V posledních dnech byla velká část veřejného prostoru zaplněna debatami o budoucnosti České pošty. Není divu. Státní podnik Česká pošta patří se svými více než 25 000 zaměstnanci k největším tuzemským zaměstnavatelům a zároveň provozuje přes 3000 poboček po celé zemi. Tři stovky z nich by se nyní na základě návrhu ministerstva vnitra měly rušit. Tento krok má být ale pouze jedna část plánované transformace, která by měla dle ministra vnitra Víta Rakušana vyjít až na osm miliard korun.

Česká pošta se v posledních letech stala dlouhodobě ztrátovým podnikem. I vinou předchozích vlád, kterým se nikdy nepodařilo dotáhnout zamýšlenou transformaci pošty do zdárného konce, skončil státní podnik za rok 2021 ve ztrátě hrozivých 681 milionů a v roce předchozím hospodařil dokonce s více než miliardovou ztrátou. Při pohledu na tato jasná čísla je zřejmé, že zákrok státu jako stoprocentního vlastníka je nutný a přichází skoro pět minut po dvanácté. Stát si totiž musí počítat jako řádný hospodář nejen při práci s vlastním rozpočtem ale i při správě svých podniků.

Na úvod je dobré říct, že Česká pošta už svou chvíli dávno prošvihla. Ideální podmínky na proměnu zastaralého podniku se spoustou poboček, desítkami tisíc zaměstnanců, a monopolem na listovní zásilky v konkurenceschopný, moderní, rozpočtově štíhlý a digitálně vybavený podnik zcela promeškala a její místo již dávno v mnoha oblastech doručování zaplnily soukromé firmy. Na rozrůstají se sít zásilkových boxů, doručování až domů bez toho, aniž byste museli doma strávit čekáním celý den, reagovala pošta (s lehkou nadsázkou) posílením prodeje stíracích losů a nabídkou slaných pochutin na vybraných pobočkách. Čas ukázal, že tudy cesta ani náhodou nevede.

Musím na rovinu přiznat, že patřím k zastáncům teze, že stát nemusí zcela nutně vařit pivo a rozvážet poštu. Otázka úplné privatizace však dnes není na pořadu dne a nalézt na ní politickou shodu by bylo úkolem takřka nemožným. To ostatně dokazuje i vlna nevole, kterou oznámení záměru zrušit některé pobočky ve větších městech, kde je jich více, vyvolalo. Zrušení by se mělo dotknout tří stovek poboček. Pošty na malých obcích, kde často jiná alternativa ke státnímu podniku není, zůstanou zachovány. Návrh však splnil minimálně jednu důležitou roli: přiměl veřejnost se o strukturu pošty zajímat. Při psaní tohoto textu jsem zjistil, že zatímco v jednom dvacetitisícovém městě doposud stačí k pokrytí služby provoz dvou poboček, tak necelých padesát kilometrů dál mělo stejně velké město pobočky hned čtyři. To je zcela nepochopitelné.

Postup ministerstva vnitra ale pochvalu nezaslouží, a to především kvůli tomu, jakým způsobem návrh připravilo a jakým způsobem o něm (ne)informovalo občany ani zástupce samospráv obcí. Dále nebyly představeny ani kroky, které budou po zrušení pošt následovat, za co se má oněch osm miliard utratit a na základě jakých dat vůbec ministerstvo k takovým číslům přišlo. Zrušení tří set poboček k záchraně České pošty opravdu nestačí. Vnitro nepřišlo s žádnou alternativou ke zrušeným pobočkám ani ke službám, které dnes Česká pošta poskytuje. 

Důkazem, že se to dá dělat i lépe, budiž rušení územních pracovišť finančních úřadů, které v tomto týdnu představilo ministerstvo financí. Ministr financí Zbyněk Stanjura předložil alternativu v podobě výjezdů pracovníků finančních úřadů do regionů, zřízení zvláštních telefonických linek a postupující digitalizace. Šetřit se dozajista musí a osekávání zbytnělého byrokratického aparátu je správnou cestou. Jen se musí postupovat chytře a promyšleně. 

Budoucnost České pošty i nadále zůstává otevřená a nejistá. Její přeměna po vzoru západních zemí a postupné přecházení na alternativy v digitalizované podobě či ve spolupráci s dalšími subjekty v podobě projektů typu Pošta Partner je absolutně nezbytná a musí být provedena co nejdříve, avšak na základě prodiskutovaných a analyticky podložených dat. Pokud k tomu nedojde, mohlo by se České poště v dohledné době stát, že jí její hospodaření přivede k insolvenci.

---