Ázerbájdžán 19. září 2023 zahájil další ofenzivu proti arménské enklávě Náhorní Karabach. Jde o další dějství sporu, který není snadné stručně popsat ani plně pochopit. Připomeňme, že Ázerbájdžán se snaží získat pod svoji kontrolu území, která mu kdysi – v hranicích Ázerbájdžánské SSR – přisoudili Sověti, přestože zde žili především Arméni. V takzvané První válce zvítězili Arméni (1994), následovala ale tzv. Druhá válka (2020), v níž byl úspěšný naopak Ázerbájdžán. Příměří podepsané 9. listopadu 2020 za ruské mediace nebylo pevné a již od počátku se zdálo, že z mnoha důvodů dlouho nevydrží. Aktuální dění je toho důkazem. 

Druhá válka o Náhorní Karabach ukázala, že Arménie a mezinárodně neuznaná Republika Arcach, (což je – nyní asi můžeme napsat, že byl – neuznaný stát v hranicích území, které Arméni na Ázerbájdžánu dobyli do roku 1994), nejsou na vojenské řešení konfliktu vůbec připraveny. Strategická iniciativa je zcela na ázerbájdžánské straně, k čemuž přispěla i značná pasivita Ruské federace, která nedodržela to, k čemu se v roce 2020 zavázala. Rusko bylo zprostředkovatelem příměří, ale očekávalo se, že se postaví za svého formálního spojence – tedy Arménii. V Arménii je konec konců dislokována 102. ruská vojenská základna patřící do Zakavkazského vojenského okruhu a Arménie vždy pojímala vztahy s Ruskem jako strategickou prioritu číslo jedna.

Ruská dvojí hra

Rusové to však viděli jinak, Arménii měli jistou a geopolitická váha mluví ve prospěch Ázerbájdžánu (je větší, lidnatější, bohatší, má naleziště nerostných surovin), nicméně i tak Arménie důvodně očekávala splnění základních spojeneckých závazků. Moskva sice tu a tam úzké zahraničně-bezpečnostní vazby s Arménií zmínila (například v roce 2013, kdy velitel ruské základny Andrej Ruzinskij veřejně prohlásil, že pokud se Baku rozhodne obnovit jurisdikci nad Náhorním Karabachem vojenskou silou, mohou se ruské síly dislokované v Arménii do konfliktu zapojit, nebo roku 2015, kdy ministr obrany Sergej Šojgu se svým protějškem Sejranem Ohanjanem podepsal smlouvu o vytvoření společného systému protivzdušné obrany, nebo následující rok, kdy Arménie dokonce obdržela dodávky balistické rakety Iskander, a Putin schválil návrh na vytvoření společných vojenských sil).

Dlužno ovšem dodat, že řadu nákladů spojených s ruskou základnou a pobytem ruských vojsk na arménském území platí arménská strana, což nebývá rozhodně standardem, naopak. Arménie byla ovšem v geopoliticky tak složité situaci, že pobyt svého strategického ruského partnera nejen zásadní měrou financovala, ale ještě snášela, že Moskva i přes své oficiálně deklarované partnerství a spojenecké závazky, udržuje čilé styky s Ázerbájdžánem. Stálo za tím ázerbájdžánské nerostné bohatství, ruská bezpáteřnost, ale také snaha oba znesvářené státy udržet ve vzájemném konfliktu. Rusko, oficiální vojenský partner Arménie, byl velkým dodavatelem zbraní a vojenské techniky do Ázerbájdžánu, který navíc dobře a hned platil. Arménie byla Ruskem také zásobena, často však dostávala zastaralé či nekvalitní zbraně, což bylo ovšem mnohdy ulehčeno korupčními vazbami na arménské vojensko-politické elity, které se s dodávaným šrotem smířily. Přesto můžeme tvrdit, že v elementární rovině Rusko představovalo v té době pro Ázerbájdžán dostatečnou hrozbu, aby se nepokusil o vojenské řešení. (Tzv. čtyřdenní válka v roce 2016 byla taktická záležitost, svým způsobem rozvědka bojem). Platí, že dokud byl v Arménii u moci k Rusku až devótní karabašský klan, Ázerbájdžán v čele s Alijevovým režimem si byl vědom riskantnosti útoku.

Demokratizaci Rusko neodpouští

K dramatické změně došlo v souvislosti s politickými změnami v Arménii v roce 2018, kdy se k moci dostal opoziční předák Nikol Pašinjan. Celá záležitost se dá označit za barevnou revoluci, jakkoliv rozhodně nebyla tak vyhroceně protiruská jako třeba Revoluce růži v Gruzii, Oranžová revoluce nebo Majdan na Ukrajině. Nicméně Putin nemá, měkce řečeno, barevné revoluce rád, byť se nenesou primárně v protiruském duchu. Pašinjan odstavil od moci věrný karabašský klan a jeho vstřícnost k Západu byla dostatečně velká na to, aby v Moskvě vzbudil velkou nevoli. Od té doby je naprosto zřejmé, že Putin se snaží Pašinjana a jeho stoupence potrestat a rozhodl se tomu obětovat i Náhorní Karabach a není vyloučeno, že v dalším horizontu i teritoriální integritu samotné Arménie (především jih země). Ačkoliv se formálně na spojeneckých vazbách obou zemí nic nezměnilo, je evidentní, že Ázerbájdžán dostal od Ruska carte blanche. Bez tichého souhlasu Moskvy, respektive vědomí, že Pašinjan není Ruskem přijímán, by Alijev k tak zásadní akci nenašel politickou odvahu.

Co se týče samotných bojů, objevovaly se sice zprávy o účasti určitého množství kontraktniků z Wagner Group na arménské straně, ale jedná se o nepotvrzené informace, které pokud mají nějaký reálný základ, tak maximálně v jednotkách osob. Naopak na druhé straně kromě tureckých (a nejspíše i několika izraelských) konzultantů a vojenských poradců a plánovačů bojovaly i džihádistické skupiny naverbované Turky v Sýrii. Halasný bojovník s džihádismem Putin, který vedl více než 10 let válku s těmito radikály na Severním Kavkaze, v podstatě pustil do tradičního ruského vlivového prostoru a poblíž svých hranic s Dagestánem stovky skutečných džihádistických ozbrojenců. Co se vysvětlení ruského postoje týče, operovala Moskva s tím, že garance bezpečnosti a územní celistvosti pro Arménii platí pouze pro mezinárodně uznanou Arménii a nikoli pro území karabašských Arménů. Tam ostatně Rusko nikdy své vojenské jednotky umístěné nemělo (fakticky však tato rovina nebyla striktně dodržována a autor tohoto textu osobně ruské vojáky konkrétně ve Stepanakertu a Mardakertu potkal).

Pašinjanovi vůbec nepomohlo ujišťovat Moskvu, že na základní arménské zahraničně-politické a mezinárodně-bezpečnostní orientaci se nic nemění. Moskva Arménům vojensky nepomohla a její mediátorská role byla také plná kontroverzí. Na základě příměří z roku 2020 měly ruské vojenské síly garantovat dodržování dílčích dohod, ale byly pasivní a k pravidelným ázerbájdžánským atakům shovívavé. Ovšem skutečnost, že Pašinjan vojenskou prohru přesto politicky ustál, ukázala, že Arménie se skutečně mění. Stále větší část populace je naladěná jednak k proměně celkové geopolitické orientace země a jednak také ke kompromisům. Arménské vítězství z první války se totiž ukázalo být vítězstvím Pyrrhovým. Arménie je v geopolitické izolaci, těžké ekonomické regresi a jen sleduje růst Ázerbájdžánu, který má navíc spolehlivější spojence.

Vliv ruské invaze na Ukrajinu 

Další pomyslnou krev do žil ázerbájdžánskému úsilí o definitivní ovládnutí oblasti vlila ruská invaze na Ukrajinu a to, že Rusko v donbaských stepích zabředlo do mnohem vleklejšího konfliktu, než jaký si Putin a jestřábi okolo něj slibovali. Rusko spotřebovává stále více vojenské, politické, ale i celospolečenské energie na vedení války proti houževnatým Ukrajincům a není dále ochotno, ale do značné míry ani schopno, udržoval svoji moc nad Jižním Kavkazem. Ázerbájdžán tak letos v zimě přistoupil k dalšímu bezprecedentnímu kroku, který opět ukázal mix ruské neochoty a neschopnosti vynucovat pravidla příměří, když zablokoval jedinou přístupovou cestu do oblasti z Arménie – Lačinský koridor. Moskva blokádě oblasti nedokázala zabránit, přestože to znamená velký humanitární problém, který přivedl karabašské Armény na pokraj hladomoru. Když před několika dny (12. září) došlo k první humanitární dodávce, kterou Červený kříž dostal do oblasti nikoli Lačinským koridorem, ale z Ázerbájdžánu přes Agdam, některým pozorovatelům svitla naděje na možné snížení napětí, nicméně opak byl pravdou a Rusko na vzniklou reeskalaci nedokázalo nijak reagovat. Naopak zaznívá řada obvinění z arménské strany, že především palivo, jehož přepravu do oblasti měly na starosti právě Rusové, bylo Arménům prodáváno za přemrštěné ceny. Není tedy příliš divu, že se brzy po zahájení ázerbájdžánské agrese vedení Republiky Arcach vzdalo a my nyní v přímém přenosu sledujeme, jak etničtí Arméni, kteří zde žili prokazatelně déle než 1500 let, prchají do Arménie a putinské Rusko tomu asistuje.

Co bude dál?

Tato skutečnost se nemůže neprojevit na arménsko-ruských vztazích a roli Ruska v regionu. Pozice Arménie se vždy podobala spíše rukojmímu než spojenci. Variace na stockholmský syndrom měla určitý geopolitický smysl, dokud byla v Jerevanu u moci proruská klika, byť cenou byl celkový marasmus, mezinárodní izolace a ekonomická stagnace země. Po Pašinjanově vítězství hodilo Rusko Armény přes palubu. Ostatně alijevská rodinná diktatura je Putinovi mentálně výrazně bližší než demokraticky zvolený Pašinjan. I Dmitrij Medveděv, muž na špinavou řečnickou práci, jasně připomněl, že Rusko Pašinjana trestá za to, že „flirtuje s NATO“ a je vstřícný k Ukrajině. Nicméně Rusko má stále dostatek pák, jak dění v Arménii ovlivňovat. Stále existuje 102. základna v druhém největším městě Gjumri, Jerevan je stále členem ODKB a Eurasijské ekonomické unie, je stále ekonomicky závislý na Rusku, přičemž od počátku ruské invaze na Ukrajinu tato závislost ještě roste. Na druhou stranu Rusko potřebuje dobré vztahy s Baku, a to nejen kvůli prodeji zbraní a nedemokratickému charakteru obou režimů, ale také díky mezinárodním sankcím a přerušení koridoru na Západ směrem přes Ukrajinu. Díky tomu vzrostla důležitost jižních koridorů, které logicky vedou především přes Kaspický region a rusko-ázerbájdžánskou hranici směrem do Íránu a přístavů v Perském zálivu.

Z dlouhodobého hlediska Rusko Arménii ztrácí, byť se tento fakt projevuje pomalu. Protiruské nálady v zemi velmi zesílily. Orientaci na Rusko odmítá především mladá generace, ale i starší lidé, kteří berou ruské kroky jako zradu. Pašinjanovská Arménie si přitom dobře uvědomuje, že odpoutání se od Ruska znamená ústupky Ázerbájdžánu a je mnohem kompromisněji naladěná. Což ale neznamená, že nekritizuje zločiny proti lidskosti, které Ázerbájdžán napáchal přinejmenším během blokády zahájené v prosinci 2022. Jerevan již odmítl uspořádat cvičení ODKB, jelikož členství v této organizaci mu v palčivé karabašské otázce bylo doslova k ničemu. Pašinjan jasně prohlásil, že sázka na spojenectví s Ruskem byla strategická chyba. Jeho žena navštívila „summit prvních dam“ v Kyjevě a Arménie poskytla Ukrajině první humanitární dodávku.

V sázce ale může být i územní integrita vlastní Arménie, především ázerbájdžánská snaha o zisk koridoru přes jižní Arménii do své exklávy Nachičevan. Mimochodem i ta byla historicky místem, kde žilo velké procento Arménů, ale protože pro ně nemělo tak silný emocionální význam jako Karabach, Arméni odsud odešli již během éry Ázerbájdžánské SSR. Pokud za této situace Pašinjanovi výrazněji nepomohou západní státníci, kteří jsou tváří v tvář diktátorskému, ale na uhlohydráty bohatému Ázerbájdžánu často velmi pokrytečtí a licoměrní, mohou být osudy samotné Arménie podobně dramatické jako z dějin právě mizící Republiky Arcach.

---