nestojí a nebude nic zásadního znamenat. Pamatujme na to.

---