Praha nedávno hostila pravděpodobně diplomatický vrchol českého předsednictví Rady EU. Ve čtvrtek a v pátek se konaly dva summity – první věnovaný Evropskému politickému společenství (EPS), druhý neformální diskuzi vrcholných politiků členských států EU.

Větší pozornost upoutala první akce, které se zúčastnila takřka celá politická špička Evropy a která se netýkala jen EU. Navzdory nadšení, které první vrcholný mítink EPS vyvolal, je ale namístě spíše krocení očekávání a skepse. Myšlenka EPS spatřila světlo světa letos v květnu, kdy ji během francouzského předsednictví Rady EU prezentoval francouzský prezident Emmanuel Macron. Již u jména architekta tohoto uskupení bychom měli zbystřit – Macron je totiž muž mnoha vzletných myšlenek o evropské integraci, kterým ovšem schází obsah.

O EPS se tak od počátku vědělo jen to, že má sloužit pro politickou koordinaci a dialog v Evropě, přičemž probleskovaly úvahy, že do evropské hry vtáhne země, o které EU stojí (ale ony o ni moc ne, typicky Spojené království), a státy, které stojí o EU (ale ona o ně moc ne, byť to nemůže přiznat explicitně, typicky země západního Balkánu). EPS se tak nepřímo prezentovala jako organizace komplementární k EU, bez jasné struktury či institucionalizace a bez jasného cíle.

Problematický konsensus

Pražským summitem se na vágnosti EPS moc nezměnilo. Kromě naplánování dalších dvou summitů – příští se má konat na jaře v Moldavsku a další ve Španělsku – je kolem EPS obrovské množství neznámých. Možná jde o úmysl, možná ne, ale bez explicitního vyjasnění vztahu EPS k EU je nové společenství pouhou další platformou typu „promluvit si“. To se ale může uskutečňovat už třeba v rámci Rady Evropy či ad hoc summitů evropských státníků.

Rovněž absence institucionalizace a struktury, stejně jako nízká frekvence mítinků, které by se pravděpodobně měly konat vždy jednou za půl roku, nedává naději, že by EPS mohla cokoliv efektivně rozhodnout či posunout. Koneckonců čistě mezivládní logika, na které má EPS stát, není ideálním motorem pro jakoukoli činnost. Veškerá rozhodnutí se totiž budou muset přijímat konsensem, což při objemu více než čtyř desítek velmi rozdílných států znamená, že se nerozhodne nic nebo že se schválí jen bezzubé a deklaratorní položky. Států zapojených do EPS je příliš mnoho a jsou příliš heterogenní na to, aby zde fungoval ryzí intergovernmentalismus.

Problémy s vnitřní soudržností má i EU – navzdory vlastní legislativě, soudnímu systému a délce své existence. V té ovšem koexistuje 27 států, z nichž řada společnou řeč nalézt dokáže. Těžko při této příležitosti nevzpomenout na podobně bombastický projekt Unie pro Středomoří z roku 2008, kterou rovněž organizovalo francouzské předsednictví. Unie stála na podobných principech jako EPS, nadále existuje, ale její vliv je mizivý.

Na vedlejší koleji?

Problematická je také situace na straně poptávky. Nečlenské státy EU jsou možná nyní z EPS oficiálně nadšené, ale pravda je, že třeba státy západního Balkánu o nějakou „béčkovou“ podobu evropské integrace nebudou stát. Při vyjednáváních a plnění podmínek je motivovala vidina plného členství, se všemi výhodami a nevýhodami. Lze samozřejmě polemizovat o tom, zda je nějaké další rozšíření EU na pořadu dne – nejspíše ne, a to z řady důvodů. Nahrazení plnohodnotného členství nabídkou zapojení do nějaké vnější orbity EU (s nejasnou vazbou na EU) však nebude u řady zemí fungovat. A není ostatně ani v zájmu EU. Plné členství totiž znamená konvergenci, přijímání reforem či celkovou modernizaci kandidátské země. Členství v EPS bude zjevně stát na minimu podmínek a po účastnících nebude nic vyžadovat.

Výše naznačená skepse nechce evokovat, že myšlenka kooperace v Evropě nad rámec EU je nesmyslná. V žádném případě. Může ale fungovat jen za předpokladu, že EU bude v jejím středu, jejím principem se stane přiznaná a akceptovaná flexibilita či diferenciace, a že možnosti a smysl jednotlivých platforem budou explicitně řečené a jasné. Budování čistě mezivládního EPS, které se bude krčit ve stínu EU, však takovým směrem zatím nejde.

---