Český stát je zkostnatělý a zabetonovaný. Mluví o tom Petr Fiala, když říká, že pokud by měly návrh řešení na snížení byrokracie a škrtů přinést úřady, nestane se to. A není se čemu divit, jde jim o jejich práci. Některé věci se tedy musí dělat státní správě navzdory. Proč? Protože se tu dlouhé roky prosazovala politika silného státu. Připustili jsme, aby stát řídili nevolení anonymní úředníci a ne politici, které volíme, můžeme kontrolovat a kteří mají jasný demokratický mandát nás zastupovat. Je načase to změnit. 

V České republice převládá dojem, že jsou profese, ve kterých pracují jen morální majáky se správným názorem (novináři, státní zástupci, úředníci, „experti“) a na opačné straně pak stojí zlí politici. Ti především kradou a „hrabou“ a je potřeba jim v tom bránit, osekat jejich pravomoci, hlídat je a ideálně k ničemu nepustit. Všechno má řídit nezávislý úředník (který říká, že žádná změna není možná a když, tak v horizontu deseti let), neodvolatelný státní zástupce a komentovat novinář se správným názorem. Svět ale samozřejmě takto jednoduše nefunguje. Ve všech profesích najdeme lidi různých morálních kvalit. Názor, že všichni politici kradou a my musíme nastolit naprostou transparentnost a vládu nezávislých odborníků, jsme už jednou slyšeli. Přesvědčil nás o tom Andrej Babiš a způsobil tím neakceschopnost naší politické reprezentace, která se oprávněně bojí jednat.

O současném stavu v České republice mluví mj. i Jindřich Vobořil. Zmiňuje, že od roku 1997 je zde s malými přestávkami u moci politika prosazující silný stát, etatismus a byrokratický aparát. Vobořil dobře ví, o čem mluví. Nedávná kauza zákazu CBD, která vychází právě z řad úředníků, dobře ukazuje bizarnost celé situace. Politická reprezentace nechce zákaz CBD, národní koordinátor pro protidrogovou politiku nechce zákaz CDB, ale úředníci v důsledku opatrnosti do médií stejně říkají, že CBD se prostě zakáže. Jak je možné, že v otázce, která je předmětem politického rozhodování, vyjadřuje ministerský úředník protichůdné názory než volená politická reprezentace? 

Pochybení nevolených už jsme viděli dost. Pravidelně je dokumentuje například náš kolega Ondřej Šimíček. Za zmínku stojí třeba letošní vrácení zlatých cihel zabavených během Šlachtovy razie na Úřadu vlády. Tento majetek byl zabaven před deseti lety a tolik tel trvalo, než soud rozhodl, že musí být vrácen. Je dost pravděpodobné, že Českou republiku budou následná řízení o náhradě škody stát desítky milionů korun. Čí je to vina? Nevíme. Pravděpodobně nějakého bojovníka antikorupční revoluce. 

Český stát je přebujelý a prostě nefunguje. Nefunguje při podávání přihlášek na střední školy, nefunguje při vyplácení důchodu a v mnoha dalších, na první pohled banálních věcech. Aby fungoval, je třeba přijmout nevyhnutelné změny v jeho struktuře, chodu a financování. Stát totiž nefunguje právě proto, že na sebe přebírá agendy, které by mohl vykonávat soukromý sektor. Není akceschopný v oblastech, kde jej potřebujeme, a naopak zasahuje do našeho života tam, kde nemá co dělat. 

A kdo má o nutných změnách rozhodovat? Politici. Mají na rozdíl od všech těchto na první pohled „správných lidí” mandát, aby změny dělali. A když politik řekne, že chce změny, neměli bychom za tím prvoplánově hledat, kde zase něco ukradne. Politik má přímou odpovědnost, nemůže se schovávat jako nevolený úředník a voliči jsou schopni jej za jeho kroky u voleb ohodnotit. 

---