Rádoby středopravicové, oportunisticky levicové, vládní, a přesto kritické, opoziční, a ještě kritičtější… Hnutí, které před téměř jedenácti lety vstoupilo do politického světa jako „Akce nespokojených občanů“, se postupně proměnilo, ale v základech je vlastně stále stejné. A jakkoli se jeho předákům odstavení od moci nelíbí, současné pozice jim i v lecčems vyhovují. Jak tedy vnímat hnutí ANO 2011 v roce 2022?

Nejdříve malý výlet proti proudu času. Vstup politického projektu jednoho z nejúspěšnějších česko(slovenských) byznysmenů polistopadové éry na scénu byl spíše vpádem. Využil politické situace, rozklížené policejním zátahem na Úřadu vlády, a po volbách na podzim 2013 se rovnou dostal do vládní koalice. Zatím jako nominálně slabší partner a především díky hlasům středových a středopravicových voličů, kteří propadli iluzi o zkažených poměrech na občanské pravici a o příchodu politického spasitele.

O čtyři roky později tu už bylo jiné ANO. Většina předchozích voličů jej prokoukla, takže se luxovalo nalevo od politického středu. A opět úspěšně. Tentokrát to Andrej Babiš – předtím poněkud nešikovně odstavený z postu ministra financí – dotáhnul až na premiéra. Paradoxně i v seniorní vládní pozici si však hnutí uchovávalo svůj kritický, až opoziční étos. Sice už tolik nemohlo svalovat vinu na svého (nyní upozaděného) koaličního partnera, tedy ČSSD, ale viník neúspěchů se stejně vždycky našel: minulé vlády, tradiční strany či v nejhorším právě někteří sociální demokraté.

Po posledních volbách na podzim 2021 se předákům hnutí (kromě Andreje Babiše hlavně „novým“ členům Karlu Havlíčkovi a Aleně Schillerové) stavidla kritiky otevřela úplně. ANO se vlastně svým způsobem vrátilo do doby svého vpádu na politickou scénu v roce 2013, jakkoli se jeho vedení proměnilo – samozřejmě kromě samotného šéfa projektu. Ocitlo se v komfortní pozici, když jeho lidé nejsou svázáni vládní zodpovědností.

Opozice jim jde líp

Do karet jim hraje i složitá situace současného kabinetu, který čelí několika krizím zároveň – od ukrajinské, přes energetickou, inflační po potenciálně opět covidovou (pro korektnost nutno přiznat, že uplynulá vláda v čele s ANO se potýkala s bezprecedentní koronavirovou krizí). Prozatím se to projevuje v poklesu důvěry, jak ukázal např. nedávno publikovaný průzkum CVVM, podle nějž současné vládě důvěřuje jen 28 % obyvatel.

Hnutí se tak může vrátit ke svému původnímu teleologickému cíli. Tedy že za jeho vlády „bude líp“. Respektive že líp už bylo a s Babišovým návratem zase bude. Silná opoziční pozice zároveň se zmíněnou kombinací krizí je k tomu ideálním odrazovým můstkem. Zvláště pro politickou sílu, která na kritických pozicích vyrostla a má je zapsané ve svém genetickém kódu.

Jak to může zúročit? Na parlamentně-vládní úrovni to je samozřejmě otázka výsledku v nadcházejících volbách. ANO nyní nemá sílu na vyvolání předčasného hlasování a dokud budou všechny koaliční strany soudržnost považovat za výhodnou, zůstane to tak. Do karet ale Andreji Babišovi a spol. může hrát zhoršující se ekonomická situace. Neboli až bude ještě hůř, aby mohlo být zase líp. Deklarovaná snaha ministra vnitra Víta Rakušana změnit lustrační zákon tak, aby lidem bez čistého lustračního osvědčení (čti: agentům StB) byly zapovězeny ministerské a náměstkovské funkce, je sice morálně správná, ale až příliš okatě mířená proti šéfovi ANO. Ten toho může opět chytře využít.

Je to (prezidentská) kampaň

A pak jsou Babišovy prezidentské ambice. Je pravděpodobné, že jakýkoli oponent současné garnitury bude mít za současné situace v klání o Pražský hrad výhodnější pozici. Proto Andrej Babiš zatím působí jako favorit. Podle nedávného volebního modelu agentury Ipsos by první kolo vyhrál s necelými 32 % hlasů, jenže volba je dvoukolová a problémem šéfa ANO je stále velký počet odpůrců. Samotné tvrdé jádro příznivců nemusí stačit ve sněmovních, natož pak v prezidentských volbách.

ANO může narážet i na jiné limity. Šéfa hnutí v září čeká soud kvůli dotacím pro Čapí hnízdo a není jasné, jak by voliči reagovali na případně nepříznivý verdikt. Měřítka na prezidenta jsou přece jen jiná, než je tomu u vládní funkce. Nemluvě o jeho jiných hendikepech, které mohou při výběru české hlavy státu znejistět i některé jeho věrné – například slovenský původ. K tomu všemu je potřeba přičíst i jistou opotřebovanost tezí z jinak profesionální dílny ANO.

ANO je nyní ve Sněmovně nejsilnější jednotlivou stranou, v opozici maximálně využívá svých přirozených schopností, do karet mu hrají i potíže valící se na vládu. Na druhou stranu se ukázalo, že je porazitelné a nahraditelné. S ústupem od moci ubylo i zmínek v médiích, jakkoli to jejich tým kompenzuje aktivitami na sociálních sítích. Andrej Babiš a jeho politická parta nepochybně ještě neřekli své poslední slovo. Jaké to slovo bude, záleží především na schopnostech těch ostatních – zda najdou účinnou zbraň na léty vybroušené kritické výpady „anoistů“.

---