Od konce února se Evropa otřásá v základech – a tento proces se nejspíše bude dále vyvíjet, protože Rusko ve své agresi vůči Ukrajině zatím marně hledá záklopku. Tragédie, která se na východě evropského kontinentu odehrává, ale nesmí zcela zakrýt fakt, že politika – alespoň ve své rozhodovací fázi – by se neměla opírat především o emoce. Protože ty, jakkoli jsou pochopitelné, plodí chyby. Rychlý vstup do EU, o který Ukrajina stojí a který podpořilo několik politiků členských států (a symbolicky také Evropský parlament), by byl chybou přímo kolosální. A to hned z řady vážných důvodů.

Začněme tím nejčernějším. Ještě stále se naštěstí nenacházíme ve fázi konfliktu – a doufejme, že do něj nedospějeme – kdy racionální rozhodnutí postrádají smysl a politika se stává jen sérií gest, která nic substanciálního neřeší a ani řešit nechtějí. Bezodkladné přijetí Ukrajiny by bezesporu takovým silným, ale bezobsažným gestem bylo. Značilo by, že už je všechno vlastně jedno, a logiku by dávalo jen tváří tvář jadernému armagedonu. Po jeho spuštění by už bylo jedno, které země jsou členy jaké mezinárodní organizace.

Věřme nicméně, že výše vyřčené platí jen pro úplnost variant. Z reálného pohledu na věc, ať se to někomu líbí či ne, vyplývá, že velmi pravděpodobnou součástí řešení bude ukrajinská neutralita. Vstup do EU, která má svou bezpečnostní a zahraniční politiku a jasnou hodnotovou profilaci, je vším, jen ne přihlášením se k ní. A jakkoli lze argumentovat mezinárodním právem, faktické hranice Ukrajiny jsou teď navíc nejasné. Není tak vůbec zřejmé, jaká Ukrajina a v jaké územní podobě by do EU vlastně měla vstupovat. Tak jako tak, rychlá cesta Ukrajiny do EU a podporování těchto ambicí válku určitě deeskalovat nebude.

Nenechme rozhodovat emoce

Jednoznačné argumenty proti rychlému přijetí lze nalézt také v podstatě EU a samotném rozšiřovacím procesu. Za prvé, vstup a členství není lehkomyslná pozvánka do baru na otevřený účet. Každý nový členský stát musí akceptovat unijní právo, tzv. acquis, což není otázka jednoho hlasování parlamentu. Daný stát musí splňovat jasně dané podmínky, které nejsou intelektuálním cvičením, ale měly by zajistit, že vstupující země bude na společném trhu konkurenceschopná a dokáže v něm fungovat. Vzhledem k podmínkám vstupu se lze rovněž ptát, jakou věrohodnost by v této souvislosti měla EU na Balkáně, kde státy, jež usilují o členství, všechny tyto podmínky musejí plnit a velmi názorně demonstrují, jak bolestivým a zdlouhavým procesem přibližování se unijním standardům je.

Za druhé, vstup země velikosti Ukrajiny by také zcela změnil rozhodovací dynamiku v EU – namátkou hlasování v Radě EU, početnost národních delegací v Evropském parlamentu, nastavení blokační menšiny a další mechanismy.

Za třetí, členství Ukrajiny by samozřejmě mělo dopad na koherenci a vnitřní soudržnost EU, včetně tak vzývaných evropských hodnot. S veškerým respektem k ukrajinským politikům a politickému systému – západní civilizační hodnoty jsou jinde a představa o fungování politických institucí rovněž. Nezapomínejme, že EU do jisté míry stále vstřebává rozšiřovací vlnu ze začátku tohoto století. Ukrajina by pro její absorpční kapacitu představovala z řady důvodů obrovskou zátěž.

A v neposlední řadě – ptal se někdo řadových Ukrajinců? Ví, co je EU? Proběhla v zemi nějaká obsáhlejší diskuze? Neproběhla, protože ani nemohla. Bylo by navíc iluzorní domnívat se, že opravdu všichni ukrajinští občané – či zásadní většina obyvatel země – chce konstantně na pomyslný Západ s vědomím, co všechno členství v EU obnáší.

Zcela jistě by se našly další důvody, pro něž je pobízení Ukrajiny k rychlému členství či jeho nabízení například středoevropskými politiky neuvážený nápad. Ignoruje realitu a žene jej hlavně silná emoce a symbolika. Obojí je však u takto zásadního rozhodnutí velmi špatným rádcem. Diskuze by se měla vést o formách pomoci, budoucí spolupráce či možnostech politické perspektivy Ukrajiny. Ale také v těchto případech s chladnou hlavou.

---