Červen přinesl nečekané a velmi turbulentní události, pro jednou však zejména na území agresora. Ozbrojená vzpoura Wagnerovy skupiny, která nejprve připomínala spíše pokus o státní převrat, nakonec skončila stejně rychle, jako začala. Jelikož jsme se průběhu samotné vzpoury věnovali v samostatném článku, zaměříme se v tomto přehledu spíše na prozatímní dopady a vývoj, který následoval po ukončení „Pochodu spravedlnosti“ na Moskvu. Na pozadí těchto událostí i nadále probíhala ukrajinská ofenziva. Ta je sice podle některých názorů příliš pomalá, nicméně za měsíc jejího průběhu již přinesla první ověřitelné zisky. Tradičně nevynecháme ani mezinárodní rovinu dění, zejména blížící se summit NATO ve Vilniusu, k němuž zejména Ukrajina upíná své naděje ohledně potenciálního členství. 

Povstání a pád Jevgenije Prigožina

Ozbrojená vzpoura Jevgenije Prigožina a jeho žoldnéřů byla nakonec ukončena zásahem běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka, což byla jen další z řady neočekávaných událostí. Lukašenko měl Prigožinovi nabídnout defacto exil v Bělorusku, přičemž kolovaly i zprávy o přesunu jeho žoldnéřů. V současnosti není jasné, kde přesně se Prigožin nachází, nicméně podle dostupných informací se měl v Bělorusku alespoň objevit, poté co byl naposledy spatřen ještě během vzpoury při odjezdu z Rostova na Donu. Satelitní snímky zároveň ukázaly výstavbu polních táborů v Bělorusku, což indikuje, že část žoldnéřů se tam vskutku přemístí. Podle ruských médií rovněž pokračuje snaha integrovat žoldnéře do pravidelných struktur ruských ozbrojených sil, prozatím však bez informací o tom, jak je tento proces úspěšný. Existuje přitom předpoklad, že jen malý zlomek Wagnerovců se dobrovolně přidá k „frakci“, kvůli které se odhodlali k ozbrojené vzpouře. Ve výsledku se ale stále jedná o žoldnéře, kteří mohou upřednostnit finanční motivaci před politikou, což nás vede k dalšímu vývoji celé akce.

Kreml se v současnosti snaží omezit politický dosah Jevgenije Prigožina, přičemž pravděpodobně se tato snaha bude týkat i jeho byznysového impéria. Kromě setkání Vladimíra Putina s občany v Dagestánu, s cílem ukázat Putinovu lidskou stránku a podporu u obyvatel, se nyní Kreml snaží přebrat či rozebrat Prigožinovo mediální impérium. Podle ruských médií již svoji činnost ukončila skupina Patriot Media, ale hovoří se také o zastavení činnosti tzv. Trolí farmy v Petrohradě, která měla za cíl ovlivňovat veřejné mínění v zahraničí skrze sociální sítě. Samotný Putin posléze nastínil, že společnost Concord, vlastněná Prigožinem, může čelit vyšetřování v kontextu hospodaření s financemi. Holding Concord je přitom jeden z hlavních článků mezi Kremlem a všemi operacemi, které Prigožin v minulosti v zájmu ruského režimu prováděl. Ať už se to týkalo angažmá v Sýrii, Africe, vlivových operací v USA či samotných bojů Wagnerovy skupiny na Ukrajině.

Podle těchto událostí se tedy zdá, že se Putin rozhodl Prigožina postupně odstavit. Nicméně jeho vzpoura ukázala i nečekaně vysokou podporu v ruské společnosti. Jeho konvoje v ulicích Rostova na Donu přilákaly davy skandujících Rusů, přičemž po ukončení vzpoury si vysloužil značnou kritiku na sociálních sítích od jeho zklamaných podporovatelů. Prigožin totiž sloužil jako určitý ventil pohrdání válkou či režimem běžných občanů, jelikož si mohl dovolit říci nahlas to, co si spousta Rusů myslí.

Teprve budoucnost ukáže, jakým způsobem se Vladimír Putin rozhodl krizi vyřešit, nicméně již nyní vidíme první obrysy jeho strategie. Zajímavé bude i sledovat případné změny v kontextu aktivit Wagnerovy skupiny v Africe, které na pozadí ruské agrese na Ukrajině zůstávaly stále aktivní. Podle slov ruského ministra zahraničí se však prozatím v tomto kontextu nic nezměnilo.

Pokračující ukrajinská ofenziva

Ukrajinská armáda v mezičase pokračuje v úsilí prorazit ruské linie. Určité naděje, že by Prigožinova vzpoura mohla vytvořit příležitost pro ukrajinský postup se ukázaly jako liché, zejména kvůli obecně nízké bojové aktivitě jeho žoldnéřů po dobytí Bachmutu. V okolí tohoto města se nicméně ukrajinské armádě podařilo dosáhnout určitého postupu, za což do určité míry může oslabení tamních linií po odchodu Wagnerovy skupiny. Dalším místem postupu je oblast na pomezí Záporožské a Doněcké oblasti jižně od Velyké Novosilky, kde se během června podařilo osvobodit několik menších vesnic. V neposlední řadě ukrajinské jednotky postupují i v okolí Orichivu, nicméně zde jsou ověřitelné zisky prozatím nejmenší.

Obecně platí, že ukrajinská armáda se sice pozvolna blíží k hlavním ruským obranným liniím, nicméně během června nedošlo k žádnému průlomu, který by umožnil rychlý postup do operační hloubky. Do bojů však stále nebyly nasazeny všechny pro ofenzivu určené brigády. Času sice ubývá, ale až přibližně do poloviny podzimu by měly být tamní podmínky pro boj přijatelné. Zároveň, jakkoliv se současné zisky mohou zdát malé, v úhrnu se jedná o území o rozloze 300 kilometrů čtverečních, což je více, než získaly ruské síly během své zimní ofenzivy.

Pozitivním indikátorem je dále fakt, že kromě jednoho případu neúspěšného útoku nemáme informace o velkých ukrajinských ztrátách. K nějakým sice jistě dochází, nicméně alespoň z dostupných zdrojů se nezdají být neúměrně vysoké vzhledem k vytyčenému cíli. Část z nich zároveň Spojené státy slíbily kompenzovat v budoucích vojenských dodávkách. Kromě pozemních bojů i nadále pokračují ukrajinské útoky do ruského zázemí. Jedním z těch významnějších bylo zničení mostu přes Čonharskou úžinu na Krym, kde se nyní ruská armáda musí spoléhat na pontonové mosty, což nepochybně komplikuje její logistiku. Stejný význam mají i neustálé útoky na železniční spojení, muniční sklady a velitelská stanoviště po celé délce bojové linie.

Summit NATO ve Vilniusu

Již za týden začne v litevském Vilniusu summit Severoatlantické aliance. Kromě otázek spojených s alianční obrannou politikou, či vstupem Švédska, které je prozatím blokováno Maďarskem a Tureckem, bude jedním z velkých témat i osud Ukrajiny. Ta samozřejmě o členství v alianci jeví silný zájem, nicméně v praktické rovině tato otázka naráží na několik překážek.

První z nich je samotná válka na jejím území. Dokud nebude ruská agrese zlomena a konflikt určitým způsobem vyřešen, Ukrajinské šance na vstup do aliance zůstávají poměrně nízké. V tomto směru nelze očekávat od summitu nějakou zásadní změnu. Nicméně Ukrajina od aliance očekává konkrétní plány či přísliby budoucího směřování a bezpečnostních závazků, se kterými může počítat. Zde je  největším problémem utvoření konsensu členských států. V alianci totiž zdaleka nepanuje jasná shoda na případném členství Ukrajiny, či přechodných bezpečnostních garancích před samotným vstupem. Ty jsou důležité pro odstrašení případných ruských snah konflikt obnovit a členství tak zamezit.

Vyplatí se tedy pozorovat, co v tomto kontextu ze summitu vzejde. Pokud dojde k formulaci návrhů na případné garance a shodě na budoucím členství Ukrajiny v NATO bez výrazných kritických hlasů, lze brát summit v tomto ohledu jako úspěšný. Mezitím však nezbývá než s napětím sledovat postup ukrajinských bojovníků. Přesvědčivé výsledky na bojišti jsou tím hlavním faktorem, který může budoucí směřování Ukrajiny určit.

---