Otazníky kolem cesty do Kyjeva jsou zavádějící
28. března 2022, Petr Kaniok
Byť v naprosté většině získala nedávná cesta tří středoevropských premiérů do Kyjeva pozitivní odezvu, dočkala se návštěva, které se aktivně účastnil také český předseda vlády Petr Fiala, některých kritických či negativních komentářů. Jelikož nepocházejí jen z úst zastánců ruských zájmů a profesionálních dezinformátorů, stojí za to podívat se na nejčastější výtky seriózních kruhů a rozebrat je.
Značnou pozornost – a v Česku možná největší – si získala kritika pronesená slovenskou herečkou, političkou a diplomatkou Magdou Vašáryovou. Ta ve svém vyjádření cestu zkritizovala s tím, že byla vlastně zbytečná a k ničemu. Přestavovala prý bezpečností riziko, zvýšila hrozbu pro ukrajinské politiky a ohrozila vlaky s humanitární pomocí. Všechny argumenty jsou bohužel pro v Česku populární dámu mimo:
Za prvé zcela pomíjí to, že politika má svůj symbolický a emoční rozměr a nelze ji redukovat na kalkulaci toho, co je v daný okamžik výhodné a racionální. V tomto smyslu byla ukázka fyzické podpory, nota bene od politiků Ukrajině kulturně a hodnotově blízkých států, důležitým signálem.
Argumentovat pak bezpečnostními riziky a humanitárním aspektem, respektive jejich zvýšením, je pak mylné hned z několika důvodů. Ukrajinští politici, zejména pak prezident Zelenský, už více ohrožení být nemohou – na listině Ruskem financovaných lovců hlav jsou už několik týdnů. Přítomnost či nepřítomnost jiných osob v jejich okolí na tom nic nemění.
Vnesení humanitárního aspektu pak bohužel vede k závěru, že nejlepší by bylo, kdyby nikdo (včetně Ukrajinců) nedělal nic, protože pak by Rusko nemělo důvod střílet a žádné vlaky by jezdit nemusely. Ne, tohle skutečně není myšlení, které by pro Ukrajinu a Evropu mělo nějakou hezkou budoucnost.
Potřebujeme silné příběhy
Druhou věcí – ostatně, zmínila ji ve své kritice také Magda Vašáryová – byla společnost, která se do Kyjeva vydala. Nejen bývalé kandidátce na slovenskou prezidentku, ale také některým analytikům a komentátorům vadil jak slovinský premiér Janša, tak polské duo Kaczyński – Morawiecki. Všichni tři samozřejmě skončili v jedné hromadě hlavních vnitřních škůdců EU.
Odhlédneme-li od jednoznačného faktu, že stav vlády práva je v Polsku a Slovinsku úplně jinde (a že navíc Polsko není zdaleka Maďarsko), podobný argument zavání neuvěřitelně jednoduchým a schématickým myšlením. Má dotyčný politik či stát někde problém? Pokud ano, je automaticky diskvalifikován ze všeho a každá záslužná aktivita daného aktéra je automaticky podezřelá a odsouzeníhodná… Co na tom, že podobné úvahy, zvláště jsou-li pronášeny ve veřejném prostoru, vedou k nereálným očekáváním, černobílému vidění, polarizaci a jsou zcela odtržené od politické, ale také životní praxe.
Výrazná symbolika, kterou cesta nesla, není důležitá jen pro Ukrajinu, ale také pro samotnou EU.
Třetí výhradou, která proti cestě zazněla, a která kromě Česka rezonuje také v některých západoevropských státech EU – zejména pak v Německu – je otázka mandátu. Premiéři cestu rámovali jako demonstraci evropské jednoty a solidarity, v některých vyjádřeních se objevily také reference k Evropské radě. Je pravda, že od ní žádný mandát neměli. Na druhou stranu, jak předseda Evropské rady, tak předsedkyně Evropské komise o cestě věděli. Návštěva navíc žádnou dohodu či deklaraci jménem EU s Ukrajinou nepodepsala a nikoho k ničemu nezavázala – k čemu tedy nějaký mandát, když smyslem cesty bylo symbolicky podpořit Ukrajinu v její věci. Na tomto postoji se vlády členských států a politikové evropských institucí opakovaně shodli.
Navíc, v souvislosti s posledním bodem je také potřeba dodat, že každý členský stát EU, Polsko či Česko nevyjímaje, má stále svou vlastní zahraniční politiku. V jejím rámci by měl respektovat tu společnou evropskou – ani zde se ale návštěva od linie EU nijak neodchýlila. Spíše naopak. Silně ji podpořila a zviditelnila.
Výrazná symbolika, kterou cesta nesla, není důležitá jen pro Ukrajinu, ale také pro samotnou EU. Nedá se čekat, že ruská agrese skončí rychle a že režim v Moskvě buď uzná svou chybu či padne. Sankce a tlak na Rusko bude potřeba stupňovat. Evropskou solidaritu a jednotu tak čeká nejedna těžká zkouška. Silné příběhy, podobné tomu, který středoevropští premiéři svou cestou napsali, se proto budou ještě náramně hodit.