Všechna moc udavačům
31. října 2023, Ivana Ryčlová
Je tomu jednačtyřicet let, co vyšla v USA v jednom z ruských emigrantských nakladatelství novela Sergeje Dovlatova Lágr. Z ní pochází Dovlatovův proslulý aforismus: „Soudruha Stalina proklínáme pořád, a máme pochopitelně proč. Ale kdo myslíte, že napsal ty čtyři miliony udání? Prostý sovětský lid.“
I když udavačství v Rusku bývá spojováno převážně se sovětskou minulostí, státní mocí bylo využíváno dávno předtím. Jestliže Ivan Kalita, v historických spisech oslavovaný jako „rozšiřovatel ruské země“, použil udání k posílení Moskvy, Oleg Rjazaňský ji dokázal použitím stejné metody zničit.
Výhodnou a ziskovou činností se udavačství stalo až za cara Petra I. Ten vydal na počátku 18. století několik zákonů týkajících se trestných činů, na něž se vztahovala ohlašovací povinnost: zlý úmysl namířený proti Jeho Veličenstvu nebo jeho zrada; urážka Jeho Veličenstva nebo vzpoura proti němu; rozkrádání státní pokladny.Udání se zpočátku musela podávat přímo carovi. Kvůli velkému množství udání však Petr I. velmi rychle přenesl tyto funkce na výkonný orgán, který předcházel vzniku prokuratury. Za falešné udání se ve většině případů trestalo, za pravdivé odměňovalo. Výše odměny přímo závisela na majetku obviněného: „Kdo takového darebáka udá, tomu se za jeho službu dostane majetku zločince, movitého i nemovitého, a po zásluze i jeho hodnosti…“ čteme v nařízení Petra I.
Dalším zlomovým bodem v dějinách ruského udavačství bylo povstání děkabristů v prosinci 1825. Tehdy si car Mikuláš I. uvědomil, že v zemi existuje kultura politických hnutí a tajných organizací a ochrana carské moci se bez zapojení profesionálů neobejde. Proto bylo v červenci roku 1826 zřízeno III. oddělení kanceláře Jeho Veličenstva, které se zabývalo shromažďováním informací o „všech událostech bez výjimky“.Jinými slovy, byla zřízena tajná policie, k níž o pár měsíců později přibyl nový typ státních úředníků dohlížejících na to, aby v „terénu“ panoval pořádek – sbor četníků.
III. oddělení nespoléhalo jen na četníky, ale využívalo také tajné agenty a informátory. Někteří z nich dostávali pravidelný plat, jiní počítali s tím, že jim spolupráce s carskou kanceláří zajistí kariérní postup, další pracovali za jednorázovou odměnu. Jedním z nechvalně proslulých tajných agentů, informujících o dění v literárních kruzích, byl například spisovatel, vydavatel populárních novin Severnaja pčela (Severní včela) Fadděj Bulgarin, který mimo jiné donášel i na Puškina.
Po likvidaci carského režimu v roce 1917 sovětská moc sice hlásala, že je potřeba vytvořit nového člověka, ale staré povinnosti udávat druhé ho nezbavila. Po celá dvacátá léta se povinnost udávat týkala především kontrarevolučních případů. Pokud člověk neudal, čelil obvinění ze spoluviny. Postupem času úřady začaly od občanů vyžadovat větší nadšení pro udávání. Tak vznikl v období kolektivizace legendární příběh o Pavlíku Morozovovi, který udal vlastní rodiče. Propaganda postupně naučila proletariát, že udávat není ostuda, ale naopak je to hodno sovětského člověka.
V 60. letech společnost osvobozená od teroru začíná s udáními zacházet novým způsobem. V roce 1959 na XXI. sjezdu KSSS Chruščov prohlásil, že v SSSR socialismus definitivně zvítězil, a že proto nastal čas budovat komunismus. Bylo potřeba, aby se společnost na tuto fázi připravila, naučila se samoregulaci. Jednou z metod takové samoregulace byl systém vzájemného dobrovolného dohledu. Udání se změnilo v běžnou praxi, téměř každodenní záležitost – jakéhokoliv sovětského člověka byl připraven udat jiný sovětský člověk – soused, kolega nebo bdělý kolemjdoucí. Tato okolnost se nakonec stala tak obvyklou, že přestala vzbuzovat emoce. A není tomu jinak ani dnes v Putinově Rusku.