Nemůžu se vůbec dívat na zprávy! Všude jsou mrtvá těla z Izjumu. To je nad moje síly! (Kirillov, A., 2022)

 Přestaňte střílet! V autě jsou jenom ženy a dítě! (Human Rights Watch, 2022)

Devátého března vstoupilo do domu několik vojáků ruské armády. Otec se snažil ochránit svou ženu adítě, tak ho zastřelili na dvorku. Potom ženu několikrát znásilnili. (Limaye, Y., 2022)

Natašo, prosím tě, jdi, zachraň naši dceru, naše dítě! (Wojcik, P., 2022)

Jedna žena tu porodila před dvěma dny. Byl to chlapeček. Bohužel mu tahle raketa vzala život. (Hinnant, L., 2022)

Jsme naživu, ale život už nikdy nebude tak veselý jako býval. (Ukraine Media Center, 2022)

V noci jsem ji pohřbila. (Gall, C. & Kramer, A., 2022)

 

Zdánlivě nesouvisející útržky výpovědí působí, jako by byly vytržené z kontextu, paradoxně i přesto formují ucelený obraz hrůz a zoufalství odehrávajících se již po celý rok na východě Evropy. Raketový útok na porodnici v Záporoží, útoky na kolony civilních aut snažících se dostat do bezpečí, mučírny v Izjumu, zničení panelového domu plného civilistů v Dnipru, řádění v Buči. Tyto a mnohé další obrazy se nesmazatelně vryly do povědomí lidí po celé Evropě, ale zejména těch, kterých se tyto tragédie bezprostředně týkají – Ukrajinek a Ukrajinců, kterým se ze dne na den obrátil život vzhůru nohama a jejich nová realita píše tisíce smutných a bolestných příběhů.

Dvacátého čtvrtého února 2022 v brzkých ranních hodinách prezident Vladimir Putin ve svém projevu oznámil, že ruská vojska zahajují speciální vojenskou operaci na Ukrajině s cílem ji demilitarizovat a denacifikovat. Ruská vojska překročila na několika místech hranice (mimo jiné i z běloruského území) a započal největší a nejstrašnější konflikt v Evropě od druhé světové války. Po počátečních ruských úspěších, kdy se jim dařilo Ukrajince zatlačit a obsadit rozsáhlé oblasti, se ukrajinským obráncům povedlo Rusy přibrzdit, až se nakonec ofenziva úplně zastavila. Ukrajinci přebrali iniciativu a na konci března vyhnali Rusy od Kyjeva, v září spustili masivní charkovskou ofenzivu a v listopadu na jihu osvobodili důležitý Cherson, čímž zatlačili okupující vojska za řeku Dněpr.

Obrovské odhodlání a úsilí ukrajinských obránců i celého národa bránit svou zemi a její demokratické hodnoty před agresorem překvapily celý svět a utvrdily západní spojence v čele s USA v neutuchající podpoře těžce zkoušeného národa. Po roce války je nicméně fronta víceméně statická, podoba války se přehoupla nikoliv do zamrzlého konfliktu s nízkou intenzitou bojů, ale do vyčerpávající a opotřebovávací války, ve které denně umírají stovky vojáků a civilisté musejí čelit každodennímu ostřelování, aniž by jedna ze stran, i přes obrovské materiální a lidské zdroje, které byly nasazeny, získala výraznou převahu.

V takové situaci se samozřejmě ještě daleko více ozývají hlasy volající po ukončení války a odborníci diskutují, jak tento konflikt nejspíše dopadne. Škála scénářů je opravdu široká – zatímco ukrajinští představitelé mluví o obnovení ukrajinských hranic v předválečné podobě (dokonce včetně Krymu), jiní jsou opatrnější. Dojde nakonec k zamrznutí celého konfliktu? Bude Ukrajina tváří v tvář utrpení svých obyvatel i úmrtím vojáků na frontě nakonec nucena souhlasit s územními ústupky a podaří se jí, sice okleštěné, ale jednotné, konečně začlenit do západních ekonomických a vojenských struktur, nebo dojde dokonce k násilné výměně na nejvyšších postech v Ruské federaci a ke změně jejího agresivního postoje vůči svému sousedovi?

Cílem této eseje není odpovědět na výše zmíněné otázky, což v současné chvíli není pravděpodobně ani možné, ale spíše nastínit některé podobnosti, které válka na Ukrajině vykazuje s jiným konfliktem, který se odehrál před více než osmdesáti lety – zimní válkou. Finsko ušlo ve vztahu k Rusku dlouhou cestu, která se ale nejspíše blíží ke svému konci – dne 18. května 2022 učinilo Finsko zásadní krok, když podalo společně se Švédskem žádost o vstup do NATO, tedy krok, o kterém by jistě ráda v budoucnosti uvažovala i Ukrajina. A přestože byla zimní válka vedena za jiných okolností, z jiných důvodů a jinými prostředky, nemůžeme se vyhnout pozorování některých zásadních podobností, ze kterých by se Ukrajina, stejně jako Evropa a celý svět, mohla poučit a vést nejen samotný konflikt, ale především poválečnou zemi tím správným směrem. Celá esej se tedy točí okolo lehce naivní a provokativní otázky: Může jít Ukrajina finskou cestou?

Cesta k sebevědomému finskému národu

Aby bylo možné v další části srovnat obě země a podobnosti týkající se jejich vztahu k Rusku (popřípadě Sovětskému svazu), včetně průběhu samotných konfliktů, bude nezbytné si v krátkosti popsat onu „finskou cestu“, o které mluvíme. Území dnešního Finska bylo pod kontrolou Švédska od středověku až do roku 1809, kdy Švédsko prohrálo válku s Ruskem, a Finsko tak spadlo do sféry vlivu Moskvy. Období relativní autonomie, zhmotněné existencí finského velkoknížectví spojeného s Ruskem personální unií, skončilo na konci roku 1917, kdy Finové využili otřesů v carském Rusku a po Říjnové revoluci vyhlásili nezávislost. Polarizace společnosti, která ve Finsku probíhala ještě před vyhlášením samostatnosti, vyústila v krátkou, ale krvavou občanskou válku mezi tzv. bílými a rudými. Rudí, podporovaní Ruskem, byli nakonec jednoznačně poraženi, ale krvavá válka zanechala nespočet mrtvých, rozvrácenou ekonomiku, a zejména silně rozdělenou společnost plnou hlubokých bolestivých ran, touhy po odplatě a nenávisti.

Ani vyhlášená neutralita neušetřila Finy problémů a na konci třicátých let museli čelit vzrůstajícím požadavkům ze strany Sovětského svazu. Finové tvrdošíjně odmítali územní ústupky nebo přítomnost sovětských vojsk na svém území, a tak se Stalin na konci roku 1939 rozhodl pro vojenské řešení a Finsko napadl. Srdnatý a relativně osamocený odpor malého národa proti jednoznačně silnějšímu a početnějšímu nepříteli udivil celou Evropu, nicméně nakonec byla vyčerpaná finská armáda nucena po třech měsících ustoupit a politické špičky vyjednaly se Sovětským svazem mírovou smlouvu, ve které Finsko přišlo o deset procent svého území. Toto území obývalo dvanáct procent tehdejší finské populace, na jejíž evakuaci dostali Finové dva týdny, a také se zde nacházela téměř třetina veškerých ekonomických kapacit země.

Daleko důležitější než samotný vývoj bojů byl ale psychologický dopad zimní války na finskou společnost, do té doby ještě stále rozdělenou a zahořklou po občanské válce. Celý finský národ se sjednotil pro myšlenku obrany státu, jeho území, obyvatel, hodnot a institucí. Dokonce i někteří finští komunisté, zaraženi krutostí sovětské agrese a bombardováním finských měst, se přikláněli na stranu finského odporu. Nejen že se během války, která je dnes ve Finsku vnímána velice pozitivně a na niž Finové vzpomínají jako na „zrození finského národa“, vytvořila jednotná novodobá finská identita, ale zároveň se prohloubil nedůvěřivý a obezřetný vztah k Rusku, respektive Sovětskému svazu. Nepřátelství a strach z Ruska, i přes normalizaci vztahů v padesátých letech, jsou mezi Finy do­dnes hluboce zakořeněny. S trochou nadsázky by se tedy dalo říct, že Finsko vyšlo ze zimní války navzdory územním a obrovským hospodářským ztrátám jednotné, a tedy i relativně posílené.

Po skončení druhé světové války se Finsko vydalo specifickou cestou zahraniční politiky, která se začala označovat jako finlandizace. I přesto, že Finsko stálo na straně poražených, protože během operace Barbarossa společně s německými jednotkami bojovalo opět proti Sovětskému svazu za znovuzískání ztracených pozic během zimní války, podařilo se mu uhájit nejen svoji územní autonomii, ale i relativní politickou nezávislost. Sovětský svaz do finských vnitřních záležitostí nezasahoval a Finsko se na oplátku v zahraniční politice angažovalo tak, aby to bylo v souladu se sovětskými představami. Finsko se tedy nezačleňovalo do západoevropských ani severoatlantických struktur a přijalo roli mostu a mediátora mezi Západem a Východem během studené války.

V roli neutrálního státu vystupovalo Finsko i po rozpadu SSSR, kdy udržovalo dobré vztahy s Ruskem i se Západem. Finský prezident Sauli Niinistö (který je obecně považován za evropského státníka, který si s Putinem rozumí nejvíce) si například v roce 2012 zahrál v ruské Karélii společně s Vladimirem Putinem hokej. Oba tak pomocí národního sportu obou států symbolicky hodili za hlavu spory a křivdy z minulosti. Ty se nicméně vrátily jako bumerang o deset let později, když Putin brutálně vtrhl na Ukrajinu. Nálada ve finské společnosti se razantně změnila, vnímání Ruska jako hrozby v dotazníkových šetřeních postupně rostlo, z 31 % v roce 2005 a 50 % po anexi Krymu a válce na východě Ukrajiny až na celých 84 % po ruské invazi v roce 2022. Úměrně tomu rostla také podpora vstupu do Severoatlantické aliance, a tak Finsko udělalo společně se Švédskem rozhodující krok a 18. května podalo přihlášku do NATO, čímž podle mnohých ukončilo éru finlandizace.

Utváření ukrajinské národní identity

Již v předchozích odstavcích jsme si mohli všimnout mnoha podobností mezi zimní válkou a současnou ruskou agresí na Ukrajině. Především je to skutečnost, že jak Stalin, tak Putin ve všech ohledech podcenili své protivníky, a na­opak přecenili rozpolcenost napadeného národa. Stalin byl finskými komunisty přesvědčován, že dělníci intervenci Rudé armády uvítají, a aby ujistil finský národ o svých „přátelských“ úmyslech, ještě před začátkem skutečného bombardování shazovala jeho letadla na finská města letáky vyzývající k podpoře „osvobozující“ Rudé armády a k svrhnutí vládnoucích politických špiček. Finové neměli pro Stalinovy návrhy pochopení a sjednoceni vnější hrozbou se postavili na statečný odpor.

Podle téměř identické šablony probíhaly události na Ukrajině. Vladimír Putin, vědom si rozdělení ukrajinské společnosti, která byla nespokojená s vedením země a frustrovaná všudypřítomnou korupcí, navíc rozčarovaná táhnoucí se válkou na východě země, se vnímal jako osvoboditel a stejnou mentalitu přiživoval i u svých vojáků a celého ruského národa. Stále měl před očima výjevy, jak byly ruské síly vítány během anexe Krymu, a vnímal také proruské tendence na východě Ukrajiny. Nicméně masivní a totální válka, kterou Putin rozpoutal, ukrajinský národ spojila a ten se zdánlivě daleko silnějšímu protivníkovi rozhodně postavil. V Ukrajincích to dozajista vyvolává stejné pocity jako před více než osmdesáti lety ve Finech – menší a slabší národ se sjednotí a brání svou zemi před brutální invazí. Tento narativ bezpochyby vyvolává hrdost a národní cítění a přispívá k utváření, popřípadě přeměně národní identity. Bude se za desítky let mluvit o ruské invazi jako o momentu, kdy byl zrozen moderní ukrajinský národ, jako tomu bylo v případě Finů? Jedno je jisté, Ukrajinci se změnili – změnili pohled na Rusko a na Západ, na své představitele, instituce a hodnoty a už nikdy nebudou takoví jako dřív.

V době finské války se Evropa nacházela v naprosto odlišné situaci než dnes. Na kontinentu představovalo tehdy největší hrozbu nacistické Německo, které již obsadilo Polsko a bylo ofi­ciál­ně ve válce s Francií a Velkou Británií. Přesto mezinárodní společenství odsoudilo sovětskou invazi do Finska a dva týdny po začátku války vyloučilo SSSR ze Společnosti národů. Finsko nicméně zůstalo de facto osamoceno. Na pomoc napadené zemi se vydalo několik tisíc dobrovolníků z celé Evropy, především ze Skandinávie, většina z nich ale nestihla do bojů zasáhnout. Vojenská pomoc z evropských států nebyla dostatečná a nemohla zvrátit obrovskou materiál­ní převahu Sovětského svazu. Přesto bylo pro Finy důležité, že cítili podporu evropských zemí, byť se jednalo často spíše o pomoc symbolickou.

Podobnou podporu cítí ze Západu i Ukrajina. Jednomyslné odsouzení invaze a jasné pojmenování agresora společně s bezprecedentní podporou nejenže dává Ukrajině zásadní pocit, že není ve válce sama, ale taky naději na ubránění před okupujícími vojsky a na poten­ciální osvobození všech okupovaných území. Bez dlouhotrvající a neutuchající pomoci, ať už materiální, humanitární, politické nebo psychologické, by Ukrajina se svými vojenskými kapacitami s největší pravděpodobností nebyla schopná vést rok vyrovnaný boj proti ekonomické, vojenské a personální převaze Ruské federace.

Oběť, která nebyla marná

Válka na Ukrajině ale za stávajících podmínek neskončí v krátkodobém horizontu. Jedná se skutečně o vyčerpávající válku, svým způsobem připomínající zákopové boje během první světové války. Plošné nasazení dělostřelectva, které mění krajinu i zástavbu k nepoznání, nasazení velkého počtu jednotek, které s těžkými ztrátami vytlačují protivníka pouze k další obranné linii, často jen několik set metrů nazpět, a velké utrpení civilního obyvatelstva. A i přes veškerá optimistická prohlášení ukrajinských představitelů bude vojenská porážka Ruska a jeho lidských a materiálních zdrojů, navíc potenciálně podpořených také nekonvenčními zbraněmi, nesmírně těžká. Není načase, aby Ukrajina začala uvažovat o mírových rozhovorech? Ani Finové, když uzavřeli dohodu se Sověty, nebyli vojensky zcela poraženi, jejich houževnatý odpor, kterým si vydobyli respekt, a fakt, že Sověti nebyli schopni dobýt žádné významné území, jim zajistily solidní vyjednávací pozici. Po válce tak mohli sjednocení a hrdí Finové nastoupit svou cestu k ekonomickému, politickému a společenskému rozvoji, který má za výsledek jednu z nejrozvinutějších, nejvzdělanějších a nejšťastnějších společností na světě.

Představa, že by se Ukrajina měla vzdát některého svého území ve prospěch Ruska a přijmout jeho záruky o nedotknutelnosti nových hranic a neutrality, tak jako tomu bylo u Finska, působí úsměvně. Ukrajina takové záruky před válkou měla, ruští představitelé ještě v předvečer války vyvraceli domněnky, že vtrhnou na Ukrajinu. O váze ruských slibů a garancí není třeba diskutovat. Ani Putin by navíc nebyl s takovým výsledkem spokojen. Nejen že si před válkou kladl za cíl obsadit celou Ukrajinu a nastolit loutkový režim, ale pohltit dnes válkou naprosto zničené regiony na východě a jihu Ukrajiny do Ruské federace nikdy neměl v plánu. Proto také od roku 2014 do současné invaze nezačlenil separatistické republiky na východě Ukrajiny do Ruska tak, jako to udělal v případě Krymu – potřeboval mít pátou kolonu uvnitř Ukrajiny, která by zemi neustále destabilizovala a neumožňovala jí větší příklon k demokratické Evropě. A do půdy na Donbasu už vsáklo tolik ukrajinské krve, že ani mnohým Ukrajincům se nezamlouvá postoupit některá území nepříteli. „Tolik z nás už v boji o Ukrajinu zahynulo, že už toho nemůžeme nechat. Zemřeli tady naši blízcí, a my bychom teď prostě odešli? Bohužel to musíme dokončit,“ tvrdí jeden z nich. Ale opravdu by byla jejich oběť marná? Pomohli uhájit ukrajinskou nezávislost, vydobýt si respekt u svého nepřítele i spojenců a spojit národ.

I Finové se neradi vzdávali Karélie, její obrana si také vyžádala tisíce životů. Kdyby však měla Ukrajina z konfliktu vyjít například bez již zmiňovaného Donbasu, zato ale jednotná, se vztyčenou hlavou, nezávislostí na Rusku a orientací na Západ, oběť padlých ukrajinských vojáků by nemohla být považovaná za zbytečnou. Nebýt této oběti, vrátila by se Ukrajina o desítky let zpátky a Rusko by si ji k sobě připoutalo ještě pevněji, v čele s dosazenou loutkovou vládou v Kyjevě.

Samozřejmě není možné zimní válku a ruskou invazi na Ukrajinu i přes několik pojicích faktorů považovat za totožné a radit nyní Ukrajině, aby Rusku odevzdala Donbas, vyhlásila neutralitu, začala prosperovat, rozvíjet demokratické instituce a někdy v budoucnu vstoupila do EU a možná dokonce snad do NATO, tedy zopakovala onu „finskou cestu“. Propletenec vztahů, nejen mezi Ukrajinou a Ruskem, ale i mezi jednotlivými proruskými a proevropskými oblastmi na Ukrajině, je nesmírně složitý a jeho kořeny sahají hluboko do minulosti. Finové se od Rusů odlišují etnicky, nábožensky, jazykově, kulturně a mentálně, a celý národ pohltila kolektivní nenávist vůči Sovětům, kteří byli jiní, nikdo je nevítal a přišli Finsko obsadit. Naopak všechny výše zmíněné společenské prvky sdílejí s Rusy právě Ukrajinci a na Ukrajině stále žije mnoho lidí sympatizujících s ruským světem. Nikdo netvrdí, že to bude mít Ukrajina jednoduché. „Možná je taková válka nutná, aby se národ stal národem. Možná válku za nezávislost země lidé potřebují, aby se spojili,“ tvrdí ukrajinský rozvědčík Andrej. Možná už se ale Ukrajinci spojili a stali se národem. A možná je načase začít ra­cio­nálně přemýšlet, jak ho pro Ukrajinu co nejlépe vyvést z této strašné války.

 

Vítězný text esejistické soutěže Pravého břehu.

---