Válka na Ukrajině vrátila bezpečnostní otázky na první místo v žebříčku problémů, které Evropa musí řešit. Říká se, že krize odkryjí skutečný charakter člověka. Na mezinárodním poli to platí stejně, jen se místo o lidech bavíme o státech. Na začátku ruské agrese se evropské státy rozdělily do dvou skupin: Přesvědčení podporovatelé Ukrajiny, mezi které patřily státy jako na příklad Polsko, Česko, pobaltské země nebo Velká Británie, a zbytek váhavých, mezi které lze v počátečních fázích invaze s větším či menším zjednodušením počítat téměř všechny ostatní. S výjimkou Běloruska, které už je de facto jen ruskou vazalskou kolonií, nebyl v Evropě žádný stát, který by se otevřeně postavil na stranu Ruska.

Jak postupem času přibývaly ukrajinské úspěchy a ruské neúspěchy, začaly původně váhavé státy svůj “neutrální” postoj k vojenské podpoře Ukrajiny přehodnocovat. Vzpomeňme si, jak silnou kritiku schytával německý kancléř Olaf Scholz za váhavost Německa v otázce sankcí vůči Rusku a dodávek zbraní Ukrajině. Dnes patří Německo, nejen díky tankům Leopard, mezi zásadní podporovatele Ukrajiny. Původně zdrženlivý Scholz dnes plamennými projevy obhajuje pomoc Ukrajině a otevřeně odsuzuje Putina. Proč? Pod tlakem spojenců si uvědomil, že neutralita (byť jen deklarovaná, neboť Německo je členem NATO) není pro Německo v této době možností. Nebyl jediný. Mnozí další lídři dospěli ke stejným závěrům. Ale někteří zůstali své “neutralitě” věrní dodnes.

Není na světě většího symbolu státní neutrality, než je Švýcarsko. Tradičně neutrální země, která není členem NATO ani EU, přestože s členskými státy těchto organizací dlouhodobě spolupracuje. Určité náznaky obratu v politice striktní neutrality odmítla jen pár dní zpět švýcarská vláda. Vyznavače “neutrality” ale máme i přímo v EU. Mezi ty nejhlasitější patří Rakousko a Irsko. Faktem je, že tyto země nejsou členy NATO a jejich “neutralita” má počátky v historických traumatech z nacistické minulosti v případě Rakouska a konfliktů s Velkou Británií v případě Irska. Vůbec nejbizarnějším evropským vyznavačem “neutrality” je však Maďarsko. A to nejen, protože je členem EU i NATO (a tudíž formálně neutrální rozhodně není), ale také protože představitelé Orbánovy vlády, na rozdíl od výše zmíněných zemí, otevřeně vystupují s protiukrajinskými a proruskými názory a nespokojí se jen s klasickými frázemi o “nevměšování se do konfliktu.”

Zbabělost

Jistě není těžké si všimnout, že doteď jsem slovo “neutralita” používal vždy v uvozovkách. Zcela záměrně. U všech výše zmíněných zemí se totiž jedná pouze o zbabělost převlečenou za neutralitu. Stejně jako v druhé světové válce bylo zřejmé, kdo je agresor a kdo se brání, je i dnes zřejmé, jak jsou tyto role v rusko-ukrajinské válce rozděleny. Stejně jako nikdo se zdravým rozumem na druhou světovou válku nenahlíží stylem “ani Hitler, ani Spojenci, pravda byla někde uprostřed” by nikdo neměl na ruskou agresi nahlížet stylem “ani Moskva, ani Kyjev, pravda bude někde uprostřed.” Neutrální evropské státy byly během druhé světové války neutrální, protože ze strachu před agresorem neměly odvahu postavit se na správnou stranu. To můžeme a nemusíme pochopit či odsoudit. Dnes je ale situace jiná. Neutrální státy mohou být neutrální, právě protože se agresora bát nemusí. Vysvětlení neutrality se totiž nachází na mapě. Když jste obklopeni státy NATO a v bezpečí od ruských imperialistických choutek, pak se vám neutralita udržuje snadno. Zkuste ale být neutrální jako Litevec, Lotyš nebo Estonec, když máte všehoschopného agresora “za dveřmi”. Ukrajina, minimálně co se týče členství v EU a NATO, neutrální byla. Nejen, že ji to neochránilo, naopak to Rusko motivovalo k agresi.

Bohatě by stačilo, kdyby si neutrální státy na pár let vyměnily svou polohu s ruskými sousedy, které Rusko stále považuje za svou sféru vlivu. To by byl na neutralitu velmi účinný lék. O to bizarněji pak ale působí postoj Maďarska, které na rozdíl od Švýcarska, Irska a Rakouska, má přímou zkušenost se sovětskou nadvládou. Geografickou polohu si samozřejmě státy nevybírají, ale svou bezpečnostní politiku ano. Ukrajina brání bezpečnost celé Evropy. Politika odmítání alespoň elementární vojenské pomoci svému obránci není nic jiného než bezpečnostní “free riding”, který činí z neutrálních států černé pasažéry přiživující se na evropské bezpečnosti. Otázkou je, jak dlouho by ještě měly ostatní státy tyto černé pasažéry tolerovat bez jakýchkoliv následků. Německo je příkladem toho, že překonat historická traumata a převzít svůj díl odpovědnosti je možné, stačí jen chtít. Neutrální přihlížející můžete být, když se vaši dva kamarádi perou o dívku, ne když jeden toho druhého nevyprovokovaně napadne a pokouší se ho zabít. To už pak není neutralita, ale čistá zbabělost.

---