Pravděpodobně nejvýraznější knihou napsanou v loňském roce některým z předních světových konzervativních intelektuálů je Konzervatismus: Znovuobjevení (orig. Conservatism: A Rediscovery) Yorama Hazonyho. Konzervatismus je po Chvále nacionalismu (orig. The Virtue of Nationalism) Hazonyho druhou česky vydanou knihou.

Hned úvodem musím přiznat, že jsem byl ke Konzervatismu po jeho první knize docela skeptický. Chvála nacionalismu sice podle mého názoru přináší některé zajímavé myšlenky, zejména její historické pojednání je však poměrně sporné. Roman Joch to dobře vystihl ve své podrobné kritice na webu Občanského institutu, kde Hazonyho knihu dokonce nazývá „velkým nacionalistickým omylem“. Hlavní tezí knihy je každopádně obhajoba národních států před jakýmkoliv univerzalismem, včetně toho liberálního.

Vraťme se však k Hazonyho nové knize. Ta je rozdělena do čtyř částí: první se věnuje dějinám angloamerické konzervativní tradice, následuje pojednání o filozofii konzervatismu, část věnující se aktuálním událostem a konečně jakási osobní reflexe autora nad formováním jeho politických názorů během studia na Princetonu v osmdesátých letech.

Hazony své historické pojednání o konzervatismu nezačíná Burkem, jak je často zvykem, ale Johnem Fortescuem o více než tři století dříve. Cesta k Burkovi podle něj dále pokračuje přes Richarda Hookera a Johna Seldena. Velkou pozornost věnuje také americkým federalistům, které pro jejich snahu o vytvoření jednotného národa se silnou centrální vládou nazývá americkými nacionalisty. Jejich spor s jeffersonovským táborem potom chápe jako střet konzervativních idejí zastánců tradiční britské ústavy a „tradičních práv Angličanů“, jako byl například Alexander Hamilton („věřím, že britská vláda tvoří nejlepší model, jaký kdy svět stvořil“), s radikálními osvícenci. Připomíná, že to byl právě „antinacionalista“ Jefferson, který výrazně podpořil francouzské revolucionáře a oponoval představě Spojených států jako křesťanské (protestantské) republiky.

Část věnovaná aktuálním událostem se zabývá genezí konzervativního hnutí ve Spojených státech po roce 1945 (Británie je bohužel opomenuta). Autor zde vyjadřuje určité pochopení pro Williama F. Buckleyho a jeho snahu o syntézu více myšlenkových proudů a vytvoření širokého konzervativního hnutí, zároveň ji ale kritizuje jako ideově nekoherentní a pro konzervativce v důsledku škodlivou. Aliance, která přivodila kolaps Sovětského svazu a pomohla osvobodit národy střední a východní Evropy, se ihned poté, co pominulo komunistické nebezpečí, nutně musela rozpadnout. Triumfovali liberálové napravo i nalevo a konzervativní politici byli na Západě na celou generaci vytlačeni na okraj politického spektra, píše Hazony, dokud se v podobě kulturních válek nevyhrotily spory mezi sociálními konzervativci a progresivní levicí.

Lze souhlasit s tím, že politická aliance, která přivedla k moci Ronalda Reagana, byla do určité míry nesourodá. Může si ale politické hnutí vůbec zachovat ideovou čistotu? A jaká vlastně byla jiná možnost? Ve svém nejdůležitějším úkolu, tedy zastavení sovětského komunismu, tato aliance uspěla. Roman Joch ve svém článku „Mrtvý konsenzus, zombie reaganismus aneb Co byl a je fusionismus“ (Kontexty 5/2022) přesvědčivě dokládá, že příčinou úspěchu Ronalda Reagana byla právě fúze tří proudů: klasického liberalismu, tradicionalismu a antikomunismu. Osobně mám za to, že toto „liberálně-konzervativní“ spojenectví je dnes vlastně nejaktuálnější od pádu Sovětského svazu. Kombinace hodnotového konzervatismu v reakci na stále agresivnější výstřelky progresivní levice, liberálního ekonomického přístupu jako léku na přebujelý sociální stát a konečně tvrdého přístupu vůči zahraničním hrozbám, jako jsou Rusko a Čína, může být právě tím, co Západ provede současnými výzvami.

Hlavní problém knihy ale nastává tam, kde se Hazony snaží nastínit svou vizi dalšího směřování konzervativní politiky. Jeho „konzervativní demokracie“ je v lepším případě náčrtem a je poměrně příznačné, jak malá pozornost je jí v knize věnována. Prakticky vynechána je také otázka, jak jí má být dosaženo. To je ostatně podle mého názoru potíž celého „národního konzervatismu“. V mnoha ohledech dokáže dobře diagnostikovat problémy, pokud však jde o nalezení jejich řešení, naráží na určité limity.

Příkladem budiž již pravidelná konference národních konzervativců NatCon, která proběhla letos v květnu v Londýně (Hazony byl jedním z řečníků). Na akci vystoupila mj. britská ministryně vnitra Suella Bravermanová, která je ze své funkce odpovědná za řešení migrace – ta je přitom na rekordních číslech a řešení je v nedohlednu.

Dalším problémem může být celkový důraz Hazonyho koncepce na náboženství. Představa angloamerického konzervatismu, který se bude opírat o „protestantský nacionalismus“, je prostě nereálná. Religiozita dlouhodobě klesá jak v USA, tak v Británii a „morální většina“ už pravděpodobně ani není většinou. Toto ostatně jiného současného amerického „národněkonzervativního“ autora Roda Drehera přivedlo k dosti pesimistickému závěru, že konzervativní křesťané mají ve Spojených státech uznat porážku a provést strategický ústup. Řešením je pro něj „Benediktova cesta“ (jak zní název jeho knihy z roku 2017) a budování určité formy „paralelní polis“. Nedávná rozhodnutí Nejvyššího soudu USA podle mého názoru ukazují nesprávnost nebo minimálně předčasnost těchto úvah a možnost prosazení konzervativních idejí – v případě ovládnutí klíčových institucí. (Mám na mysli především rozhodnutí z přelomu letošního června a července, zejména pak rozhodnutí ve věci 303 Creative LLC v. Elenis – webová designérka má právo z náboženských důvodů odmítnout vytvořit svatební webovou stránku stejnopohlavnímu páru –, ale i rozhodnutí ve věci Students for Fair Admissions v. Harvard, které je v určitých ohledech obratem proti pozitivní diskriminaci při přijímání na univerzity.)

Pokud budeme uvažovat v intencích stávajícího systému, je zřejmé, že vítěznou volební koalici bude nutné postavit na jiném základu, než navrhuje Hazony. Národní konzervatismus na seznam nepřátel přidává pravicové liberály a nenabízí žádný prostor pro získání nového elektorátu. Ve své podstatě – ačkoliv zdůrazňuje vůdčí roli partikulárních konzervativních tradic jednotlivých zemí – vychází z amerického kontextu a se svým apelem na náboženství může fungovat jen v zemích, jako jsou Izrael nebo Spojené státy, což je prostředí, ze kterého Hazony vychází. To možná částečně pomáhá vysvětlit čtvrtá, poměrně osobní kapitola knihy, kde Hazony reflektuje mj. svou cestu k ortodoxnímu judaismu, ale i svůj vztah s manželkou Julií, se kterou má devět dětí.

Jakkoliv jsem byl v tomto textu k Hazonyho knize poměrně kritický a zaměřoval jsem se na její nedostatky, musím závěrem říct, že v mnoha ohledech pravdivě ukazuje na chyby, kterých se konzervativci na Západě po druhé světové válce dopustili, když ignorovali některé oblasti veřejného života a nekriticky přijímali liberální ekonomickou doktrínu jako dogma. Hazony zároveň poskytuje solidní přehled konzervativního myšlení a jeho východisek. Jeho kniha je tak zásadním příspěvkem do debaty o jeho budoucím směřování.

Převzato z časopisu Kontexty (tiskem vyšlo v Kontextech 4/2023)

---